Ip Man

V ryze fotogenické rovině – souboje, kamera, dekorace, barva – funguje Ip Man výborně. Naopak rovina abstraktní – napětí, příběh, emoce, dialogy – patří spíše do průměru. V této souvislosti je možné položit následující zdůvodnění: Uvážíme-li, že pro současného Číňana a Araba s jejich zcela jinak uzpůsobeným intelektem má filosofie od Bacona až po Kanta nanejvýš hodnotu kuriozity, můžeme onu nefunkčnost příběhu či dialogů svést bez okolků na kulturní hranice. Protože zatímco obraz je transparentní, přenositelný a jasně srozumitelný, u jazyka to již neplatí, neboť jak tvrdí lingvisticko-antropologická Sapir-Whorfova hypotéza, pojetí reálného světa je vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity. Zkrátka, jen stěží lze docenit Ip Mana, nejste-li z Hongkongu. ____ Stylistická poznámka: Bojová umění jako jedny z mála - na rozdíl od rozhovorů, automobilových honiček nebo fotbalového zápasu, kde by to diváky mátlo - snesou, a dokonce vyžadují porušování pravidla osy. Tudíž lze akci snímat střídavě z obou stran. Nebo minimálně ve formě prostřihů - to tehdy, zůstává-li jedna ze stran dominantní a prostřih z druhé strany akcentuje cosi neodkladně vzrušivého. (23.02.2009)

Ip Man je v chytrém slova smyslu podbízivý film, přináší všechno co máme rádi a přitom se výsostně tváří, jakoby to nebylo jeho účelem. V závěru vypadá jako ultimátní historická výpověď o Japonských utlačovatelích a Činském národním hrdinovi a přitom v průběhu do děje elegantně vsouvá všemožné tréninky a zápasy, aby si diváci mohli dosytosti užít perfektně zpracované a efektně natočené bitky ždímající herce i samotné Wing Chun na maximum. I přes své ctnostné poslání je to totiž čistokrevná bojovka, s klasickými národními a rodinnými hodnotami... Na druhou stranu ale nepřekypuje originalitou, není tak působivý opus jako Hrdina a jeho emocionální rovina (finále) těsně zaostává i za Fearless. 9/10 (22.06.2009)

Viděl jsem koně blejt, hada chcát a žábu bušit pěstí do skály, ale tohle jsem ještě neviděl. Kromě toho, že je to takový krásný romantický vizuál, je to vymakaný bojový historický film podle skutečné události (ne, je to fantasy). Ale k věci. Yip man se svým stylem Wing Chun, zdánlivě jemným bojovým uměním, tvrdě pořáží své protivníky v cestě za osvobození Číny během druhé světové. Je to aristokrat jemných mravů. Posedává a pokuřuje a snaží se bránit konfliktům. Když ale dojde na lámání chleba, dojde i na lámání kostí. Wing Chun udeří nelítostně a tvrdě. Kamera dovoluje celistvé přehledné záběry, takže bitkám věříme. A to i v případě, kdy Donnie Yen alias Yip Man doslova ubije k smrti deset japonských karatistů během lusknutí prstů. Předpokládám, že tato emotivní scéna vejde do dějin Martial Arts ale i kinematografie jako takové. Jen si na ni vzpomenu, hned bych šel do nějakýho kumite mlátit japončíky. Závěrem bych ještě poukázal na ty rychlé pěsti, kterými Yip Man obšťastňuje k jisté nelibosti své protivníky. Z tak rychlých a tvrdých ran pěstí do všech možných citlivých míst mám dodnes mokré sny. (26.04.2011)

Hongkongská akční superstar a znalec řady bojových umění (a údajně fanda MMA;)) Donnie Yen v roli Mistra všech ajťáků, legendárního IP Mana! Mistr promine, ale byla to tragédie českého dabingu, co mě přimělo tropit si u tohoto nesporně silného snímku humor z jeho hrdiny, respektive z české (nebo spíš počeštěné) transkripce jeho jména. Kdyby vám vrtalo hlavou, o jakém "jung čchun" to tam pořád mluví, tak je to starý dobrý styl Wing Tsun (nebo Wing Chun), jen nějakou metodou, kterou nejsem schopný pochopit, foneticky transkribovaný do latinky (ve které text četli dabéři, že). Hlavní poznatek zní: nedělejte tu chybu, že byste se na Ip Mana dívali v televizi - budete mít tu čest s utrpením v podobě důsledného dabování každé věty všech scén (a že jich není málo), kde figuruje tlumočník z čínštiny do japonštiny... takže si všechno vyslechnete dvakrát, ehm... Navíc ač se "naši" činí jak chtějí, asijský styl mluvy je od českého na hony vzdálený. A samozřejmě nejen styl mluvy - měl jsem celkem problém se stavbou filmu a jeho výrazovými prostředky. Ono je to totiž v kostce vzato celé jedno velké klišé, v němž ale postavy reagují o hodně teatrálněji než by tomu bylo normálně. To je dáno hávem legendárnosti, do kterého je Mistr Ip po právu zahalen, a taky tím, že film se koncentruje převážně na období japonské okupace Číny, což je obdoba našeho srpna 1968, až na to, že ona japonská invaze byla daleko brutálnější. Tyhle všechny věci podbarvuje hudba Kenjiho Kawaie (znáte z Ghost In The Shell), která ale také plně respektuje legendárnost událostí, které zachycuje (a z nichž se drtivá většina nestala vůbec nebo se udála o dost jinak). Proto duely mistrů boje beze zbraní mají podkres jako monumentální bitevní scény, což mě dost rušilo. A to je problém, protože hlavní devizou filmu jsou (nečekaně;)) bojové scény, u nichž páchal choreografii taktéž téměř legendární Sammo Hung. Tedy ne že by se herci nesnažili, ale zkrátka a dobře je to už moc specificky asijský tyjátr plný mávání rukama a koulení očima. Přijde mi to strašlivě rozhárané a stylově neuspořádané (nepochybuju, že je to tak záměrně, a že je to jen můj dojem, který asijské publikum nesdílí), ale na druhou stranu díky hercům emoce skutečně pracují a souboje jsou opravdu vynikající. Jenom nechápu, proč při takovém materiálu musí všechno kazit občasným wire-fu. Všechno tohle mi ve výsledku dává možná trochu nespravedlivých 70% - ale věřte, že se na to znova nejspíš už nikdy dívat nebudu. (20.06.2014)