Devadesát Dva

Ta snová atmosféra, způsob vyprávění a přechodů, surreálné prvky na pozadí obyčejných lidských generačních tužeb a životního mudrování a chytrákováni - a kdo k téhle slovenské živelnosti, moudrosti a mytologii sedí lépe než Kroner? A ještě s tou špetkou typického humoru: "Opil jich, bosorák starý." (...) "Bože, ty jsi krásná." -Dočolomanský stráví objížděním všech těch fajnových buchtiček slušnou část filmu. Zkusí jednu stokrát. Pak další a nakonec si vezme tu, kterou celou dobu ignoroval, dokud bylo z Hanky co, aby zaprofitoval finančně, jako všichni pohlední lidé, jen těží. Od Jakubiska jsem toho dodnes moc neviděl (vlastně jen 'Nejasnou zprávu o konci světa', ale líbila se mi), na tohle jsem se chystal roky, protože: Slovensko, Kroner, Slovácko sa nesúdí u bábi a dědy v TV, kteří oba přišli ze Slovenska, tak nějak mě to táhlo, zajímalo, v roce 1983 to byl úspěšný film a série pro Československo, Jakubisko má takový nezaměnitelný melodramaticko-mytologicko vyprávěcí styl.

Realita a kinematografie, kterou tu Chlupáček místy tvoří je něco, v tuzemsku, neskutečného. Baťovský industriál a dechberoucí vizuální shoty krajin (1937) kontrastují s místy až amatérský působícími herci vedlejších rolí (manžel, Saša), kteří tak působí o to víc, protože hrají vedle těch legitimních. Osobně mě téma nechalo rozpačitě někde uprostřed, stejně jako příběh i jeho zakončení a výsledné dojmy. Kdo patří ke queer komunitě a kdo je zarytým tradicionalistou, ti budou lámat tábory i názory. Je zvláštní tohle téma zasadit do třicátých předválečných let. Film často z téhle reality vybočuje malými detaily, mluvou, chováním postav (pí*a, mikina). Nedává to úplně smysl, jakoby to bylo z jiné planety. Stejně tak zvláštní je vidět zakřiknutou myšku Elišku Křenkovou jako lead, od Rafťáků slušnej progress, tu a tam ji zahlídnu v zajímavých věcech, tady ale v roli těhotné doktorky, která se snaží zjistit, co stojí za objevem hermafroditního mrtvého novorozeněte, aby pak začala protlačovat progresivní názor, že každý je ok, takový, jaký je, což se dočkává nepochopení ostatních v klasickém univerzálním motivu vyvržence proti společnosti. Já celou dobu s protáhlým ksichtem nevěda, jak reagovat na všechny ty variace a ukázky pohlaví, jako bych čekal na něco, co mi dá důvod, se někam přiklonit. A ono nic a pak konec.

"...The Abortion Princess." Hahahaha. Fern je na mojí vlnové délce. Není nad ženskou, nebo osobu celkově, co dokáže o svých neurózách mluvit takhle otevřeně, bez toho, aby se "snažila" z toho dělat komedii, nebo roubovala a tlačila šablony divakům do ksichtu... nechává tak zářit jen sebe, se svou osobností, jaká je, se vším, kompletně, ale v rámci humoru. Zajímavé, slyšet o tom důvodu k partnerstvi, "jako každá malá holka, chci přehodit zodpovědnost za odpojení od přistrojů z rodičů na přítele", vazba s nízkým sebevědomím, spojeným s traumatem z dětství. "So he's only gonna marry me if im terribly ill." (...) "What do you think we'll have to eat on our wedding day? And he just was like: Whatever they'll put into your feeding tube..." Love is powerful, but not as powerful as... a jo, po třicítce už nechcete začít nanovo. Fern fandím, na nic si nehraje, ale taky nechce ublížit, což pro spoustu lidí není samozřejmé (já to z osobních zkušeností chápu velmi). Prima úsměvný závěr.