elle

Francouzská adaptace úspěšného anglického románu o dívce Mary, která po smrti rodičů přichází do tajemného hostince Jamajka k tetě Patience. Hospoda nemá dobrou pověst stejně jako její majitel. Podařilo se postihnout některé drobné aspekty a momenty románu, které mě nenapadly, nicméně srovnání jak s knihou tak adaptací z 80. let s Jane Seymourovou je pro toto dílo smrtící. Na zúženém časovém prostoru, kde není prostor pro vysvětlování ani pozvolný vývoj tu nejsou prezentovány postavy natolik zajímavé ani charismatické, aby dodaly této interpretaci váhu. Teta Patience tu vypadá velmi francouzsky svůdně a Mary nevypadá vedle tety natolik mladistvě, abych si je nepletla.-vzhledově. To je pro mě dostatečnou výpovědí, že se tvůrcům nepovedlo (alespoň u mě) vytvořit hlavní postavu dost zajímavou, děj dost jednoznačný. Je to jen zajímavý příspěk k tématu. Není to vina herců, je to buď bezradnost nebo ustrašenost adaptátorů, kteří nevědí, co by nám o příběhu především chtěli říct. Má to být strašidelné? Romantické? Nebo jen kostýmní?

Zajímavá úvaha o tom, zda je opravdu možné změnit cestou do minulosti osud lidí, které milujeme a za jakou cenu. Samotné cestování časem mi připadá víc vizuálně zajímavé než jako mechanizmus, nad níž je možné hlouběji bádat. Takže nevím, zda to je opravdu sci-fi. To je jistě slabina, že si člověk říká, nerozbírej to, jen to akceptuj. Ale nápad to byl silný a zaujal. Příběh člověka, který to chce udělat všechno správně a hledá cestu, jak co nejméně ublížit jiným i sobě. Jeho závěrečné rozhodnutí mi připadá romantičtější a zralejší než kdekterý happyend.

Překvapivě milé, vtipné a miluju dabing Viktora Preisse. Nemohu ani říct v kolika letech jsem se na to ještě dívala.

Tragická pohádka pro dospělé inspirovaná (dvojí expozice v ději) pohádkou Hanse Christiana Andersena o dívce, kterou láska k tanci zabije (Červené střevíčky, které nejsou nikdy unavené). Pro milovníky baletu lahůdka, ale i samo o sobě jde o nádherný příběh o zničující síle vášně k tanci či umění vůbec, která požírá vše ostatní. Krásná hudba, výprava a přesně obsazená hlavní hrdinka, která hraje i tančí. Obsahuje to podobně jako Američan v Paříži extrémně dlouhé a nádherné zcela taneční pasáže.

Přišlo mi to jako skvělá hodina chemie, kde naprosto přesně sledujeme reakci mezi jednotlivými látkami. Královna verzus lid, Británie verzus zbytek světa, konzervatizmus verzus bulvár, britská uzavřenost vůči citové exhibici, úcta k tradici vůči dravému pragmatizmu. Vše v rámci jedné národní povahy, která byla vyzkoušena z lásky ke svým dvou ikonám - tradiční lásky k impériu a bulvárem roznícenému obdivu k princezně Dianě. Ten film by stál za to díky Helen Mirren i v případě, že by byl jinak hloupý. Stačí se jen dívat a jen žasnout, jak inteligentní tahle herečka je. Ale film je navíc ještě chytrý sám o sobě. Tak jako zájem o Dianin život a pohřeb byl předzvěstí nedávnému boomu reality show, tak zde na malém jasně časově vymezeném poli nesoukromé tragédie jedné zvláštní rodiny jako klíčovou dírkou nahlížíme, jak to vypadá anebo může vypadat v soukromí reality královny. Přitom se film vyhýbá tomu tvářit se jako objevená pravda či šokující skutečnost. Je to více méně jen studie lidských reakcí a povah. Anglii miluju a toto bylo VERY BRITISH.

Velmi podařený (díl 1-4) seriál, který mapuje tragické osudy několika generací rodu Fabiciů od dob Napoleonova tažení do Ruska až po druhou světovou válku. Seriál má velmi kvalitní hudbu a herecké obsazení, které je zejména v první polovině seriálu podpořeno i silným dějem a solidním scénářem. Jak je typické pro seriály z minulého režimu, čím více vzrůstá síla "dělnického" hnutí, tím více děj zabředává do prázdného politikaření a nabubřelých řečí. Pokud se děj opírá o tragiku rodinné kletby a velké emoce nenávisty, závisti a lásky a žárlivosti, potud je dobrý a věrohodný, protože neprodukuje nikoho zcela kladného nebo záporného, jen ho více či méně chápeme a fandíme mu. Ke konci už kladnost postav plyne a odvozuje se od jejich postoje ke komunistickému hnutí a partizánům. Takže to jde šupem domů. Škoda, že se seriál více neopíral o silné figury Mathaise, Alžběty, Julie a Filipa a nevytvořil jim i ke konci silnou protiváhu.

Jestli jsem v kině prožila někdy absolutní zážitek, tak to byla návštěva do světa fantazie a představ pana Petera Jacksona a jeho party. To že to bylo něco inspirované a vyvolané tím samým zdrojem, který uchvátil svého času i mě (a neopustil) byl další důvod vzrušení. Jsou tři autoři beletrie, které miluji opravdu a naprosto. Tolkien je jedním z nich. To, že budu mít štěstí vidět adaptaci jeho díla provedenou tímto suveréním, svébytným způsobem, který i mě ohromí, že představy někoho jiného, můžou být pro mě stejně tak zajímavé jako mé vlastní, mě uchvátilo a stalo se mezním momentem mého zájmu o film. Film ať málo nebo velkorozpočtový má být věcí nadšení. Z tohoto díla to na mě dýchlo. Úvodní bitva Společenstva mě přimrazila do sedadla kina a já si říkala - teď se rozhodne. Záběr na zelený Kraj a malého hobita čtoucího pod obrovským stromem mě zklidnila a já věděla, že tenhle příběh se mi bude líbit a už mě neopustí (stejně jako kniha). Dlouho jsem čekala až opadne komerční vřava a přechodné povrchní nadšení fanynek hledající idoly a já si tady do desítek a stovek komentářů anonymně vydechnu - "díky". Díky za krásný večer, kdy se mi vůbec nechtělo jít spát, díky za krásné ledny, kdy jsem počítala dny do premiéry každého dílu, díky za bráchu, který si díky těmto adaptacím konečně přečetl a zamiloval celého Tolkiena od A do Z, anglicky, česky i německy. Díky, díky, díky. A já jsem se od té doby asi tisíckrát zamilovala do filmu a uvědomila si i to, jaká je klika umět i číst.

Zemanův film, který mě jako první učaroval. Těžko se to vyjadřuje, ale byla v tom taková zvláštní zimní baladičnost, temnota, ale i hřejivost Munzarova hlasu a svěží důvěra, že přátelství a láska nejdou zakalit ani smrtí. To je potom ta dávka hrůzy, která děti neděsí.

Velmi pěkný příspěvek a další pokus o zachycení až chorobné lásky dvou lidských bytostí. Vzhledem k tomu, že na absolutní (pro mě) verzi stále čekám a mé nejoblíbenější jsem nedala pět hvězd, tak zde dávám tři. Zobrazit osud lidí, kteří ničí sebe, ale ve velké a hojné míře i všechno a všechny kolem sebe a přitom je udělat alespoň trochu sympatické a zároveň fascinující, je těžké a zde se to povedlo částečně.

Tato modernizovaná Shakespeorova komedie má své docela milé momenty. V některých styčných bodech se objevily zajímavé nápady - ženich a-la dáma (a přitom to není samoúčelné), zabavení mobilu apod., kdy to příjemně ekokuje míru rozrušení, které Petruchio způsobil v renesanční Itálii svým vymóděných vzhledem u otáře či tyranizování o líbánkách. V jisté fázi příběh ztrácí dech a závěrečné vyústění, které je sporné v klasických inscenacích zde působí ještě křečovitěji a z nutnosti. Není to vůbec nezapomutelné, ale je to příjemná komedie o tom, že každý z nás má někde svůj protějšek a jak je příjemné akceptovat toho druhého se vším všudy, prostě takového jaký uvnitř je.