Devadesát Dva

"Leo, stop. Leo, stop!" "Michael!" "Keep swimming, Arthur. I'm coming! Leo, we gotta get him." "Michael, we are so close!" "He's one of us, all right? I'm not gonna let him drown out here." "One of us." (...) I cried cause of the fkin dog. Marky Mark se musel pro film dostat do pak formy a snímek dostatečně jede podle toho, co se skutečně stalo, i když si neodpouští poameričťováni celého tématu nebo diversity a ohýbá pár detailů. Michael Light dává vše ve svých závodech, ale někdy to je to nejhorší, co hraje proti vám a stojí vás výhru, jak on sám ví, protože se mu nepovedlo ani po dvou dekádách vytrvalostniho zavoděni byť jen jednou vyhrát. Poslední šance se však proměni v nečekanou lekci o týmovosti a skutečné síle ducha. Pes a celý mě to nějak dostalo.

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře.

"Tous pour un, un pour tous." Druhá část, patrně pouze dvojfilmu, nelení a ihned nás vrhne zpět do děje (který už jsem od té doby stejně zapomněl), akce se pořád drží ve své syrové, historicky temné a umazané podobě a D'Artagnan se probouzí v rakvi (jako Jack Sparrow), aby se pokusil zachránit Constance, ale narazí místo toho na Milady aka Eva Fkin' Green, která dělá ve filmech dvě věci: 1. ukazuje kozy, 2. a je femme fatale... nicméně je netradiční ji slyšet mluvit francouzsky. Příběh pokračuje, já jakožto člověk (der hund) obeznámen s notnými adaptacemi a zejména tou nejlepší (v dabingu na VHS, casting par excellance, hehe), co bych kecal, příběh znám spíše letmo, takže jsem se v intrikách, kdo proti komu a za kolik, lehce ztrácel (třeba Kitano a jeho trilogie Ukrutnosti mi v tom plotování přijde komplikovanější, ale člověk to zvládá díky tempu zpracovávat, ale 'Tři mušketýři' jsou v jádru dobrodružný příběh o několika správných chlapech, kteří vždy drží při sobě a slouží králi v boji proti všemocnému zlu (nicméně zde jsem se poněkud zasekl a nepochopil, jestli je jím kardinál Richelieu, tradiční záporák tohohle příběhu, jako Palpatine ze Star Wars, ale nebojte - na wilhelm scream dojde) a vlastně tu není úplně čas na nějaké zdlouhavé komorní kecání, ani na karikování jednotlivých postav, protože dvojfilm chce být ba poli nějakých necelých čtyř hodin odvyprávěn a asi i uzavřen (předlohu jsem fakt nečetl, nevím jak věrné to ve skutečnosti je a jak možná víte, Dumas byl big boy, takže psal zeširoka). Víceméně je tu pár odhalení, kdo je Milady pro jednoho z hlavních hrdinů... a podaří se D'Artagnanovi shledat s Constance? Ano. Ale nečekejte happy end. Mezitím vším se odehrává šachová partie zrady, kdy král vytáhne do boje proti protestantům a člověk se zabaví už jen tím, že sleduje, kdo je s kým a proti komu. Opět nutno poznamenat, že natáčení ve skutečných historických lokacích dodává filmu neskutečný jiný, realistický náboj, asi nejblíž tomu, jak mohli mušketýři tehdy vypadat, než jaký člověk spatřoval v teatrálně kostýmových předchozích verzích (a že jich bylo). Pořád nechápu, že existuje třeba verze, kde je Richelieu Charlton Heston a Oliver Reed Athos. Nicméně se nelze zbavit pocitu jisté nedotažené pachuti v závěru, a celkově planější prostřední až konečné části, včetně jaksi meh uzavření, ještě k tomu, když je příběh ponechán v tak otevřeném cliffhanger momentu a o pokračování ani slovo. Takže možná, tohle je vše, k téhle adaptaci. Z prvního dílu jsem byl nadšenější, ačkoliv druhá část nemá vyloženě chyby, taky mě zároveň příliš nenadchla a na to, že byl celkem těšing, tak to moc nedopadlo.