Devadesát Dva

Není to úplně špatný, čím víc se to blíží konci, tím je to zajímavější, ale je škoda, že zrovna když už se povede do dobře obsazenýho westernu nacpat i Joaquina Phoenixe, kterej jen tak do něčeho nevleze... výsledek je přeci jen mdlej. Od Audiarda bych rozhodně čekal víc, na druhou stranu, ta přímočarost, ne-epičnost, dává filmu punc realističnosti, pravděpodobně takhle byste lidi ostřelili na zemi, pravděpodobně takhle byste řekli, že za týden budete ve městě, kde někoho odprásknete. Neplácá se to v tom, aby to vypadalo cool. Ale i tak tomu něco chybí (cit pro žánr? scénář?), plahočí se to odnikud nikam, žádné výraznější scény, které je třeba k režii tohohle stylu dělat, není to žádnej Terrence Malick, aby se to mohlo rozplývat v bezvýznamných epizodách, monolozích a filozofování.

Ucházející dokument o Richardu Hambletonovi, co, mimo J-M. Basquiata a Keitha Haringa, tvořil v New Yorku 80. let např sérii maleb stínů po ulicích města. Na rozdíl od dvou zmíněných jmen se stáhl do ústraní a nepodařilo se mu (až do loňska), udělat ten geniální marketingovej tah, zemřít.Takže on i jeho dílo žilo tak nějak v ústraní, s příležitostnejma spikeama popularity, zejména to znovuobjevení jeho díla ke konci jeho kariéry. Drogová závislost se na Hambletonovi v průběhu let podepisovala, mentálně, i fyzicky čím dál víc, nicméně nepřestával nikdy tvořit, vypadá trochu jako malířská verze Burroughse. Dokument jako takovej toho moc nepřináší, je to zpětný ohlédnutí, snaha podat zprávu o opomenutým člověku, co ještě před Banksym maloval po ulicích šílený siluety. Hambleton měl solidní, divokej styl, energii, ale řekl bych, že drogová závislost z něho vysála daleko víc, nikdy neudržel peníze, mlel, že ho všichni jen využívají, paranoia, kecy, kecy, jak můžete od feťáků čekat. Ale jinak zajímavý. I když se do toho sám nechci přímo říct, angažuju, ale zajímám se o to, tak umění mě začíná čím dál víc a víc srát pro tu nekonečnou přetvářku, je to area, ve které najdete nejvíc snobů, co nepoužívají mozek, pokrytců, ale taky hyen, co se snaží jen rejžovat prachy... všechno je to mimo umělce, co během aktu tvoření vytváří, všechno to ostatní je špatně... všechno se posralo v momentě, kdy lidi přijali vědomí, že umění je vše, co se za umění prohlásí. Je to víc styl, móda, spousta štětek okolo zazobanejch idiotů... než že by to mělo jakejkoliv význam."At least Basquiat, you know, died. I was alive when I died, you know. That's the problem."

"I do what I can do."

Baladický (a co do stylizace velmi český) pohled na mýtického tvora hastrmana. Perfektně obsazený a zahraný Karlem Dobrým. Nenáročný a přitom skvělý film.

"On my planet I'm kind of a loser, like you, but here we could be more." Šablonovité jako prase, ale pokud máte rádi Hardyho, na tom jediném to stojí a padá. Myslím si, že to zase domrdali producenti, kteří oklátili solidnější film do naprostýho průseru kvůli ratingu.

Je to už dlouho, co jsem viděl něco tak cynickýho, plnýho tak černýho, temnýho humoru. Nihilismus... řád... napěchované do příběhu masovýho vraha. Jack staví dům z mrtvol, ale ten skutečný, který coby architekt, chce doopravdy udělat, neustále selhává, zatímco jeho masové vraždění mu nechutně prochází. Někdy to musím zopáknout, ty pohledy na umění, peklo, život, fikci, touhu, hranice.

In and out, in and out. Holloway is magician. Beautiful MMA boxing.

"It needs to die." I really don't know. Tu kamerovou jízdu sousedstvím s Myersem jsem žral. Killing spree. Carpiho Soundtrack. A uchopení Myerse jako "Pure Evil" ikony. V zásadě tvůrci dělali vše správně a vylezl jim z toho velice dobrej film, pravděpodobně nejlepší od původního Halloweenu. Fascinující věc na Myersovi je způsob, jakým zabíjí... žádná technika, žádné emoce, styl, pouhá brutální síla. Ale tak nějak se nedojážu zbavit dojmu, že to v určitejch chvílích a momentech nedosáhlo svýho potenciálu a vlastně se o to ani nesnažilo. Třeba ten odfláklej závěr. "It was trap all that damn time!" Myersovi je to u prdele a žádnej velikej zvrat se tím tvůrcům nepovedl. V zásadě chybou tohohle filmu je, že v mnoha momentech dokazuje, že měl na mnohem víc tím, jak je v momentech parádní... aby zase rychle sklouzl do vod totálního béčkovýho shitu a přidal se ke svým bratříčkům a sestřičkám, kteří se snažej vyrovnat prvnímu dílu. A Carpi si v dálce jen pohrává svoje melodie, vědouc, že kdysi režíroval velikou klasiku, kterou nikdo nepřekoná.

Hmm. (...) Hmm.

Jeden z největších, co ovlivnil v raném věku i mě. Je to jak, popisují v tomhle dokumentu, ta tvorba vás zkrátka tak ohromí, vtáhne, pohltí. RIP.