Devadesát Dva

"BEHOLD! THE HEAD OF YOUR PRECIOUS QUEEN FURIOSA!" Skoro mám chuť tu pátou hvězdu přihodit, za to jak moc troll ten film byl. Deadpool udělal opět skvělou práci v hraní Ryana Reynoldse a množství neskutečně nabitého promotingu (který mimochodem aktuálně doteď pořád jede a postují se další a další videa, interviews, games 'n shit) a fakt, že tenhle bromance chtěli oba herci a dobří přátelé (s unmatched chemistry) natočit už od X-Men Origins: Wolverine (2009) svědčí o tom, jak skvěle se propojuje přátelství s filmem a film s přátelstvím. Obojí je vtaveno mezi, dovnitř a tentokrát Deadpool nastavuje laťku dál a bere si na paškál snad úplně všechno, jak je u něj, jakožto self-aware 4th wall postavy typické a jak Reynolds vlastně = Deadpool. Ten R rating (mimochodem první Marvel/Disney s Rkem) tam taky není jen tak, přitom ani ne tak proto, že by byl nějak vizuálně "nevhodný" nějakýma prasárnama, jako, že je spíš ostrý ve svých vtípcích a že je v něm hodně násilí, zabíjení a krve. Příběh nabízí i celkem suprirsing cameos, které i mě, ne nějakého honimíra Marvel universu, přiměly jít "whaaat" protože jsem po x letech viděl postavy, co jsem naposledy měl možnost spatřit jako kluk. Holt Deadpool se stal pojmem, ke kterému nemá řada lidí problém připnout svoje jméno. A konečně se dočkáváme Wolverinea v jeho ikonickém obleku a na konci uvidíme i masku, tohle je hodně vlhký sen pro kdejakého geeka... sexy lady Deadpool (je Reynoldsova manželka, Blake Lively, nebo se spíše hodí, jak byl Ryan uveden v jednom videu, Hugh Jackman - Actor, RYAN REYNOLDS - Blake Lively's Husband). A ačkoliv jsem si myslel, že trojka bude další luxování peněz populární frančízy oblíbeného antihrdiny, nakonec mě překvapilo, jak moc srdce měl a jak moc vtipný to bylo, snad jen kromě trochu nucené zápletky a od poloviny mdlejšího standarDního (mmm, jp! i got this one!) děje, který je ale rychle vykoupen skvělou akcí a závěrem, pořád ale o několik tříd výše, než standardní marvelovské křeče, ze kterých si to celou dobu utahuje, jak by ostatně ale Deadpool měl. Sice to není takovej falling in love, jako to bylo u prvního dílu, když si člověk ukecaného hrdinu zamiluje pro jeho neomluvitelný entusiasmus, ale fest mě to překvapilo. Navíc se tu opět skvěle pracuje s emocionálním rozměrem, ze kterého si to utahuje, pak se bere vážně, pak zase utahuje. Věřím, že Reynolds, který sám hledal ve svém herectví útěk, tu hodně projektuje a v Deadpoolovi se ani ne tak našel, jako JE zkrátka tenhle hrdina. Představa, že by ho hrál někdo jiný působí skoro stejně křečovitě, jako se snažit nahradit Wolverina Hugha Jackmana. "FYI, your tailor is a predator, but I love it." (...) "Tha mask is really intimidating, huh? It's like Batman, except he can move his neck." (...) "C'MON MAN, IF YOU'RE NOT GONNA SWALLOW, SPIT IT OUT!" (...) -Whoever you think I am, you've got thr wrong guy. -You are always the wrong guy, untill you are not. (...) "You're right, one of us would've been killed, but you hooded Wolverine and Deadpool together, make them hold hands while listening The Madonna? Indestructible, motherfucker." (...) "I wanna show you something. Something huge." "Thats what scoutmaster Kevin used to say." (...) Disney makes him do it till he's 90!

'Bad Boys' jsou už tři dekády pořád totéž. Iconic music theme, so probleskne mezi scénami, kdy silly gumball "i love to eat junk food and talk stupid shit" Martin Lawrence (oh, man, is he just like me? maybe i'm white Martin Lawrence) a "just all around right guy" (so right like omg, except he did few mistakes) Will smith v populární buddy-cop-comedy, kde přechytračí a přeakční všechny kriminální živly, které se jim připletou do cesty a oni musí ukázat, že jsou muži principu, kteří tohle netolerují. Tentokrát se snaží očistit jméno zesnulého kolegy, v podání Joea Pantoliana, ironicky známého nejvíc jako podrazáka Cyphera z Matrixu, nebo o nic méně křivého Ralpha ze Sopranos. Lawrence přináší komediální vsuvku, Smith zase smooth muscles a alpha vibes, ale oba se pak potkávají někde ve středu v obojím. Klasika. Mezitím se vždycky nějak rozvíjí jejich osobní příběh na pozadí, jako rodina a vztahy... ale mezi díly vždycky uběhne tolik času, že zapomenu na to, kdo byl záporák, kdo byl kdo a vůbec co se vlastně stalo (třeba zde, Smithův syn z předchozí známosti, který byl členem kartelu a je zavřený v lochu, ale Smith se s ním v tomhle díle dá dohromady, omluví se... a je mu "relativně rychle odpuštěno"). Pamatuju si Reggieho, kterej ve dvojce přišel pozvat dceru Martina Lawrence na rande a dostal ikonickej roast ve dveřích ("How old are you?" "15." "15? Motherfucker, you look 30." (...) "Whatcha want, nigga?"), ale ustál to a teď je v rodině jako mariňák a dočká se vlastní akční sekvence a na konci i uznání, což je funny twist, něco jako konec American Pie: Reunion, kde Stifler na konci konečně vrací Finchovi zpět laskavost a tentokrát se po trilogii s ikonickým závěrem vyspí zase on s jeho mámou. Ono navíc, mezi prvními dvěma díly, i v mluvě, i v humoru a mezi tím, co se snaží prezentovat v trojce a čtyřce je rozdíl. Will Smith je teď ten "american dad", co už neblastuje n-bombs. Ale to se stalo řadě populárních herců, performerů. Facku z Oscarů už ani neberu v potaz. Série si pořád jede svoje, má jednu zajímavou sekvenci s close-up kamerama na zbraně, která byla cool nejen ve filmu ale i během natáčení, ale to je pár vteřin, v rámci žánru to nemá čím překvapit. Jsem ale rád, že se tu objevila sweetheart Kim, Rhea Seehorn a Eric Dane (který zaujal v Euforii) a dostalo se jim nějakého prostoru v mainstreamu, kde mají šanci na sebe trochu víc upozornit, ačkoliv pouze na krátkém časovém rozpětí a v mnohem banálnějších rolích. Možná o něco lepší, než třetí díl naposledy, ale popravdě si z trojky nic nepamatuju kromě snad jednoho záběru. Koneckonců i tohle mi spíš prosvištělo, hrálo bokem. Nechybí iconic "Bay" shot, hrdinové zestárli takovým tím divným způsobem, sledovat obličeje, výrazy a hraní pitvořícího se Lawrence a Smitha, co má pořád anxiety attacks skrze flashbacky - je to křečovitější, je to víc meh, v něčem, ale je fajn vidět pořád nějaké série, jako tahle "around". Rád bych z těch buddy komedií viděl ještě třeba i Lethal Weapon 5. Řekl bych, že Bad Boys série není o nic méně nebo více totéž, co dělá třeba Sly v Expandables. Jednohubka, co splní svůj kino účel, ale pořád je schopná přitáhnout řadu lidí a být populární. Z nějakého důvodu je tahle série zkrátka kult a její obliba se pořád drží. Za mě je to pořád průměr. Ale sledovat se určitě dá.

Ta klasická hra na city. SPOILER ALERT! Tohle je jeden z filmů, co jsem odsouval nejdéle, ale vždycky jsem věděl, že se na něj chci podívat. Z dnešního pohledu už je člověk podobnými kousky ale asi přejezený, jenže 'Cinema Paradiso', jakoby se od začátku "nestyděl". Koncem 80tých let se Salvatore dozví o smrti Alfreda a začnou vzpomínky na jeho mládí, ministranství v kostele a hlavně sledování filmů v místním biografu. Vezmete tuhle feel good kostru o klukovi, co zbožňuje filmy a je potížista a vytvoří si přátelský vztah s místním promítačem, někde v Itálii během konce druhé světové války a následně padesátých let a máte hned na čem stavět. Alfred později při požáru dokonce oslepne - a ten shot, jak najednou Salvatore zestárne, když si ho slepý Alfred chce osahat, aby věděl, jak vypadá, je magie. Salvatore (aka Toto, jak mu v mládí Alfred říkal) pak proplouvá všemožnými peripetiemi života, který je ale vždycky nějak spjatý s filmy, pořídí si kameru, začne natáčet, zahledí se do místní dívky, snaží se jí dvořit a Alfred mu slouží jako moudrý strom, ale i jako pomocník (zdrží třeba faráře, aby si Toto mohl jít sednout na jeho místo do zpovědnice, pokecat se slečnou), ač vyžaduje kvůli své slepotě pozornost, je oddaným přítelem klukovi, kterému chybí otec, ale taky někdo, kdo mu později řekne to nejdůležitější, když je potřeba "utíkej, žij, tvoř, miluj a nevracej se" (jak řekla kleo). Toto pak přichází o svou milovanou, která mizí pryč a on sám jde sloužit do armády. Píše jí, volá. Nic. Pak se vrací do městečka, ale Alfred ví, že tu mladík nesmí zůstat. Krásná hudba (Ennio!). Krásný film. Nemůžu si ale pomoct, ale jakoby mi něco z nedávna tenhle snímek velmi připomínalo... ale nedostávám se dál než k tomu, že by to mohla být 'Boží ruka' Paola Sorrentina. To "jdi pryč, jdi do Říma, buď filmařem, co je tady?" Jakože, pokud jste hodně naměkko a milující, tenhle film vás svou vlastní láskou přilepí. Philippe Noiret ve své asi nejoceňovanější roli. A rodák ze Sicílie, Giuseppe Tornatore, se zde svým teprve druhým filmem vyšvihl a nasadil laťku velmi vysoko. A jak to teda po všech těch letech čekání přišlo mě, teď, v tomhle bodě života? Sledoval jsem to nejdřív spíše ze setrvačnosti, i když jsem vnímal kvality snímku, ale ke konci mě to absolutně strhlo. Tohle je hodně příběhové, hodně o ponoru. Ale to Alfredovo "Dont come back. Dont think about us. Don't look back, don't write. Don't give in to nostalgia. Forget about us. If you come back, don't come and see me. I won't let you in, you understand?" "Thank you, for everything that you've done." "Whatever you end up doing, love it. The way you loved the projection booth when you were a little boy." Možná, že to je ten jediný způsob - udělat tlustou čáru za vším. (...) Starší Toto pak po návratu, na Alfredův pohřeb, vidí dívku, která mu připomíná jeho ztracenou lásku, ale řekne jí jen, že si ji s někým spletl. Později má rozhovor se svojí matkou, která mu řekne, jak nezamykala a nespala, než se vrátil z kina... a předstírala, že spí, než on usnul a pak potichu zamkla... a pak si připadala, že někoho zamyká venku, když už s nimi nebyl... a když synovi volá, pokaždé to zvedne jiná žena a žádná z nich ho nemiluje. A jak je vidět, když pak Toto objeví, že jeho láska tu žije s jiným mužem, a člověk se dozvídá zpětně a opět, timing, timing, který hlavním hrdinům nepřál. Pak ten twist s Alfredem na konci, když chtěl pro svého kluka to nejlepší... a tak jemně řekl dívce, která mu chtěla vzkázat, že je lepší "nechat to být" a oni to oba pochopili až mnohem později, jako starší... a ten další twist, když si hrdina nevšiml papírku, který mu nechala "If you knew how i searched for you." Život je svině. Má tu krásu, ale pro některý zbývá ho jen dožít, s hlavou v minulosti. Je to smutný příběh, ale alespoň ten smutek k něčemu je. Alfredo je po smrti a hlavní hrdina zestárl bez ženy svého života, ale stal se filmařem, skrze lásku k filmu (alespoň byl schopen se s ní později setkat). Ale Alfredo svůj odkaz do poslední scény pořád odhaluje, když se dozvíme, že kradl a vystřihával polibky, které vždycky ve filmech chyběly a dělal si z nich vlastní montáž, kterýžto nepořádek s páskama je naznačený už hned v úvodní scéně. Pásku nakonec věnuje Totovi, jehož tvorbu a úspěchy prožíval a slavil, když mu vše převypravovala, četla a popisovala jeho žena. Asi i skrze některé osobní paralely mě to dostalo, nebo to je zkrátka tak dobrý, univerzální. Film utekl. Třeba je čas na tu tlustou čáru, Alfredo.