Devadesát Dva

Náhodou jsem si po letech doplnil (trochu nechtěně) rest a musím uznat, že je to zajímavej myšmaš, někdy to absolutně geniálně paroduje noir a krimi filmy, ale humor je spíš skečovitý a chtěný, ale samo o sobě, člověk dokáže pochopit, proč korelace hvězd utvořila tak sedící casting a celkové pojetí žánrové parodie. Dostatečně to vybočuje, aby to mělo kult status... a Amanda Pett, už dlouho jsem neviděl such dime piece...

Jakmile vidím skvělé herce v dobré režii běhat po bohem zapomenutém místě, líbí se mi to. Tečka.

První projekce: 06.01.2009 (***) Druhá projekce: 26-28.12.2017 (****) | Při první projekci jsem o Pollockovi nevěděl víc, než řekl samotný film a stejně rozpašitý jsem byl i po jeho dosledování, nicméně myslím, že v té dbě jsem se pokusil o svůj první obraz technikou akční malby. Po téměř devíti letech jsem si dal druhou projekci, jako završení knihy "Jackson Pollock - Výroky a rozhovory", tentokrát už obeznámený s tím minimem toho, co se zachovalo a víceméně většinou z rozhovorů lidí, co Pollocka znali, protože sám nic nepsal a rozhovory se skoro zdráhal podávat a dokonce ani se svými nejbližšími toho příliš nenamluvil. Teď jsem si, coby fanoušek, tuhle relativně minimalistickou jízdu vcelku užil, byl v ní vidět, ze strany Eda Harrise, respekt, na režijní sesli, i v hlavní roli. Obdiv, k velikému malíři, který s sebou nesl velikost, tvoření, ale i destrukci.

Nejprve to na vás dýchne jako iluze letního vánku v největším vedru, ale pak to ihned ustane. Film je to vlastně dost jednoduchý a přímočarý, život do něj dost vnáší vedlejší role (Downey, McDormand, Maguire). Michael Douglas na sobě nemá oblek a jeho postava je jako zmačkanej papír, od kterýho nemůžete čekat nic jinýho, než že se možná trochu roztáhne do původního tvaru. Ale i tak, jedna z mých nejoblíbenějších oddechovek. V době, kdy jsem psaní bral dost vážně to pro mě byl film jako stvořený.

Z tohohle filmu asi nejvíc cítím sám sebe - ostrov, samota, ale hlavně - odcizení. Ale zpět k filmu: můj nejoblíbenější Hanks. A při první projekci v kině, když Wilson mizel ve vlnách, i u mě ukápla slza. S odstupem a dalšíma projekcema mám ten film pořád čím dál radši.

zpočátku mě zaráželo, že má film tak nízké hodnocení, ale vše jsem pochopil ihned poté, co jsem překročil první půlhodinu - potom už High Fidelity jen ztrácela dech. opravdu, první čtvrtina je našlapaná skvělým humorem, postavami a vším ostatním, ale ihned poté se cosi zvrtne a už se jen ploužíte, zakopáváte, funíte, až nakonec polomrtví doběhnete do cíle. určitě potěší všechny ty písně, zatím asi nejlepší role Johna Cusacka a i celkem solidní Jack Black, ale teprve časem uvidím - třeba tomu v budoucnu dám ještě šanci a teprve poté přijdu na chuť. Jak na věc se mi ovšem líbilo víc, byť je to mnohem hůře obsazené. Hey, I'm not the smartest guy in the world, but I'm certainly not the dumbest. I mean, I've read books like "The Unbearable Lightness of Being" and "Love in the Time of Cholera", and I think I've understood them. They're about girls, right? Just kidding. 70%

Unikum divadla v je v zásadě to, že každé představení je originál, jedinečné samo o sobě a vy jste, coby divák, svědkem. Scénář tu sice je, ale spíše jen z potřeby mít se o co opřít, mít důvod, že to, co dělám není vycucaná pseudoumělecká onanie, ale výsledek práce, kterou prezentujeme (nebo herectví v kombinaci se scénářem = práce, taky může být). A tady právě naskakuje onan prvek: spousta možností, jak být lepší, jak říct určitý dialog lépe, nebo zahrát tohle dynamičtěji, než kdy dřív, poddat se atmosféře, tolik detailů, co hraje roli. Divadlo je samo o sobě alchymie. V tomhle ohledu, tenhle záznam kombinuje dvě představení dvou hereckých sestav Záskoku. A proč se o tom vše zmiňuju? Cimrmani sice mají nějaké filmové záznamy svých her, ale pořád se to nevyrovná tomu, že jsme ty nejlepší správné sestavy a představení, zkrátka prošvihli... a dnes už tu Smoljak není. Cimrman, coby osoba, je vyzdvižen a zahalen tajemstvím a stejně tak svým způsobem i dlouholeté působení jeho tvůrců a herců, popravdě, na to jak dlouho hráli a jakému se těší zájmu, je to celé pořád relativně skromné a pro mě dodnes obestřené právě zmíněným oblakem tajemství (možná to byl taky Smoljakův záměr, protože já Smoljaka považuju za duchovního otce Cimrmana). Škoda, že ten pohled do zákulisí je jen pár minut.

Vesmír má zvláštní druh rovnováhy, jak udržuje věci v chodu. Je to propletenec osudů lidí a jejich činů. Všechno do sebe zapadá. Všechno dává smysl. Jako buddhismus. Není to o žádném, věř a přijmi, ale o pomalém a nenásilném uvědomění, vyjádřeném slovy: "Dává to smysl." ____ 'American Beauty' je tragikomedie, která ve vás vzbudí takové sympatie, že vás vtáhne do svého příběhu a úplně vás v něm pohltí. Svého času jsem Spaceyho považoval za přeceněného, ale touhle rolí u mě definitivně stoupl, sic by si člověk řekl, že by se v roli Lestera Burnhama musel kterýkoliv jiný herec hodně snažit, aby to zkonil, ale Spaceymu opravdu sedí a až neuvěřitelně do ní zapadá. Trošku opomíjený je ale i celý zbytek hereckého osazenstva. Nějak to funguje. Nevím jestli díky režii, scénáři, nebo zkrátka šťastné konstelaci všeho. Nezapomenutelná ústřední skladba. ____ Původní komentář (27.4.2008) schválně přepisuju k dnešku, po dlouhé době jsem si film pustil znovu. A opět je to takové sladké probuzení. Všechno působí přirozeněji a přirozeněji. Není to tak, že se necháte dusit až do smrti a teprve na smrtelné posteli si přiznáte pravdu. Ale, že to dojde do bodu, kdy si řeknete, že takhle to dál nejde. A pak už je to jen setrvačnost.

Okolo tohohle jsem kroužil roky, minimálně dvanáct, možná i patnáct let a 'eXistenZ' mě míjel a já mezitím sjel většinu Cronenbergovy filmografie. Tenhle snímek si co do toho jak je weird nezadá s klasickými páně režisérovými flicky, ale abych byl upřímný, to jak jsou weird je na nich právě a nejvíce atraktivní... tentokrát je Cronenberg soustředěný na virtuální realitu x realitu, prolínání, kdy do poslední chvíle nevíte, co je co, stejně jako hráči, poukazuje na otázky a dilemata, co nás v budoucnosti čekají, coby hráče, uživatele, co chtějí utéci ze své deprimující reality... zaujal mě i motiv biologického HW. Zajímavé, že tohle vyšlo ve stejném roce jako tématicky tolik podobný a revoluční Matrix. Casting se spoustou skvělých herců... ale film spíše komorní a malý, s dobrou pointou.

Hořící kuře zapálí stavení a vše hoří, Roden lítá mezi plameny v župánku s peříčkama a snaží se pár džberama vody vše uhasit - zbožňuju tyhle absurdní situace. ____ Tenhle film jsem musel opětovně zkouknout, protože si pamatuju, jak moc sugestivně na mě působil, když jsem ho viděl jako kluk, zejména cejch děvky, jen to mám celé v paměti tak nějak jinak. Krev-a-mlíko-role Cibulkové sedí, aby taky ne, je to baba a parádní protipól "andělské" (realita) Geislerky, ta je tentokrát v sympatické čisté roli a Roden "just mess" zkrátka hraje, ale jeho postava tápe sem a tam, totální cholerický myšmaš, proklíná Boha a přijde o vše, film končí v nejlepším. ____ Kluk jen trpí, celý příběh brečí a trpí, což člověka začne otravovat, což je špatně, z diváckého hlediska, z lidského hlediska jsem musel cítit empatii stejného ražení, jaké kluk cítil k umírajícím zvířatům... Šlejhar české bestie totiž pojal syrově, ale zjevně formou, která ve filmu nefunguje. Film možná trochu dojel i na divadelní pojetí, pokud jde o herce - připadalo mi to přepálené a melodramatické, na to že to mělo být naturalistické, ale pořád ta stylizace z devadesátých je nadčasovější a zajímavější, než plochost současné kinematografie. Kuře melancholik je taková typicky 'Česká tragédie'.