Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Fantasy
  • Dobrodružný

Recenze (327)

plakát

Tygr a drak: Meč osudu (2016) 

Tygra a Draka si určitě pamatujete. Dodnes čouhá z celé řady filmů, které inspiroval svým oscarovým a finančním úspěchem, dokonce se distancuje i od přebarvičkovaných eposů Zhanga Yimou. Ang Lee si totiž svou poctu wuxia filmům z padesátých a šedesátých let natočil hodně osobitě, spíš jako komorní čínskou tragédii vyzdobenou akčními scénami. Není divu, že byl evropský divák trochu vyděšený z postav doslova vlajících ve větru, bojujících spíše s vnitřními než vnějšími démony. V Číně snímek paradoxně vyhořel, protože v něm převážně hongkongští herci nepříliš zdatně recitovali dialogy v mandarínštině, a také proto, že šlo o velmi stylizovanou poctu tradičnímu žánru, nikoliv o jeho přirozenou extenzi. A vida, po dekádě a půl se Tygr a drak vrací. Tentokrát se mu posmívá celý svět, protože dlouholeté pokusy o pokračování nakonec finišují svou pouť u Netflixu, který snímek natočil se západním štábem v kulisách Pána prstenů a trestuhodně v anglickém znění. Tygr a drak byl poctou žánru, jeho pokračování je pak poctou Tygrovi a drakovi. Z téhle věty už určitě cítíte jistou degradaci nebo minimálně odklon. Obsazení slibuje poměrně dost - neznámí mladí herci jsou jištěni Michelle Yeoh a Donniem Yenem, v roli záporáka se objevuje Jason Scott Lee (naštěstí jen sporadicky), ale z dalších klíčových postů je cítit, že tu půjde spíše o nápodobu. Tedy snad s výjimkou toho nejvyššího. Jméno Yuen Woo-Pinga doma v Asii něco znamená. Režijně je sice jeho filmografie o dost slabší než pokud jde čistě o orchestrování akčních scén, ale vzhledem k tomu, že dělal choreografii na původním filmu, máme tu alespoň symbolické pojítko. Nebudu vás dlouho napínat, Meč osudu má skutečně blíž Pingovu Zrození legendy než k prvnímu Tygru a drakovi. A vlastně to dává smysl. Scénář se sice snaží kopírovat linii Angova filmu a docela úspěšně se mu podaří vklouznout do původní mytologie, prim tu ale hrají akční scény a bojový styl, který nastolil předchozí snímek. Pokud vám naskakují osypky ze jmen jako Sněhobílá váza, Mlčenlivý vlk nebo Ohebná poštolka (dobře, to poslední jsem si vymyslel) a máte vyloženou averzi na létání vzduchem, pak se rovnou můžete sebrat a jít o recenzi dál. Pingův styl ve dvojce je sice tvrdší a dynamičtější než v Angově filmu, ale zároveň ctí původní "flow". Někdo by mohl mít pocit, že už díky výměně Donnieho za Chow Yun-Fata, který měl kung-fu "jen" naučené, se akční scény posunou dál, ale hlavní hvězdy už mají pár křížků a v mnoha soubojích je vidět, že jistota jako zamlada trochu chybí. Což zamrzí, protože ti mladí tu hrají nezkušené cucáky, kterým to stařešinové musejí natřít. Situaci nezachrání ani Jason Scott Lee, který je podivně nafouklý a pouští hrůzu spíše ochotnickým způsobem. Ceny za nejlepší bitky roku tedy Ping letos neposbírá, ale to neznamená, že nemá nápady a drajv. Duel na zamrzlém jezeře je skvělý a celý ten svět krasopisně pojmenovaných bojovníků, jejich unikátních stylů a zbraní, má potenciál vás znovu po letech oslovit. A to je jedna z hlavních deviz celého snímku. Meč osudu totiž nechce být dalším béčkem, ve kterém se to jen bezhlavě mydlí. V podstatě všechny hlavní postavy, kterých je skoro tucet, mají nějaký milostný nebo rodinný problém. Až máte pocit, že si scenárista musel dělat nějaké diagramy, aby nedocházelo ke skoro až telenovelou smrdícím odhalením. Všichni všechny znají a kdo není něčí bratr nebo sestra, ten jistojistě zemře. Neměl bych si z toho dělat legraci, když podobným neduhem trpí třeba i Star Wars, ale tady to na ploše relativně skromných sto minut působí opravdu až příliš nuceně. Takže abychom si spočítali technické a umělecké skóre od rozhodčích. Akční scény jsou parádní, ale už to není ono. Vizuál má novozélandský instagramový filtr a levné CGI (to ovšem u čínských produkcí zůstává tak nějak standardem), herci jsou slušní, dialogy šustí papírem a hudba spolu s kamerou jsou spíše snaživými imitacemi. V přímém souboji s Tygrem a drakem je to prohra, ale to je neférové srovnání. Meč osudu je totiž sám o sobě velmi stravitelnou čínskou pohádkou o dobru a zlu, lásce až za hrob, mocném nefritovém meči a bandě hrdinů, která obývá svět s potenciálem na deset dalších filmů. A ačkoliv tahle produkce nezanechá výraznější chuťový ocas nebo snad touhu po opakovaných zhlédnutích, rozhodně nejde o mezinárodní ostudu, zvlášť když si film pustíte v čínském znění (alias dabingu), které mu notně přidá na autenticitě. Má větší ambice než shaolinské béčko vysílané po půlnoci, ale zároveň mu musíte tak trochu odpustit jeho urozený původ. Pak možná budete překvapeni s jakou lehkostí se přehoupnete i přes těch průměrných 60%.

plakát

Ip Man (2008) 

Donnie sviští po dojo se vztekem v očích, japonskými bajonety v zádech a ambicí trumfnout nejen Fearless s Jetem Li, ale všechny kung-fu životopisy kolem. Bohužel čím náročnější příběh Wilson Yip vypráví, tím víc se mu plete do cesty slabší dramaturgie (linie jsou jen tak vršené na sebe, gagster Fan Siu Wonga i mladší bratr jedné z postav štrádují dějem naprosto neochočeně) a slabší Donnie Yen, jehož kamenná tvář sice funguje v akčních sekvencích, méně pak při samotném hraní (Jet vede na body). Jakkoliv je film ve výsledku dech beroucí (což je méně než dechberoucí, aby bylo jasno), nevyhne se při srovnání člověk pocitu, že na Fearless bylo více peněz, více času a především více opravdových herců - zaporák je nevýrazný, a rozhodně to není jeho jednorozměrností, ta je pochopitelná, slouží k akumulaci hrdinova hněvu. Od dob Fist of Legend se ale charismatičtí japonští generálové hledají těžko. Asi. Ale dost kritiky - heslo "máme holé ruce" v tomhle případě značí jen to nejlepší, protože když to Donnie rozjede v akčním módu, trhá na kusy japonské vojáky i pouhopouhé režimu oddané karatisty-pěšáky. Scéna v japonském dojo posouvá možnosti soudobé choreografie zas o kus dál. Wing Chun v syrovém módu ukazuje neskutečnou brutalitu tohoto umění, a Yen ani Sammo Hung na postu choreografa si neberou žádné servítky (vzpomeňte si na drsné akční scény v Prodigal Son a vynásobte vnitřní krvácení deseti). Yip Man pobíhá po místnosti a šije to do Japonců jako kulomet s tlumičem. Buch-buch-buch... raketové ruce mění lidské interiéry na masokostní moučku a vám je nevolno. Hung čistotu akčních scén trochu kalí svými tradičními drátovačkami, které bychom už dneska v Donnieho filmu nečekali (někdo vyskočí do salta a získá tím dopřednou sílu na dva další kopy), ale tenhle kontrast vlastně není na škodu věci. Neubráním se prohlášení, že jsem od Yipa čekal trochu vyváženější a učesanější film, ale když si uvědomím, do čeho se to vlastně ti kluci pustili, musím přimhouřit oči nad výhradami, zatleskat odvaze a těšit se na druhý díl, který přivede před kameru Sammo Hunga jako konkurenčního mistra a hlavně nám po Yip Manově přesídlení z Číny do Hongkongu naservíruje mladého Bruce Lee. Tenhle trumf byl jedním z hlavních důvodů, proč dvojku točit, tou další jsou obří tržby jedničky. 80%

plakát

Zátah 2 (2014) 

Jak vlastně takovou recenzi začít? Klišé o klepání prstů, rozšířených zorničkách a nezvládnutém slintacím reflexu už jsou tak nějak okoukaná. Gareth Evans rozkopnul dveře minimalistického Raidu a opustil klaustrofobický kung-fu činžák. Ve skutečnosti to ale bylo trochu naopak - scénář dvojky, a to včetně choreografie, totiž existoval dávno před první klapkou Raidu. Jenže se producenti báli jeho přepáleného měřítka a vyžádali si od Evanse raději něco komornějšího. Proto vznikl přímočarý bitkařský film o policejní jednotce uprostřed paneláku plného gangsterů. To se dá natočit za pár peněz. Reakce odborné veřejnosti, protřepané všemi možnými asijskými klasikami, s sebou strhla i ostatní části publika a The Raid se z festivalových šňůr spustil do obýváků neposkvrněných duší a udělal v nich zhruba stejnou paseku jako kdysi Tony Jaa s prvním Ong-Bakem. Nová naděje akčních filmů byla na světě. A Evans měl před producenty konečně argument, kterým mohl praštit o stůl. Je důležité si uvědomit, že dvojka je vlastně předjednička, protože jakkoliv na sebe dějově oba snímky navazují a sequel začíná pouhé dvě hodiny po skončení původního filmu, ve skutečnosti ho lze z Evansova pohledu chápat jako zahřívací kolo. Jako vědomé držení se zpátky. Za sebe musím říct, že jsem vlastně rád, jak to dopadlo. Evansova prvotina Merantau (jejíž hrdina se mimochodem jmenuje Yuda, na což je v druhém Raidu hezky odkázáno) totiž trpěla právě přílišným gulášem témat a typickým ukousnutím si přílišného sousta. Druhý Raid je ale ve srovnání s měřítkem zmíněného filmu o tolik větší, že bere dech s jakou vyspělostí se dokázal Evans - scenárista, režisér, střihač a vůbec děvečka pro všechno - s takovou výzvou popasovat. Když přihlédnete k tomu, že tenhle film zrál v jeho hlavě cca pět let, a že tohle je vlastně vize, kterou chtěl natočit v první řadě, dává to celé o poznání větší smysl. The Raid 2 je srdcovka a splněný sen. Z pohledu tvůrce i diváka. Způsob, jakým se film rozpřáhne po úvodní dvacetiminutovce, během které Rama zjistí, že rozcvička v paneláku byla sice intenzivní, ale vlastně docela příjemná oproti tomu co ho čeká, je dechberoucí. Najednou opouštíme interiéry, ve kterých o stěny driblovala spíš žánrová klišé, a vydáváme se do širého světa, kterému vládne mafie, již by chtěl hlavní hrdina dostat na kolena. Jedinou cestou z bludiště je zabít démona. A že má několik hlav, přičemž každá patří jiné mafiánské rodině? Jen do toho! Nečekejte ale zkratkovitý masakr z jedničky. Tady musíme do hloubky a pěkně si "Vyžrat" osudy zpovykaného mafiánského synka, nájemného vraha s měkkým srdcem, hrdých kmotrů, co si nenechají do ničeho kecat, ale i trochu komiksového tria poskoků týpka, co by se svým kloboučkem, hůlkou a slunečními brýlemi skvěle zapadli do videoklipů Justina Timberlakea. Při dvouapůlhodinové stopáži by se tenhle motor mohl snadno zadřít nebo rozsypat na nesouvisející harampádí, zvlášť když dějová vlákna často a vydatně trhají na kusy ambiciózní akční scény. Evans měl ale šťastnou castingovou ruku i napodruhé a zejména japonští herci dodávají mafiánskému pnutí na věrohodnosti. Zákulisí tahání za politické nitky sice črtá Evans spíš v náznacích a svým způsobem divák nemá šanci proniknout ani do motivací za konáním v nejvyšších zločineckých kruzích, ale na dojem, že se kolem Ramy děje něco většího, než je on sám, to bohatě stačí. Ostatně i pointa snímku naznačuje, že jsme tak možná na konci prvního poločasu skvěle rozehraného mače. A zřejmě vás nepřekvapí, že Rama zatím vyhrává vysoko na body. Ačkoliv se o filmu mluví jako o kung-fu Kmotrovi a do značné míry lze takto velkohubé prohlášení tolerovat, logicky má mnohem blíž asijským gangsterkám, které má zjevně Evans moc dobře nakoukané. Pokud jste na tom stejně, nebude vás příliš pálit, že tu skoro nikdo, až na nejvyšší šarže, nepoužívá střelné zbraně, a veškeré problémy se řeší kovovými trubkami, mačetami a noži. Charakteru snímku to samozřejmě nahrává, protože Rama moc rád řeší problémy holýma rukama. Navíc platí, že když na sebe jdou lidi s nožem nebo kladivem, nadělají ze sebe mnohem větší fašírku než v případě přestřelky přes celou místnost. Některé ukončováky jsou tu extrémně brutální, často to lze říct i o celých scénách, především o obouruční poctě Oldboyovi, která vás donutí získat si opět ke kladivům ztracený respekt. Tady Evans uhodil hřebíček na hlavičku. A hlavička explodovala v padesáti odstínech rudé. Když už jsme se po kolena propadli do těch akčních scén, musíme začít opět tleskat. Evans se nesnaží o nějaké zbrklé experimenty, ale je si plně vědom toho, že má víc hraček a respektu. Hned v první scéně nechá Ramu nelidsky zmlátit, ale až poté, co vysekne další stylovou poctu uzavřeným prostorům. Pak už jen plní výkladní skříň tím nejlepším zbožím a stupňuje intenzitu do nesnesitelných výšin. Pořád otáčí knoflík, až ho v závěrečné půlhodině utrhne. A volume se nějakým záhadným způsobem pořád zvyšuje - ať už jde o bourneovskou automobilovou honičku nebo souboj v kuchyni, po kterém by Casey Ryback sundal zástěru a ze studu vyskočil nejbližším oknem. Takhle intenzivní bitku jste od prvního Raidu neviděli. A dost možná ji neuvidíte zas až do trojky. Je to důvod ke smutku nebo k oslavě? To už nechám na vás. Choreografie je našlapaná, kaskadéři se nebojí ze sebe dělat masokostní moučku ve jménu obecného pokroku kinematografie a Iko Uwais nedbá jizev a zranění (i když podříznuté stehenní šlachy v závěrečné scéně už jsou tak trochu na hraně) a louská hlavy jako ořechy. Slabší okamžiky tu samozřejmě jsou, např. Julie Estelle je sice ikonickou postavou hluchoněmé asasinky s kladivy, ale na jejích pohybech je vidět, že bojová umění se nabiflovala v šestitýdenním rychlokurzu. Proč ne, Evans zvládne tohle klopýtnutí okamžitě zamáznout další skvělou akcí, ale trochu to připomene snahu nasypat do děje co nejvíc prvoplánově cool postav, tak známou z prvního a druhého Tom Yum Goong. Evansovi by ale ani další tajtrlíci, co nezvládnou čistou otočku, nezlomili vaz. Raid 2 totiž není jen řetízákem plným stuntů a bitek. Vzpomínáte na thajskou akční vlnu? Začala podobně komorním Ong-Bakem, ve kterém loktový virtuóz Tony Jaa seskládal na hromadu všechny thajské kriminální živly. Bylo to hezky natočené, moc se tam nemluvilo a hodně se kosilo. Jenže když se měl natočit sequel, hned se z toho začal dělat megalomanský projekt, aniž by byl k dispozici solidní scénář nebo herecký potenciál. A tak zbylo ze všech pokračování thajského zázraku jen pár skvělých akčních scén, co si tu a tam pustíte na YouTube. Zbytek je nesouvislé žvatlání thajských ochotníků, v čele s nevýrazným Tonym, který sice umí kopat, ale jinak má výrazové schopnosti boxovacího pytle z posilovny. Raid je jiný. Je jako kindervajíčko, které pod čokoládovým obalem ze špičkových akčních scén skrývá komplexní hračku, která útočí slušným dějem a slušnými herci. Ne, není to nejlepší kung-fu, i když jsou tu okamžiky, kdy nebudete dýchat. Ne, není to Kmotr - na to používá až příliš osvědčených dějových mechanismů a odhalí jen zlomek svého světa. V kombinaci takhle nesmiřitelných žánrů byste si ale jen těžko mohli představit lepší výsledek. Za stopadesátiminutovou stopáž stihne The Raid 2 odprezentovat tolik věcí a zasáhnout tak širokou cílovku, že z toho padají do mdlob jak zastydlí fanoušci Jackieho Chana, tak seriózní filmoví kritici. A všichni svorně doufají, že Gareth Evans nepodlehne hollywoodským svodům a natočí se svým týmem minimálně ještě trojku a čtyřku. Všichni jsou v ideální formě a Rychle a zběsile 4, 5 a 6 nám ukázalo, že když se sejde ta správná parta, dají se povedené žánrovky sypat jako na běžícím pásu. Takže dokud se nápady množí, kosti slouží a zástupy kaskadérů se netenčí, je třeba jet na plné obrátky. Tím spíš, že Evans v poslední scéně dokazuje, že je kam pokračovat. Dejte mu víc peněz, dejte mu víc času a hlavně ho nechte dělat svou práci. U Thajců jsem se vždycky bál, že tu svou ongbakovskou jiskru nedovedou udržet a proměnit ji v oheň, který sežehne Hollywood. Tady se skoro bojím, že úspěch na západě je to nejhorší, co by se Evansovi mohlo přihodit. Zabrání mi to ale v chvalozpěvech? To si pište, že ne! Je samozřejmě otázka, nač si letos schovávat maximální hodnocení. The Raid 2 není bez chyb, ale ani po čtyřiadvaceti hodinách od zhlédnutí mě nenapadá, co bych na něm vylepšil. A z prstů, co se doklepaly, mi rostou nápady hned na několik článků o tom proč je tohle ten film, který vám přijde nafackovat, až zas budete za rok tvrdit, že rok 2014 nic zajímavého nepřinesl. Houby, jenom jste se prostě koukali špatným směrem! 100%

plakát

Zátah: Vykoupení (2011) 

Někde daleko, za sedmero Sněžkami a sedmero Vltavami teď natáčí thajský dream team Tom Yum Goong 2. A dost možná po zhlédnutí The Raid kroutí dvojité směny, protože zatímco ještě před třemi lety byl thajský akční zázrak bezprecedentním úkazem, jehož ostří jen nepatrně otupila duševní epizodka Tonyho Jaa, teď má svět bojových umění novou hvězdu ve filmu, který není jen pouhou ilustrací fantastické přesdržkové. Držte si páteře, pojede z kopce! Děj Raidu přitom staví z těch nejzákladnějších kamenů. Velký barák, malá policejní jednotka, spousta hajzlíků s mačetami, ale… také charismatický záporák s šíleným poskokem, utajované pouto mezi dvěma charaktery a přiznejme si to, Iko Uwais má prostě větší charisma než Tony Jaa, který opravdu působí dojmem sedláckého simpletona, jemuž někdo sebral hračky (nebo slona). Gareth Evans ve svém druhém celovečeráku jako by pochopil, že méně je někdy více. Jeho prvotina Merantau (Cesta bojovníka) trpěla příliš košatým dějem, přepjatými hereckými výkony a byla snad až příliš lokální. Nemám nic proti průniku do světa Silatu, rituálům přerodu chlapce v muže atd. ale akční film nesmí drhnout a Merantau bylo prostě se svými 106 minutami příliš těžkopádné (a to ještě existuje o půl hodiny delší director's cut). Jeho ozdobou tak zůstaly především duely a hromadné bitky. Obojího je v The Raid víc než dost. Na stejné stopáži si režisér i scenárista Evans předem připravil pole pro hardcore festival bojových umění. Dějová linie nesežere příliš času, ale pevně narýsuje videoherní koncept baráku plného zločinců, který musí speciální jednotka vyčistit patro za patrem (level za levelem). Iko Uwais má doma těhotnou ženu, takže logicky musí přežít - to není spoiler, jen zákonitost osmdesátkové žánrové etiky, které se film celkem věrně drží. Nemělo by vás proto překvapit, že po první hromadné bitce leží většina těch hodných bradou vzhůru a je především na Uwaisovi, aby v tomhle domě zjednal pořádek. První čtyři patra (a třicet minut filmu) připomínají Hard-Boiled. Náboje ještě nedošly, takže máchání rukama nekončí loktem do lícní kosti, ale průstřelem obličeje. The Raid je ale přeci jenom spíš vzdálenou poctou Game of Death a končetiny Iko Uwaise mají nábojů nekonečno, takže je jen otázka času, než se přejde k rukám, nohám a mačetám. V tu chvíli snímek definitivně ukáže zuby a užaslý svět spatří nový milník akční choreografie. Nepodobá se ničemu, co jste kdy viděli. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána. Nadupané tempo, navzdory tomu, že snímek je stejně dlouhý jako Merantau, je dáno jednak tím, že se děj odehrává v reálném čase, a druhak tím, že tu nikdo nemarní stopáž dlouhým vykecáváním. Když na vás běží dvacet mladíků s mačetami a vy máte v ruce vysílačku, těžko s ní budete volat příteli na telefonu. Prostě zdrhnete, nebo je všechny zkusíte seskládat na hromadu. Nutno dodat, že Iko Uwais se k hulákajícím zmetkům staví vždy čelem a to co následuje, lze popsat jako lekci bojových umění a lidské anatomie v jednom. Právě bezděčná brutalita a frenetičnost akce dává Raidu neopakovatelnou příchuť. Je to přesně ten železitý vlhký pocit, který cítíte na jazyku, když vám dá někdo pěstí. Ano, jste zvyklí na lokty a kolena do obličeje, Tony Jaa občas vyblokoval holýma rukama dvoumužnou pilu, ale akční scény v Ong-Baku a Tom Yum Goong byly vždycky kašírované pro kameru. Prostě je někdo vymyslel tak, aby vypadaly sexy. Tonyho souboje v duchu filmových tradic vždy vypadají "učesaně", připomínají taneční choreografii, ve které všichni vědí, kde mají stát, kam spadnout a jak křičet. Dojem připravenosti ještě umocňují sportovní replaye těch nejlepších úderů - prostě si vždy uvědomujete, že tohle všechno pro vás někdo dlouho připravoval a chtěl, abyste se dobře bavili a žasnuli nad ovocem mnohaměsíčního tréninku. The Raid je roztěkaný, hektický a bolestivý boj o vlastní život. Ano, zkušené oko vidí za choreografií pečlivé plánování a spoustu dřiny, ale kombinací rychlého, leč přehledného záběrování a chvatové ekvilibristiky, se daří dokonale prodat pocit "pekla na zemi". Je to patrné z hromadných řeží Iko vs. všichni, kde instinktivně uhýbáte spolu s hrdinou, ale zejména při trojcestném "duelu" Iko vs. Donny vs. Yayan, kdy budete potřebovat nějaké ty sacharidy po ruce, jinak už jen ze sledování téhle bitky omdlíte vysílením. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána… The Raid opravdu umí navodit viscerální pocit soucítění s mláceným hrdinou i jeho oběťmi, bez ohledu na to, jestli jste někdy dostali pěstí, nebo znáte pravý hák jen z videoher. Zmíněný souboj je do jisté míry opakovačkou bitky Iko vs. Yayan z Merantau (vrchol snímku odehrávající se ve výtahu). Připomínám to proto, že Yayanův Mad Dog se od víceméně civilního Erika v Merantau vzhledově dost liší a nemuseli byste ho poznat. Kope mu to ovšem ještě líp a mám pocit, že v rozjetém módu udělá stejnou paseku jako dělostřelecký granát hozený doprostřed vojenského šiku. Není to hezký pohled - krví zbrocená trička nevyperete ani v Persilu, kosti je potřeba složit zpátky dohromady jako puzzle od Ravensburgera - ale stejně jen těžko odtrhnete oči. The Raid je zadostiučiněním pro všechny fajnšmekry. Po relativně dlouhém suchu jsme se zas dočkali něčeho, co nakopne nejen konkurenci (i když třeba Donnie si hmatatelnou brutalitu se zbraněmi (SPL) i bez nich (Flashpoint) vyzkoušel do sytosti), ale především zájem veřejnosti. Akční snímek osekaný na samotnou dřeň, ale přesto dokonale funkční a "zábavný". Já jen doufám, že Gareth Evans teď nepodlehne svodům hollywoodských producentů a nevrhne se do nějaké sedmdesátimilionové čupr pecky s Channingem Tatumem. Potřebujeme ještě dva, tři podobné filmy, než se někdo zblázní (nic ve zlém, Tony), nebo podlehne mamonu a začne dělat kompromisy. Ale i kdyby Evans už nikdy do stejné řeky nevstoupil, děkujme bohu, že do ní alespoň jednou spadnul až po uši. 90%

plakát

Malý Velký Bojovník (2010) 

Jackie je svým způsobem klikař. Zatímco hollywoodské hvězdy po pár průšvizích padají a musí fanoušky i přízeň producentů horko těžko získávat zpět (John Travolta by mohl vyprávět), Chanovi jeho americké braky á la Chůva v akci v jeho domovině projdou (možná i proto, že jsou tam nenápadně zahrabány pod koberec a rychle z kin zmizí) a ještě zajistí, aby mohl hollywoodský honorář vrazit do něčeho hodnotnějšího. Což je v tomhle případě spíš gangsterka Město zločinu (Shinjuku Incident), kterou najdete na DVD. Ale kvůli té tu dneska nejsme. Malý velký bojovník jí je na míle vzdálen místem, dobou i žánrem, jedná se totiž o dobovou válečnou komedii, ve které Jackie hraje prosťáčka, který má ale pro strach uděláno, je chytřejší než se zdá, a je rozhodnutý - když už se v té nesmyslné válce ocitl - ji trochu sabotovat. Spojitost s českým Švejkem je evidentní, proto se na ni odkazuje ve většině komentářů a recenzí, ovšem režisér Ding Sheng má zjevně pro trochu přihlouplé hrdiny slabost - viz jeho předchozí Underdog Knight, ve kterém bojuje se zločinem mladý voják s poškozeným mozkem. Malý velký bojovník na první pohled připomíná čínské válečné pecky z poslední doby - třeba Warlords - spousta akce, spousta vojáků, možná trochu moc zpomalovaček a filtrů, ale dostatečně "umazaní" hrdinové, abyste všechny ty kulisy baštili i s navijákem. Na rozdíl od Jetova dramatu, ale Bojovník zůstává čistokrevnou roadtripovou komedií, ve které se bojuje jen zřídka a vždycky tak nějak "ze srandy". Ne že by se nekrvácelo, ale občas se umírá jen naoko, jak vám Jackie a jeho finta s falešným šípem názorně předvedou. Ústředními postavami jsou Jackieho farmář a mladý generál z druhé strany barikády, kterého už velení odepsalo (a po zjištění, že je živý na tom nehodlá nic měnit). Dobromyslný farmář doufá, že mu úlovek postačí k tomu, aby se mohl vrátit z válečného na rýžové pole, ale po cestě nesourodá dvojice potká vojáky, bandity, medvědy... zkrátka všechno, co si v tomhle specifickém subžánru dovedete představit. S výjimkou samotného závěru, který je typicky asijsky osudový, jede film podle skoro až západních pravidel a navíc představuje Chana ve skvělé formě. Situační komiku zvládá levou zadní, nějaké to tajtrlíkování s mečem nebo bambusem zvládá i na stará kolena a otočky a náročnější akrobacii moudře přenechává jiným. Komika tu zkrátka dostala přednost před akcí, a tak vznikla dobovka, ve které se místo poletování vzduchem řeší nesmyslnost války, důležitost kamarádství a význam životního údělu. Možná trochu ohrané, ale pro průměrného evropského diváka určitě srozumitelnější, než klasická wuxia nebo některé Jackieho šílenosti z devadesátek. Když mimochodem k Malému velkému bojovníkovi přičteme Karate Kid, vypadá to, že nám Jackie definitivně dospěl do stádia učitelů a komických postaviček. Pro někoho to může být konec kariéry, pro jiného začátek nové. Jackie tuhle změnu prorokoval už před nějakými deseti lety. Možná k ní dochází poněkud pozdě, ale rozhodně plodí zajímavé filmy. Jen tak dál... 60%

plakát

Chůva v akci (2010) 

Řekněme si to na rovinu: O tom, že tenhle film bude pro 99% dospělé populace nekoukatelný se vědělo dávno před první upoutávkou. Když točíte film o chůvě a hlavní roli hraje chlap, něco je zkrátka špatně. Pověstnou výjimkou z pravidla budiž Robin Williams, ale myslím, že Martin Lawrence, Vin Diesel nebo Hulk Hogan dokázali, že tohle, byť často pouze duševní, genderové převlékání je zdrojem humoru tak nízkého, že z něj dostáváme křeče předem. Chůva v akci jde ovšem ještě mnohem dál. Dieselův Ochránce je vedle ní snad až příliš chytrá a živá komedie, Tři nindžové v zábavním parku mají zase větší spád a lepší akční scény. Nový film Briana Levanta nachází slušného soupeře až v nových filmech Marie Poledňákové, ale při vší úctě k Jackiemu Chanovi, v tlustých brýlích a roláku to s Jiřím Bartoškou prohrává vysoko na body. Samozřejmě trochu přeháníme, ale oni si začali. Jackie hraje agenta CIA, co má nakročeno do důchodu. Nikoliv kvůli věku, ztrátě schopností nebo otravným parťákům (já osobně bych s Billy Ray Cyrusem v jedné místnosti vydržel přesně pět vteřin - pak bych hledal požární sekyru), ale kvůli ženě se třemi dětmi. Tu hraje Amber Valletta a první ze zásadních otázek, které budete neúspěšně řešit po zbytek filmu, je nabíledni hned jak ty dva uvidíte vedle sebe. On padesátník s těžkou vadou zraku, ona sexy třicátnice, která oceňuje jeho sexy mozek a spolehlivost. A směje se jeho vtipům, dost možná proto, že jim nerozumí, protože Jackieho akcent je tu zas v plné polní. Proto možná do role hlavního záporáka obsadili chlápka, co hraje ruského zločince s tak krutým přízvukem, až z toho vržou výškové repráky. Záporáci svou demencí trumfují nejen letošní tabulky, ale vlastně i záznamy za posledních pět let. Scenárista zjevně nevěděl kudy kam, takže záporáka celé dvě třetiny stopáže zdržoval v hangáru, kde si dotyčný ne a ne vybrat to správné oblečení. Jackie se mezitím snaží bojovat se třemi dětmi své vyvolené ve složení retardovaná dcerka, geek v rozpuku a rebelující teenagerky á la Juno. Děti mu vyhlásí válku, on zapojí do hry nejrůznější gadgety, předá jim několik mouder a je vymalováno. Pozoruhodná není unylost celé pasáže, jako spíš pár momentů, které z ní podivně trčí. Domácí mazlíček, flekaté mikroprase, je nucen ke kanibalismu (požírání slaniny), Jackie se při uspávání čtyřleté holčičky během hlazení podívá úlisně do kamery, zamyslí se a pak řekne "Be realistic", což ovšem asi nevyzní tak, jak by MPAA chtěla, a pak jsou tu tradiční okamžiky jako totální likvidace kuchyně a trampoty s převlékáním které se Jackie snaží řešit akrobatickým stylem. Přemíra digitálních triků a pomáhání si dráty je ovšem natolik evidentní, že vás to div nedonutí vyvrhnout včeřejší oběd. S finální dvacetiminutovkou se ale snímek propadne do úplně jiného světa, surrealistického céčka, jenž si možná neuvědomuje svou tupost, ale rozhodně disponuje okamžiky, kvůli nimž by návštěva kina v podroušeném stavu nemusela být beznadějnou investicí. Pokud doufáte, že mluvím o akčních scénách, doufáte marně. Celý film startuje koláží ze starších chanovek. Je to nesourodý mix z Božské relikvie, Police Story, Tuxeda nebo Křižovatek smrti, který má sumírovat špiónskou kariéru hlavního hrdiny. Už tady vám realita klepe na rameno a naznačuje, že to nejlepší už má Jackie za sebou, alespoň co se týče fyzických výkonů a možná i toho šaškování - v americkém "pepíkovském" oblečení s kostěnými brýlemi mu to opravdu moc nesekne, a dokonce ani statečně mrkání na fandy už nepomáhá. Jackie se úspěšně pokusí zremakovat svůj slavný supermarketový skok z Police Story, jenže po pětadvaceti letech (ten čas ale letí) už je to spíš smutné memento než dojemný okamžik. Síla Chůvy nespočívá v nostalgickém vzpomínání, tohle vážně není Rambo IV nebo Rocky VI. Tohle je jen smutný pokus o dolování našich kapes, ne nepodobný tomu, co na videotrhu předvádí Steven Seagal. Jackie si může strčit za klobouk vynikající herecký výkon v asijském Shinjuku Incident, protože tohle je po New Police Story další ukázka sinusoidy (z vrcholu rovnou do údolí) a pomyslná facka všem důvěřivým. Náplastí budiž to, že koncovka Chůvy je tak přihlouplá, že slzy vystřídá smích. Ruští hitmani jsou totiž sebranka k pohledání - nervózní šéf má k ruce prsatou Natašu, blonďatého Barbara Conana a baleťáka (další trouba z celovečerní Hannah Montany aneb jelita si tu dali sraz). V téhle vybrané společnosti už se nikdo nesnaží hrát, všichni se snaží přežít, případně najít dekodér mimozemských jazyků ze Star Treku, když spolu začnou mluvit Jackie Chan a Magnus Scheving (made in Island). Jenže to celé jede na spirále do pekla, ve kterém už žádná bitka nevypadá přirozeně, nikdo se nesnaží hloupé dialogy vyimprovizovat ke snesitelnosti a ti, co neodpadli jsou svědky toho, jak jeden ze záporáků po zásahu dveřmi plive hrst umělých zubů. Limonádový Joe hadr. Co bych dal za jednu slušnou koláž nebo bitku, která by to posunula o kus blíž guilty pleasure. Jen se podívejte na Dieselova Ochránce - nikdy bych neřekl, že se svalnatý kolos bude hýbat svižněji a elegantněji než Chan v akční scéně plné kung-fu tajtrlíků. Žák porazil učitele (choreografii v Ochránci dělal jeden z nejmladších Jackieho svěřenců, Australan Brad Allan) a jediná jiskřička Chůvy v akci definitivně pohasla. Jestli u toho chcete být, nedělejte to kvůli Chanovi. Udělejte to kvůli trapným dialogům, absurdním záporákům, nejhorší sbírce mumlavých přízvuků (George Lopez a Billy Ray Cyrus také přispějí svou troškou do mlýna) a typické ukázce režie, která rezignovala na jakoukoliv invenci či snahu. Brian Levant je Martinem Kotíkem Hollywoodu. V jeho novém filmu Vanilla Gorilla hraje Pierce Brosnan. A to jsem si myslel, že tu krákající etudu z Mamma Mia už nemůže trumfnout. Má omezená fantazie mne opět zradila. P.S. Nudné jsou tentokrát i nepovedené scény v závěrečných titulkách. 20%

plakát

Křižovatka smrti 3 - Tentokráte v Paříži (2007) 

Křižovatka smrti 3 sice hned v první scéně nabídne pár odkazů na první díl (čínský velvyslanec je zpátky a jeho dcera vyrostla, tak trochu jako Lucy McClaneová), ale když je klíčová osoba postřelena (můžete hádat o koho se jedná, nápověda v předchozí závorce ;) a inspektor Lee honí přes celý New York maskovaného ninju, aby během honičky náhodou narazil na pochůzkáře Cartera - ano, i tohle město je občas malé - scvrknou se Chanovy schopnosti na pár přeskočených laviček a proběhnutí skrz dálnici v plném provozu. Těžká nuda, kterou nevytáhne nad průměr ani identita uprchlíka - je to Leeův bratr, s tváří Hiroyukiho Sanady, kterému Ratner seškrtal výdaje na make-up, takže vypadá zhruba o deset let starší než v Boyleově Sunshine. Ale počkat... Leeův bratr? Kdo psal sakra scénář? Aha, Jeff Nathanson - autor druhého dílu a také scénáře k Nebezpečné rychlosti 2. Za třetí Křižovatku dostal tučný šek, ale jeho zápletka jako by se zasekla v éře blaxploitation. Asiat a Afroameričan jedou do Paříže, kde se má vyskytovat seznam třinácti šéfů čínské mafie. Na letišti potkají sadistického šéfa místní policie (Roman Polanski s rukavicemi připravenými k anální sondě!), zakomplexovaného taxikáře žijícího s vlastní matkou a se skrytou touhou stát se akčním hrdinou, a samozřejmě Leeova bratra, který je tím klíčovým záporákem a rozhodne se vše skoncovat přímo na vrcholu Eiffelovky. Jak originální! Promíchejte to s tuctem tuctových postaviček a nebetyčně hloupou epizodkou ve škole bojových umění, kterou jste v podstatě viděli už v traileru - scéna s přerostlým Asiatem a zřejmě nejpovedenějším, byť takřka nepřeložitelným vtipem (Me/Mi a You/Yu), a máte guláš do kterého se nikomu nechce. A Brettu Ratnerovi už vůbec. Třetí X-Meni na něj zřejmě byli takovým výkonem, že ho štáb hned po poslední klapce musel připojit na kapačky a milý Brett odrežíroval Křižovatku vleže. A nebo spíš byl permanentně pod vlivem. Už z dokumentů ke druhému dílu je vidět, že se všichni na place děsně bavili a dopisovali scény takříkajíc pět minut před prvním záběrem. V tomhle případě se muselo dít něco mnohem horšího, protože takhle hloupé ztvárnění čínské mafie nepamatuju ani z parodií od Wong Jinga. A to bylo většinou dost silné kafe. Chan ani Sanada si toho ale zřejmě nevšímali. Oba začínali svou kariéru někde na sklonku 70. let a tak jim o třicet let později už činí potíže před kamerou provádět náročné akční scény. U Jackieho dostoupila artritida a příliš překotné tempo natáčení do té míry, že ve filmu je jediná akční scéna a to prosím až v samotném finále. Do té doby se dočkáte tak maximálně dvacetivteřinových "cintků", které jsou většinou o tom, že Lee někam utíká nebo něčemu uhýbá. V závěru jde také spíš o balancování na ochozech nejslavnější pařížské dominanty a mám trochu podezření, že Tucker toho v té scéně nakopal víc než Chan. A to je velmi smutné. Odfláknutý konec Sanady pak už raději nepitvám, protože by mi zbrunátněla tvář a to se pak hrozně špatně vrací do původního stavu. A za to tenhle film nestojí. Nestojí vlastně vůbec za nic, pokud tedy nechcete vidět definitivní ztrapnění jedné z akčních legend. Je jasné, že většinu trestných bodů můžeme přičíst na vrub scénáře a potažmo režiséra, protože Ratner film režíruje s ochotou a talentem Zdeňka Trošky, ale sledovat bezcílné potácení chlápka, co ještě před deseti (no spíš patnácti) ohromoval svět tím, že dělá všechny kaskadérské kousky sám a vlastně ještě před pěti lety s vypětím všech sil natočil báječné Rytíře ze Šanghaje, to je černý den pro všechny fanoušky dobrých akčních scén. Měls odejít, dokud byl čas, Jackie. Teď máš ostudu jako Brno a jestli si jí ještě prohloubíš v týmu s Jetem, tak tě publikum umlátí rajčatama. Ironie nabývá extrémních rozměrů ve chvíli, kdy se podíváme jen o kousek dál a musíme pochválit Chrise Tuckera, jehož nabroušený jazyk a krkolomné improvizace nezestárly ani o vteřinu. Ten chlápek táhne film dopředu a budí dojem, že by vás pobavil i během videokurzu paličkování. Jeho fóry se sice nemají o co opřít, ale to jim na kvalitě neubírá. A Jackie jen stojí opodál a čeká, až bude moct nahrát na další smeč nebo do něčeho kopnout. Smutné, smutné... vždyť ho přehrává i Yvan Attal jako ten vykulený taxikář. Jak napsal kolega Fuka, jediným pozitivem je stále stejně dobrá hudba Lalo Schifrina. Já přidám ještě jednu hvězdičku za Tuckera a dodám, že pro mnohé bude Křižovatka smrti 3 příjemná i v tom, že si definitivně potvrdí jaký je Brett Ratner loser. A že čeští distibutoři by měli některé názvy skutečně ponechat v originále. Na viděnou v kině, ale rozhodně na jiném filmu! 30%

plakát

Zakázané království (2008) 

Obláčky, tradiční čínské odrhovačky, protivně pestré barvičky a Jet Li jako primát poskakující na drátech... už od prvního záběru bylo jasné, že tenhle film to se mnou nebude mít lehké. Nejen že má jeho režisér jen o něco lepší pověst než Tim Story, ale už z trailerů bylo patrné, že nezdařený pokus o naklonování Shiy LaBeoufa, mírně přišlápnutý Michael Angarano, dostane ve filmu víc prostoru, než všichni asijští "fotbalisti"dohromady. A že nám kluci vydatně kopou, i když není míč dohledu. Stojí to za vaší trpělivost? Pokud vám nějaká zbyla, ještě to se mnou pár řádků vydržíte. Forbidden Kingdom je sprostý klon Nekonečného příběhu. Z trailerů se dal vytušit jen klasický putovací komplex a bolestné dospívání, ale Minkoff zřejmě Petersenův trhák uctívá, takže tu máme dotírající mládežníky, co šikanují vše živé, divnou zinkovou trubku, ze které by měl radost každý instalatér nebo sběratel cenných kovů (tak dobře, je to tyč Opičího krále, ale to už nezní tak cool, ne?) a výlet do světa rozsypaného čaje, mýtických záporáků a opilých mistrů. Křečovitá asijský stylizace naštěstí poleví, když se děj přenese do alternativního světa, kde vedle sebe pochodují mnichoidní Jet Li, opilý Jackie Chan a zákeřný Collin Chou. Přehrávají všichni, ale Jackie z toho jako ušišlaný opilec vychází jednoznačně nejlíp, samozřejmě hned po šílené Asiatce s vlasovým porostech barvy sněhu a rozlohy Sazka arény. Herecké výkony a chatrná stylizace postav je ale jen třešničkou na dortu celkové vyumělkovanosti. Je to jako rozdíl mezi čerstvou šlehačkou a xindlem ve spreji. Poznáte to na první líznutí. Všechno je příliš čisté, zářivě natřené a když někdo skočí do vzduchu, většinou poznáte, že ho drží nad podlahou nejen motivace, ale také nějaký ten neviditelný drát. Akční scény se pod Pingovým vedení snaží působit velkolepě a nutno pochválit, že se jim v tom Minkoff nepokouší bránit, ale marná sláva, i ve vypjatých okamžicích to vypadá jako sraz bandy gymnastů, kteří mají hodně trampolín, ale příliš malou tělocvičnu. Zkrátka takový organizovaný chaos, ve kterém se tu a tam někdo trefí. Kolotoč vizuálních efektů, rychlých končetin a velkorysých lokací jistě působí na cílové publikum (teenageři nižší váhové kategorie), které se ztotožňuje s Alešem v říši Divů (Angarano), ale odrostlejší ročníky a především fanoušci asijské akční školy, musejí hodně mhouřit oči. Když je zrovna nepálí kašírování bojových scén, musejí ustát radikálně převyprávěnou legendu o Opičím královi a také fakt, že zrovna Angarano by měl být největší borec na světě, šaškující v rádoby efektních tréninkových kolážích. Do těch ho v duchu "Kung-fu manuálu pro naprosté idioty" (=lidi co nikdy neviděli ŽÁDNÝ akční film) střídavě posílají Jackie a Jet. Právě tahle dvojice měla příběhu udělit základní dynamiku, která by ho akcelerovala i v turistických pasážích, kdy se jde z místa A do místa B. Nebudu popírat, že hlášky padají na úrodnou půdu, ale je trochu smutné, že nejslabší částí výkonů obou superhvězd je jejich vzájemný souboj. Je bolestivé sledovat duel, který by před patnácti lety měl přídomek "ultimátní". Jet přestává stíhat, Jackie střídá kaskadéry jako na běžícím páse (na lichý záběr jeden, na sudý záběr druhý a třetí na záběry mezi tím :) a i laik tuší, že je klamán. Takhle "nastřižené" a okatě zrychlené přece bývají jen bitky ve Walkerovi a nových seagalovkách. No... prostě v amerických filmech. Přirovnání možná vyznívá trochu krutě, ale zbytkové zklamání nelze utišit ani po několika týdnech, které uplynuly od zámořské premiéry. V sólovém skládání protivníků na hromadu si oba borci vedou o poznání lépe, možná i proto, že Yuen woo-Ping věděl tzv. "co s nima". Angaranovy nohy a Jackieho jazyk sice nedokázal zkrotit ani ve spolupráci s Minkoffem, ale komu táhne na patnáct a zrovna začal chodit do kroužku bojových umění (odpusťte mi to obludné zjednodušení), nebo by se chtěl alespoň do těch blažených dob vrátit, ten si vychutná bloumání postav po bambusových pralesech i narážky na počítačové bojovky (naštěstí pouze verbální). Jenže dechberoucí finále definitivně potvrdí, že už to není, co to bývalo a že se srpem fotbalový stadion neposečete. Minkoff na to zkrátka nemá a spíš než o budování vlastního světa se snaží o vyzobání východních sázek na jistotu. Soundtrack sem, mýtickou postavu tam, tomu dáme činky, tomu zase šminky (Collin Chou asi trpěl) a nakonec to všechno řekneme nahlas, aby věděli, že si uvědomujeme, jak to všechno vykrádáme, a nakonec nás pochválili, jak stavíme hongkongským akčním ďáblům pomník. Místo tarantinovských "poct" ovšem snímek vzbuzuje spíš dojem napůl upečeného comebacku. Skoro by se chtělo srovnávat s Indym - dvě stárnoucí akční ikony s teenagerským dopingem (Angarano by ovšem prohrál jak se Shiou, tak i s nerváckým Justinem Longem ze čtvrté Pasti) a přepáleným závěrem, který donutí obracet oči v sloup i ty nejtrpělivější povahy. I v hodnocení se ovšem držíme v Indyho intencích (jak u koho, že?), protože ty prazákladní kvality si Forbidden Kingdom úzkostlivě chrání a brblání ortodoxních fandů rychle zaniká v nadšeném ryku dětí, které přišly do kina za pohádkou o tom, že když najdete pozinkovanou trubku, naučí vás hodní strýčkové kung-fu a vy to pak nandáte všem... zlým lidem. Tohle poselství je těžké napadnout a i když Forbidden Kingdom nikdy nedosáhne žánrové čistoty a nadčasovosti Nekonečného příběhu, na bázi nezávadné morální říkanky funguje bezmála dokonale. Vlastně mě to i při té všeobjímající povrchnosti potěšilo, možná proto, že jsem si hned po závěrečné "šikanoidní" scéně uvědomil o kolik to mohlo být horší. Ale nebudu zapírat, ještě ten večer jsem vyhodil kotvu u Donnieho. Žák se konečně stal mistrem. Doufal jsem, že se toho nedočkám, ale nakonec vyhrává divák, takže nezbývá než zatleskat. V případě Forbidden Kingdom ovšem opravdu spíš ze soucitu. 60%

plakát

Černá maska 2: Město masek (2002) 

Grandiózní mutace, superhrdinské souboje, nejlevnější triky pod sluncem a DNA bomby - to je příběh jednoho z nejhorších hongkongských filmů, které jsem měl tu čest vidět. Vítejte u pokračování Černé Masky. Tsui Hark už si během své kariéry párkrát slabou chvilku vybral, ale jak spadl do tohohle průseru, to tedy opravdu nechápu. Už první minuty naznačují, že scénář psal asi v hodně divoké pubertě, protože story o wrestlingových zápasnících nové generace, kteří v rámci potřeby mutují ve zvířata a potřebují gen Černé masky, aby tuto schopnost udrželi pod kontrolou, to už je dost i na mě. Jenže je tu ještě obří mozek a jeho plešatý poskok s poslední verzí "lennonek", kteří chtějí poslat Masku zpátky domů, do spokojené armády, která nikdy necítí bolest. Scénář se v tu chvíli vůbec neohlíží na první díl (ten jako by neexistoval) a s přehledem vrší náročné scény, což má jediný výsledek - ty nejodpornější triky, které jste kdy viděli. Pokud Hark v nových Zu Warrriors občas trochu "ujel", tentokrát přímo ustřelil, protože triky Černé Masky 2 jsou k smíchu a nebál bych se říct, že je to místy až trapné (zvlášť ve finále). Harka evidentně mánie po nových technologiích zcela zaslepila a s dalšími a dalšími minutami jsem nechápavě zíral a přemýšlel, proč ho někdo od té kamery neodtrhnul, protože takovou ostudu si nezaslouží snad nikdo. Jenže rvát vlasy si musí hlavně Yuen Woo-Ping, který se upsal k choreografii bojů, snad kvůli tomu, že je Harkův kamarád a tutéž funkci zastával i u jedničky. Dostal na krk hezounka Andyho Ona (hlavní role) a partu zápaďáckých herců-bojovníků (Tyler Mane, Rob Van Dam, Oris Erhuero), kteří vypadají, že se ani neumí podepsat a v akci se zmůžou jen na házení vším možným. Ani to moc nevadí, protože většinu stopáže jako by vypadli z oka příšerám z Power Rangers (to si vážně nedělám srandu) a těch pár záblesků slušné choreografie, zvládne vymítit nebetyčně stupidní střih a experimentální záběry. Hark to tentokrát skutečně přehnal a Ping asi nestihl včas cuknout (což je škoda, protože tenhle film bude na jeho čistém štítu dost velkou kaňkou) a ten koho tahle velká jména nalákala, bude mučivě krvácet jestli se rozhodne dokoukat film do konce. Není na něm ani zrnko dobrého a je to takové peklo, že se to nedá popsat. Osobně mi občas při dialogových a akčních scénách cukaly koutky, ale udržel jsem se, protože až se začnu smát Harkovi a Pingovi, už to se mnou bude asi skutečně špatné. Nebo s nimi? p.s. Deset procent za Teresu Herrera, skutečně moc pěkná doktorka ;) Kdokoliv si to pustí, nechť mi neposílá účty za léčení... Já vás varoval! 10%

plakát

Velké riziko 2 (1998) 

Dong je přesně tím typem agenta na kterého může být zaměstnavatel hrdý - střílí vždy doprostřed terče, jeho ruce a nohy likvidují protivníky geometrickou řadou a mozek mu šrotuje na plné obrátky. Má to však jeden háček - Dong je hodný hoch a má srdce na pravém (levém ;) místě, což není konfigurace, která by se ve speciálních jednotkách "nosila". Po jedné spontanní (a samozřejmě úspěšné) akci je donucen opustit své místo a míří na zašívačku do východní Evropy, do státu Lavernia... Ačkoliv je Lavernia přísně fiktivní stát (vypadá trochu jako Bulharsko), začnou se brzy do příběhu mísit věci zatraceně reálné. Politické pletky, sekty, bývalé milenky - Dong toho má tzv. "plné kecky", protože ledabyle pošle za mříže místního náboženského fanatika Mishimu (který je na náboženského fanatika až příliš akční), čímž si to rozhází u jednoho z ministrů Lavernie. Většina postav bohužel zmateně hraje na obě strany a scénář až příliš často sklouzává k "čínským" flashbackům, které vzbuzují rozpaky - jde o rýpání do čínské politiky nebo o nemístný obdiv poslední bašty komunismu? Ať tak či onak, přiběh se brzy rozsype jako korálky, protože niť, která by vše držela pohromadě tu prostě chybí - kostra příběhu by v hollywoodské produkci nevystačila ani na jeden díl Beverly Hills a ačkoliv v hongkongských filmech se víc kope než mluví, "moderní hongkongský film" (jak se Blacksheep affair profiluje) by si určitě zasloužil víc než sektářsko-politické hrátky v postkomunistických kulisách. Jediné co vám po závěrečných titulcích zůstane v hlavě bude Chiu Man-Cheuk (svůj part odehraje se ctí a určitě by si zasloužil i lepší filmy), Shu Qi (ta zůstane v hlavě vždycky ;) a zajímavá choreografie Ching Siu-Tunga. Ta je chytře mixována s přestřelkami (které místy vypadají dobře (přepad v zahradě), místy divně (průlet rakety dodávkou) a místy dokonale zmateně (finále na ambasádě)) a spolu s Ching Siu-Tungem se na ní podílel i Xin Xin Xiong (ten si střihne malé cameo hned v úvodu). Výsledek je působivý, ale ne ohromující. Siu-Tung s přehledem servíruje dráty a v některých bitkách výrazně zvedá známky za výsledný dojem, ale zamrzí občasné výpadky (především zrychlené ruční techniky s mizernými zvukovými efekty, které vypadají hodně "cheesy") a zbytečné předrátování - některé techniky by oba hlavní aktéři (Chiu Man-Cheuk a Andrew Lin) rozhodně zvládli i bez drátů a vypadalo by to líp. Drát je totiž pořád drát a je to "cítit" - HK spin, arab, 540 - to jsou triky, které má Chiu Man-Cheuk v malíčku a jejich provedení na drátech zkrátka působí trochu "uměle". A to už vůbec nemluvím o protočených 720tkách, které jsou pro jistotu doplněny dalšími "úžasnými" zvukovými efekty. Platí tu známé "méně je někdy více". Přes mírnou kritiku je ale právě choreografie tím jediným důvodem, proč Blacksheep affair vidět. Když se prokoušete skrze průhledný a vypočítavý příběh, čeká na vás Ching Siu-Tung v netradiční poloze (je to jeden z mála "moderních" filmů, které choreografoval) a pár úctyhodných kaskadérských kousků. Není to moc, ale v hongkongské "Nové akční vlně" si příliš vybírat nemůžete. 50%

Ovládací panel
2 body