elle

Podle mě první série byla docela dost slušná, komerčně i řemeslně dobře připravená záležitost, která k televiznímu průmyslu každé země musí nutně patřit. Zadání romantického a profesního seriálu je vždycky zajímavé. Když se má podobné schéma napasovat do reality české kotliny a připravit pro naše publikum ( protože se na ně podle mě naši diváci rádi dívají v soukromí, ale navenek se o tom vyjadřují pohrdlivě a přezíravě), tvůrci se snaží do těchto slaďáků často vpašovat komické postavy (Harry, paní Kekulová) a významné a oblíbené herce (Jirásková, Nárožný, Bohdalová, Kostka), aby tam každý divák měl něco pro sebe. První sérii jsem sledovala téměř pravidelně a s gustem, i protože zatím jsme povětšinou podobný televizní formát spíše kupovali od sousedů. Příběh jsem si užila a nebýt pokračování seriálu, možná bych ho asi i zapomněla (což je i účelem a výhodou pro případnou reprízu díla). Líbil se mi ovšem Nárožný, který trochu boural oblíbenou představu zlého pana domácího, který z hodných nájemníků ždímá peníze a oni úpí pod jeho jhem. Jeho miniportrét mi přišel velmi dobrý, ale ovšem i na Nárožného došlo, když mu od druhé série dali do scénáře jeho vlastní telenovelu s Brožovou. Další díly po happyendu první série jsem sledovala pouze vyjímečně a připadají mi kvalitativně o poznání horší a alespoň pro mě už ne příliš lákavě. Vzhledem k tomu, že je možné hodnotit seriál jenom jako celek i s pokračováními, tak jen 2 hvězdy. Úvod seriálu by dostal aspoň 3, protože překvapil, udal tón a byl napodobován, objevil nové hvězdy, měl zajímavé postavy a pracoval s nimi jako s dobře rozdanými kartami. Pokračování mi připadá, jako by hráči zapomněli na pravidla a každý si hrál to svoje.

Stejně krásné jako první díl, ale o stupeň nutně smutnější, ale i poetičtější.

Takhle nějak voní dětství a tymián.

Pro Burtona mám slaboust, ale zde stačí říct jen: "Proč?"

Servírujte mi takové dospělé poetické a barevné pohádky každý den, vypovídají totiž o lidské povaze víc a líp než většina složitých psychodramat pátrajících po identitě jednotlivce. Každý jsme jedinečný a stačí si to uvědomit a dobrodružství může začít. Film u kterého můžu žasnout, přemýšlet a pátrat.

Z hereckého portrétu Edith Piaf, který vytvořila Marion Cotillard mě až mrazilo. Nemusí být dokonalé masky ani počítačové triky, stačí mít jednu šikovnou herečku!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Brrravo!! Škoda, že režie nevybrala zřetelnější dějovou linii. Ne všechna fakta ze života Edith Piaf jsou známa mimo hranice Francie, aby bylo možno skákat v ději způsobem, jakým se děje zde. Některé postavy se tak zjevují jakoby odnikud, jiné zničehonic mizí. Film stojí a padá s velmi pečlivou výpravou a úchvatnou představitelkou, ale vypravěč příběhu se nedokáže rozhodnout, co chce o Edith Piaf vlastně říct - hledala lásku?, byla šťastná jen na pódiu? Velkou chybou dle mého také bylo prozrazení tajemství s dítětem až na smrtelné posteli. Takový moment nechat proplout? Jedná se jednu z nejzajímavějších hereckých kreací, přesto nemůžu říct, že by tato ikona francouzského šansonu dostala přesvědčivý portrét svého života.

Těm nejlepším adaptacím literárních skvostů televize a její možnosti sluší a dává jim náležitý a důležitý prostor. Tato adaptace je naprosto zaslouženě legendární. Daltonovo pojetí je strhující a alespoň dle mého se tak trochu stává díky jemu hlavní postavou tohoto zfilmování právě Rochester. To co Dalton propůjčil Rochesterovi už nikdy podle mého nezopakoval v jiné roli. Není to fyzická krása, protože dle mého to byl spíše handicap, který musel překonat než hlavní klad. Timothy Dalton dal Rochesterovi to pravé Brontëovské temné tajemství a neproniknutelnost, které Charlotte zpočátku dává svým hrdinům, dal mu i autorkou žádanou energii, zuřivost, běsnění i pláč a to tak, že to nikdy nepůsobilo přehnaně, působilo a působí to autenticky a sugestivně. Na druhé straně je síla této adaptace, která tkví v nezapomenutelném hlavním hrdinovi, trochu i slabinou, protože strhává pozornost od Jany a ač ta je obsazena dobře a mile, někdy prostě jen čekám, kdy bude Rochester znovu na scéně a někdy je to až nekonečné čekání...:-))). Pomalý tok příběhu by potřeboval více živoucích postav podobných té Rochesterově. Pozdější adaptace ukázaly, že je to možné. Prostě tuto adaptaci miluji a nevzdám se jí kvůli žádné novější, ale novější miluju velmi podobně, ale...stále čekám na zjevení té ultimativní podoby příběhu.

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování.

Vynikající seriál, jehož nesmrtelnost stojí na skvěle napsaných dialozích, charakterech a hercích, kterým byla dána volnost, aby se ve svých postavách zabydleli a ovlivnili je. Seriál pochopitelně obsahoval povinnou dávku správného myšlení doby (svazačka Betty), ale v míře únosné a natolik utopené a zastíněné skvělými výkony Kopeckého, Chudíka, Janžurové, Medřické aspol, že zde je to opravdu únosné. Kvalita seriálu je ještě jasněji patrná při srovnání s Nemocnicí čílo 2.

Za Studnu a pár dalších taková malá řemeslná hvězdička, ale jinak klasický a ukázkový příklad toho, jak se důsledně umělcům a ostatním odpreparovávala páteř. Pro nás ostatní to byla cílená propaganda jak hrom. Měla jsem možnost seriál vidět ještě za komančů, takže...hnus. Žilo se přece fajn, jen se moc nehomlo uvažovat, za jakou cenu. Krimi povídky z jedné i druhé kapsy a boj za lepší zítřky za ostantými dráty.