HKstars

Kdyby se někdy pořádalo klání o titul "nejpřekombinovanější film století", určitě by se našlo pár tisíc hlasů právě pro Tokyo Raiders. Scénář uhání tempem splašeného Ferrari a místy to skutečně přestává být roztomilé - lovestory se mísí se světem tajných agentů, mikročipů a bytovým návrhářstvím, hongkongské popové hvězdičky soupeří na plátně o místo se svými japonskými rivaly a to všechno je většinu času dokonale zpomalené... Režisér Jingle Ma (bývalý dvorní kameraman Jackieho Chana) svůj film pojal snad až příliš velkoryse, snad s nástřelem na západní trhy. Postavy jsou až příliš cool (asijský James Bond v podání Tonyho Leunga, snad až příliš bojovný návrhář bytových interiérů Ekin Cheng, oba obklopeni tunou setsakrapohledných koček z Hong Kongu a Japonska) a akční scény jen potvrzují, že tenhle film někdo přitáhl za vlasy příliš silně... Jingle Ma měl bezesporu dobré úmysly - kamera je výborná (pan režisér svou původní profesi nezapře), choreografie akčních scén je nezvykle dynamická (s přihlédnutím k tomu, že Tony Leung a Ekin Cheng toho ve svých filmech moc nepředvádějí), i když řada lidí zakoulí očima nad výběrem hudby (španělské rytmy vskutku nejsou tradiční kulisou hongkongských akčních scén) a přemírou zpomalovaček (kdyby se celý film pustil normální rychlostí, byl by odhadem tak o polovinu kratší). Ale budiž, technické stránce nelze moc věcí vytknout a v rámci akčních scén je nutno ocenit řadu svěžích nápadů. Bohužel, někde na cestě za komplexním příběhem přehodil Jingle Ma výhybku a zamířil přímo do pekla... Nevím zda měl film oslnit vrstevnatým příběhem nebo ho tvůrci pojali "sportovně" jako parodii na bondovky, ale nutno říct, že ani v jedné rovině scénář nefunguje. Postav je příliš a ve střídmá stopáž žene tempo do vražedných hodnot. Mnohé dialogy jsou tu jen proto, aby ty "ultracool" honičky dostaly smysl a herecké výkony se brzy zredukují na pár gest a hlášek. Milostné trojúhelníky, tajuplné mikročipy a dvojité identity některých postav - to všechno je jen narychlo splácaná fasáda, která nemá začátek ani konec. Nikomu by to nevadilo, kdyby se film držel svých akčních předků, ale Jingle Ma se občas zkouší přenést výš a boří rozjařenou atmosféru dlouhými dialogy a konspirativními motivy. V tu chvíli už nepomůže ani nadprůměrně pohledná herecká sestava (mluvím o herečkách ;), ani exotické japonské lokace a divák začne blaženě klimbat... Filmový tempomat však v těchto místech spolehlivě zasahuje a vždy vyvrhne nějakou akční scénu, takže ve výsledku patří Tokyo Raiders k tomu lepšímu z "nové hongkongské vlny". Není jednoduché se naladit na jeho vlnu, ale stojí za to se o to pokusit... 70%

Zabij systém je z těch filmů, které, když už ne samotným názvem, vás dokonale odradí obalem resp. jeho jeho zadní stranou. Distributor tu inzeruje megarozpočet 50 milionů dolarů a tržby dokonce dvakrát vyšší (nechci pány z Intersonicu vyzývat na souboj, podle IMDb měl snímek rozpočet 11 milionů korejských wonů, to ale při kurzu jeden americký dolar = zhruba 1100 wonů, dává směšných 10 000 dolarů, což je málo i na českou televizní inscenaci... pravda bude asi někde mezi, obávám se že reálný rozpočet byl tak desetkrát nižší než uvádí obal DVD), ale to nestačí protože na zadním obalu najdete ještě výkřiky "1100 herců", "120 motocyklů", "12 tanků" a "15 helikoptér"... i tady budete muset krutě dělit (většinou dvoucifernými hodnotami), tank jsem osobně neviděl ani jeden a "scéna pod vodou" se rovná scéně v dešti. Co chci naznačit? Průměrně vzdělaný videofil zahodí obal, ale u mě zas jednou zvítězila záliba v korejské kinematografii nad zdravým rozumem a DVDčko jsem si domů odnesl. Trpěl jsem, ale vy nemusíte. Stačí když si přečtete recenzi. "Vdechujte plyn ze zapalovačů, udělá vám dobře..." První zatěžkávací zkouška vás čeká hned v úvodu, kdy nebudete vědět čí jste. První čtyři minuty jsou totiž vyhrazeny stylizované němé povídce o malé dívce se zapalovači. Tento kus filmu má samozřejmě klíčovou návaznost na další děj, ale když posloucháte příběh o mladičké prodavačce zapalovačů, od které si nikdo nechce zboží koupit a ona nakonec umrzne, a sledujete při tom krutě digitální sníh, textové meziobrazovky a další podezřelé prvky, budete na vážkách, zda vám do obalu lstivý majitel půjčovny nehodil něco úplně jiného. Rozpaky však rychle skončí a my se dostáváme do jedné kavárny, kde nám jsou představeny dva hlavní hrdinové (dívky kolem jsou jenom křoví) - jeden je Lee - profesionální hráč Starcraftu (počítačová hra), druhý je "jen" jeho kamarád Ju, marně doufající, že by snad jednou mohl zmizet z otcova bistra a místo přípravy čínské směsi se věnoval profesionálnímu hraní počítačových her (které docela vynáší). Je to však dalších ztracených deset minut, které mají jen navodit atmosféru hráčských doupat a virtuálních soubojů. Člověk který do této oblasti nevidí (a takoví do korejských kin nechodí, v této zemi je profesionální hraní na vysoké úrovni a pořádají se tu nejlépe dotované turnaje), bude jen vyděšeně mrkat očima a nepochopí, co se kolem děje (a obávám se, že v tomhle blaženém stavu vydrží až do konce filmu), ostřílení hráči Counterstrikeu se zase budou divit, proč hráči většinu těch deseti minut prozevlují po hernách s automaty. Zlom nastává ve chvíli, kdy Lee vyhraje na turnaji tři miliony wonů (důkaz, že rozpočet filmu nemohl být 11 milionů, ale spíš 11 miliard, i tak je to ale na míle daleko od údajů Intersonicu) a zaslouží si tak účást v úplně jiné hře jménem Zabij systém. Úkolem hry Zabij systém je ochránit malou prodavačku zapalovačů, zabránit ji, aby komukoliv prodala zapalovač a nechat ji umrznout, aby ji hráč mohl následně oživit polibkem a získal si tak její lásku. Ztrácíte se? Měli byste, protože Zabij systém není žadný Starcraft, který je prezentován ve své digitální podobě na obrazovce PC. Ju nemá o ničem ani ponětí a i když si občas představuje, že samopalem vybílil sídlo agresivního zákazníka (rozváží objednávky pro otcovo bistro), jeho herní realita začíná a končí u automatů. Je to loser a pochází z tak nuzných poměrů, že jeho otec spí s babičkou a on sám s matkou (nehledejte v tom dvojsmysly, jde čistě o rozložení postelí v bytě ;). Večer však potká dívku, která prodává zapalovače (ufff) a jeden si od ní koupí. Na jeho boku pak nachází zvláštní telefonní číslo. Stačí zavolat a Ju se dostává do hry. JENŽE - nic se nemění, všechno dál vypadá jako realita (snad jen ty informační screeny přebývají), jen s tím rozdílem, že se to všude hemží úchyláky, kteří se fragují navzájem, aby se dostali co nejblíž k dívce se zapalovači. Ju brzy zjišťuje, že kromě samotné dívky (jakési NPC postavy) a herních charakterů, které mají hráčům ztěžovat život (tj. pokoušet se kupovat zapalovače), tu existuje i organizace "Listí opadává na podzim" (neptejte se na podrobnosti ;), která Juovi pomáhá, protože v něm vidí naději. "Listí opadává na podzim" je totiž složeno z původních adminů hry, kteří byli odejiti a vzhledem k tomu, že Ju se do hry přihlásil načerno, má vyšší šance než ostatní hráči. Narozdíl od nich je ale zatím zelenáč a nesmí zemřít, bez identifikační karty už by se do hry nedostal. Naštěstí potkává velice zručnou hráčku Lalu (ačkoliv by překladatel raději, aby se jmenovala Lara ;) - lesbickou motorkářku, která umí střílet, uhýbat kulkám a čas od času si v rámci divokých soubojů i zaletá. Je prostě zatraceně dobrá a skolila už hodně protivníků, čímž se její herní schopnosti radikálně vylepšily... Pokud se vám začínají klepat ruce a vůbec nechápete smysl dosavadních řádků, je to pro vás game over, protože tohle je obsah první půlhodinky, jejímž úkolem je pouze seznámit vás se základními znalostmi. Dál už to bude jen pro drsňáky, stejně jako tahle recenze... "Chcete vybouchnout? Ano/Ne" Scénář vás celou stopáž udržuje v jemné nejistotě, zda jste skutečně ve hře nebo je to jen nějaká konspirativně upravená realita, která pod rouškou nějaké "hry" nutí mladé Korejce, aby ze sebe navzájem vymlátili duši. Akční scény plné létání, zuřivých přestřelek a bullet-timeu sice naznačují, že hrajeme (všechno vypadá až příliš "cool" než aby to byla pravda), chování hlavního hrdiny však svědčí o opaku. Ju totiž jedná naprosto nelogicky (a nehledejte za tím to, že se na první pohled zamiloval do dívky se zapalovači) , každou chvíli se objeví nějaký listnatý agent a prozradí mu tajemství ze kterého vyprsknete smíchy a hlavně, tvůrci se vám velice neobratně snaží mást - dívka se zapalovači se totiž v půlce hry naštve a začne vraždit lidi, kteří si nechtějí koupit zapalovač, vše se odehrává v lokacích, se kterými jsme se seznámili v úvodu (tedy v realitě) a navíc tvůrci a admini hry se pohybují ve hře jako normální osoby a dívka se zapalovači tu má dokonce vlastní fanklub. Když je poté chycena, vyjdou v novinách palcové titulky o dopadení. V jakých novinách? Herních nebo reálných? Děj občas poskočí z místa na místo, aniž bychom se dozvěděli jak se tam hrdinové dostali a tak máme plné právo se domnívat, že jde o flashback nebo přeskok z reality do virtuálna. Žádnou pomocnou ručičku ale nedostanete... ani od tvůrců, ani od nikoho jiného. Korejcům ale nelze upřít odvahu a kreativitu s níž se do projektu pustili. Zvrat střídá zvrat, témat a ambiciózních uměleckých pokusů je tu tolik, že tvůrci splnili plán na deset let dopředu a celé je to až příliš úchylné než abyste to odkopli do rohu. Má to zkrátka svojí poetiku, sice trochu neohrabanou a zlodějskou (řada scén tu vykrádá všechny Matrixy, dočkáte se i scény s Architektem), ale přesto takovou, aby vás stihla šokovat. Při podrobnějším pohledu vám dojde, že zpracovávané téma není až tak krutě nové, film velice připomíná Cronenbergovu ExistenZ, jenže ta se alespoň většinu času tvářila inteligentně a těžila z dobrých herců. Zabij systém těhle výhod požívat nemůže, hlavní hrdina je nevýrazný až hanba, dívka se zapalovači se zmůže jen na "kupte si zapalovač" a svůj herecký rejstřík si postavy nevylepší ani v akčních scénách. Ty jsou správně videoherní, ale bohužel až příliš umělé. Navíc tvůrci skutečně neodhadli možnosti rozpočtu - najdete tu sice helikoptéry, motorky, kulomety a komparsisty, ale všemu je pomoženo zrychlovačkami (hnusnými) a notnou dávkou počítačových efektů, které jsou až na pár výjimek (dálniční přestřelka) velice slabé a za některé bych se styděl, i kdyby se objevily v českém filmu z předrevoluční éry. Oproti ExistenZ korejští filmaři propásli i možnost napravit největší chyby nějakou ultramoudrou pointou. Překvapení je tu sice několikanásobné (takže už skutečně nebudete vědět čí jste, já to nevím dosud), ale výsledkem je stav "vím, že nic nevím". Nedozvíte se vůbec nic a otazníky se vyrojí stejně jako hejno digitálních motýlků. Triky jdou mimochodem ve finále úplně k čertu a hrozí i poškození vašeho televizoru... tak si dejte bacha. Smutný je fakt, že Korejci (jiní) podobné filmy točit umějí, viz. zábavná sci-fi/fantasy Volcano High s dobrými herci a výbornými triky. K naší smůle se však do půjčoven dostává Zabij systém, film který nelze zařadit do žádného žánru, film který připomíná křížovku bez tajenky. Film při němž vždycky prohrajete. Ať už máte počítačové hry rádi nebo ne, měli byste se vážně zamyslet nad tím jestli chcete Zabij systém vidět. Ctyřicítku mu dávám za zajímavý nápad, pár povedených akčních scén (pár=dvě) a několik neúmyslně humorných situací, které mě shodily ze židle. Nemám to srdce oštemplovat film nižší známkou, protože až se vám to rozleží v hlavě, pochopíte, že podobné celuloidové peklo jen tak neokusíte. Zabij systém je v rámci asijských filmů velkou raritou a i když ho s největší pravděpodobností budete nenávidět a jeho dvě hodiny vám budou připadat jako věčnost, zůstane něčím, na co nezapomenete. Nikdy... 40%

Ačkoliv je všude na obalech obrovskými písmeny napsáno "Jackie Chan" v tomhle filmu hraje prim Andy Lau. Historie tohoto filmu je dlouhá (Jackie v něm hrál, aby se odvděčil Jimmy Wang Yuovi za únik ze spárů Triád), takže ji přeskočíme a vrhneme se na film samotný: Zápletka se točí kolem věznice ve které někdo využívá mrtvých vězňů (kteří jsou ale mrtví jen na papíře) jako nahraditelných zabijáků (většinou pro kamikadze mise). Jimmy Wang Yu hraje policistu, kterému podobný vrah redukoval rodinu. Rozhodne se tedy přijít do věznice inkognito jako vězeň... Brzy pozná jak to v místním nápravném zařízení chodí - zvykne si na brutální dozorce, projde si samotkou a udělá si i přátele - John (Sammo Hung) stále utíká z vězení, aby se mohl alespoň na chvilku setkat se svým synem, Steve (Jackie Chan) nešťastnou náhodou zabil kápa místní mafie (všechno v dobrém úmyslu, Jackie přece nemůže být záporák) a ve vězení teď po něm jdou najatí "uklízeči"... Tato (hlavní) část příběhu je sice mírným kopírákem klasických US vězeňských filmů, ale funguje nečekaně dobře a díky scénáři, který nepřehání se s postavami dokonale sžijete. Film nabírá body i ve finále, které je nejen vypečeným uzavřením celého případu, ale obsahuje i velkolepou přestřelku (pro ty akčněji založené) ve které Jackie Chan postřílí víc lidí než ve všech ostatních filmech dohromady. Prvních patnáct minut filmu (které nejsou ničím výjimečné) tak trochu klame tělem. Snímek se nakonec rozjede a ukáže zuby. Pro mě osobně to bylo rozhodně překvapení - film s minimem akce, který dovede ustát náročnější příběh, to se v Hongkongu tak často nevidí (alespoň ne od herců, které potkáte tady). 70%

Obláčky, tradiční čínské odrhovačky, protivně pestré barvičky a Jet Li jako primát poskakující na drátech... už od prvního záběru bylo jasné, že tenhle film to se mnou nebude mít lehké. Nejen že má jeho režisér jen o něco lepší pověst než Tim Story, ale už z trailerů bylo patrné, že nezdařený pokus o naklonování Shiy LaBeoufa, mírně přišlápnutý Michael Angarano, dostane ve filmu víc prostoru, než všichni asijští "fotbalisti"dohromady. A že nám kluci vydatně kopou, i když není míč dohledu. Stojí to za vaší trpělivost? Pokud vám nějaká zbyla, ještě to se mnou pár řádků vydržíte. Forbidden Kingdom je sprostý klon Nekonečného příběhu. Z trailerů se dal vytušit jen klasický putovací komplex a bolestné dospívání, ale Minkoff zřejmě Petersenův trhák uctívá, takže tu máme dotírající mládežníky, co šikanují vše živé, divnou zinkovou trubku, ze které by měl radost každý instalatér nebo sběratel cenných kovů (tak dobře, je to tyč Opičího krále, ale to už nezní tak cool, ne?) a výlet do světa rozsypaného čaje, mýtických záporáků a opilých mistrů. Křečovitá asijský stylizace naštěstí poleví, když se děj přenese do alternativního světa, kde vedle sebe pochodují mnichoidní Jet Li, opilý Jackie Chan a zákeřný Collin Chou. Přehrávají všichni, ale Jackie z toho jako ušišlaný opilec vychází jednoznačně nejlíp, samozřejmě hned po šílené Asiatce s vlasovým porostech barvy sněhu a rozlohy Sazka arény. Herecké výkony a chatrná stylizace postav je ale jen třešničkou na dortu celkové vyumělkovanosti. Je to jako rozdíl mezi čerstvou šlehačkou a xindlem ve spreji. Poznáte to na první líznutí. Všechno je příliš čisté, zářivě natřené a když někdo skočí do vzduchu, většinou poznáte, že ho drží nad podlahou nejen motivace, ale také nějaký ten neviditelný drát. Akční scény se pod Pingovým vedení snaží působit velkolepě a nutno pochválit, že se jim v tom Minkoff nepokouší bránit, ale marná sláva, i ve vypjatých okamžicích to vypadá jako sraz bandy gymnastů, kteří mají hodně trampolín, ale příliš malou tělocvičnu. Zkrátka takový organizovaný chaos, ve kterém se tu a tam někdo trefí. Kolotoč vizuálních efektů, rychlých končetin a velkorysých lokací jistě působí na cílové publikum (teenageři nižší váhové kategorie), které se ztotožňuje s Alešem v říši Divů (Angarano), ale odrostlejší ročníky a především fanoušci asijské akční školy, musejí hodně mhouřit oči. Když je zrovna nepálí kašírování bojových scén, musejí ustát radikálně převyprávěnou legendu o Opičím královi a také fakt, že zrovna Angarano by měl být největší borec na světě, šaškující v rádoby efektních tréninkových kolážích. Do těch ho v duchu "Kung-fu manuálu pro naprosté idioty" (=lidi co nikdy neviděli ŽÁDNÝ akční film) střídavě posílají Jackie a Jet. Právě tahle dvojice měla příběhu udělit základní dynamiku, která by ho akcelerovala i v turistických pasážích, kdy se jde z místa A do místa B. Nebudu popírat, že hlášky padají na úrodnou půdu, ale je trochu smutné, že nejslabší částí výkonů obou superhvězd je jejich vzájemný souboj. Je bolestivé sledovat duel, který by před patnácti lety měl přídomek "ultimátní". Jet přestává stíhat, Jackie střídá kaskadéry jako na běžícím páse (na lichý záběr jeden, na sudý záběr druhý a třetí na záběry mezi tím :) a i laik tuší, že je klamán. Takhle "nastřižené" a okatě zrychlené přece bývají jen bitky ve Walkerovi a nových seagalovkách. No... prostě v amerických filmech. Přirovnání možná vyznívá trochu krutě, ale zbytkové zklamání nelze utišit ani po několika týdnech, které uplynuly od zámořské premiéry. V sólovém skládání protivníků na hromadu si oba borci vedou o poznání lépe, možná i proto, že Yuen woo-Ping věděl tzv. "co s nima". Angaranovy nohy a Jackieho jazyk sice nedokázal zkrotit ani ve spolupráci s Minkoffem, ale komu táhne na patnáct a zrovna začal chodit do kroužku bojových umění (odpusťte mi to obludné zjednodušení), nebo by se chtěl alespoň do těch blažených dob vrátit, ten si vychutná bloumání postav po bambusových pralesech i narážky na počítačové bojovky (naštěstí pouze verbální). Jenže dechberoucí finále definitivně potvrdí, že už to není, co to bývalo a že se srpem fotbalový stadion neposečete. Minkoff na to zkrátka nemá a spíš než o budování vlastního světa se snaží o vyzobání východních sázek na jistotu. Soundtrack sem, mýtickou postavu tam, tomu dáme činky, tomu zase šminky (Collin Chou asi trpěl) a nakonec to všechno řekneme nahlas, aby věděli, že si uvědomujeme, jak to všechno vykrádáme, a nakonec nás pochválili, jak stavíme hongkongským akčním ďáblům pomník. Místo tarantinovských "poct" ovšem snímek vzbuzuje spíš dojem napůl upečeného comebacku. Skoro by se chtělo srovnávat s Indym - dvě stárnoucí akční ikony s teenagerským dopingem (Angarano by ovšem prohrál jak se Shiou, tak i s nerváckým Justinem Longem ze čtvrté Pasti) a přepáleným závěrem, který donutí obracet oči v sloup i ty nejtrpělivější povahy. I v hodnocení se ovšem držíme v Indyho intencích (jak u koho, že?), protože ty prazákladní kvality si Forbidden Kingdom úzkostlivě chrání a brblání ortodoxních fandů rychle zaniká v nadšeném ryku dětí, které přišly do kina za pohádkou o tom, že když najdete pozinkovanou trubku, naučí vás hodní strýčkové kung-fu a vy to pak nandáte všem... zlým lidem. Tohle poselství je těžké napadnout a i když Forbidden Kingdom nikdy nedosáhne žánrové čistoty a nadčasovosti Nekonečného příběhu, na bázi nezávadné morální říkanky funguje bezmála dokonale. Vlastně mě to i při té všeobjímající povrchnosti potěšilo, možná proto, že jsem si hned po závěrečné "šikanoidní" scéně uvědomil o kolik to mohlo být horší. Ale nebudu zapírat, ještě ten večer jsem vyhodil kotvu u Donnieho. Žák se konečně stal mistrem. Doufal jsem, že se toho nedočkám, ale nakonec vyhrává divák, takže nezbývá než zatleskat. V případě Forbidden Kingdom ovšem opravdu spíš ze soucitu. 60%

Ještě než v osmdesátých letech dotáhnul Sammo Hung svůj koncept Wing Chun filmu k dokonalosti v Prodigal Sonovi, vyzkoušel si převést toto bojové umění na filmové plátno ve Warriors Two z roku 1978. Navzdory tomu, že je to jeho druhý režijní počin, si díky slušným kontaktům do filmu natahal samé hvězdy (Lee Hoi-San, Fung Hak-On, Lam Ching-Ying, Yuen Biao), v centru pozornosti je ale jako už tradičně vztah mistr-žák, přičemž v tomhle ohledu ovedl Sammo skutečně pořádný kus práce. Leung Kar-Yan v roli mistra Tsanga (jiný přepis je Leung Jan, tj. hlavní postava z Prodigal Son a jeden z nejslavnějších mistrů Wing Chunu vůbec) je známý tím, že má veškeré techniky "odkoukané" (ale je v tom sakra dobrý), Casanova Wong jako jeho žák Hua je potom primárně taekwondista, přesto oba vypadají jako trénovaní mistři Wing Chunu a ani profíci nemohou (stejně jako v případě Prodigal Sona) příliš namítat, až na vysoké kopy Casanovy Wonga, ale to je dáno tím, že už před tréninkem u mistra Tsanga uměl bojovat a tudíž promíchal dva styly. Ve filmu se samozřejmě objevuje i Sammo, jako dobrosrdečný tlouštík a jediný žák mistra Tsanga. Hua je v úvodu filmu jen obyčejným bankovním úředníkem (pod dohledem Deana Sheka, který spolu se Sammem zajišťuje ty vtipnější okamžiky), ale náhodou se doslechne o plánu majitele banky na ovládnutí města a atentátu na starostu, což se mu stane osudným. Banku totiž ve skutečnosti vede šéf gangu dobře trénovaných desperátů, kteří Huovi pořádně zavaří a dokonce zabijí jeho matku. Tsang po krátkém váhání začne Huu trénovat a vy se tak dozvíte o Wing Chunu první a poslední, přičemž tu není nouze o velice zajímavé scény (souboj naslepo mezi Sammo Hungem a Mang Hoiem, trénink postřehu a další vychytávky). Tsanga později celý gang společnými silami zlikviduje, ale Hua se naučil dost na to, aby mohl svého mistra pomstít. Tedy Sammo Hung v tom bude mít taky svoje prsty, ostatně v gangu je Lee Hoi-San a jeho smrtící kopy, bojovník ovládající techniku železného brnění a především samotný šéf, který je velmistrem smrtícího stylu kudlanky (takovou jste zaručeně ještě neviděli, v závěru filmu přijdou totiž ke slovu dráty (jako by je Sammo objevil zničehonic ;) a Fung Hak-On si vážně užije při nejrůznějších akrobatických pozicích). Scenáristicky bohužel Warriors Two trochu ztrácí, stejně jako u Iron Fisted Monk (Sammova debutu) se tu nepříliš citlivě střídá humor (scény s Deanem Shekem) a drama, přičemž i technická stránka (střih) by snesla drobná vylepšení. Inu, učený z nebe nespadl, nutno dodat, že v choreografii a fyzických výkonech to celý ansámbl zručně dohání a Wing Chun je pro "fázovací" old schooly jako dělaný. Zatímco u standardních stylů (ty mají slovo především u záporáků) je to trochu škoda (vynahrazeno rychlostí a občasnými kaskadérskými kousky), úsporné Wing Chun pohyby vypadají v rychlém střídání náramně dobře a jak už bylo řečeno, nemusíte mít pro tohle bojové umění slabost, protože jeho charakteristicky úsporné kopy jsou v případě Casanovy Wonga trochu "upgradeovány". Budete mít dost času si toho všimnout, protože finále zabírá celou poslední třetinu snímku (nazývat to jako finálem užje možná trochu nevhodné ;) a tempo je díky počtu účastníků docela vražedné. Film stojí především na solidně napsaných ústředních postavách (zejména na Tsangovi v podání Leung Kar-Yana) a pestrosti předvedených technik (zajímavá je destrukce železného brnění, na stejném principu jako v Invincible Armor, kontinuita funguje i v Hong Kongu ;), oscarový příběh a velkolepé kulisy nečekejte (vrcholem technologie je make-up hlavního záporáka), musí vám stačit budoucí velké hvězdy, bezbřehé nadšení a ochota experimentovat se zaběhnutým modelem (ať v dobrém nebo špatném slova smyslu). Ale to nakonec není zas tak málo, ne? 70%

Někde daleko, za sedmero Sněžkami a sedmero Vltavami teď natáčí thajský dream team Tom Yum Goong 2. A dost možná po zhlédnutí The Raid kroutí dvojité směny, protože zatímco ještě před třemi lety byl thajský akční zázrak bezprecedentním úkazem, jehož ostří jen nepatrně otupila duševní epizodka Tonyho Jaa, teď má svět bojových umění novou hvězdu ve filmu, který není jen pouhou ilustrací fantastické přesdržkové. Držte si páteře, pojede z kopce! Děj Raidu přitom staví z těch nejzákladnějších kamenů. Velký barák, malá policejní jednotka, spousta hajzlíků s mačetami, ale… také charismatický záporák s šíleným poskokem, utajované pouto mezi dvěma charaktery a přiznejme si to, Iko Uwais má prostě větší charisma než Tony Jaa, který opravdu působí dojmem sedláckého simpletona, jemuž někdo sebral hračky (nebo slona). Gareth Evans ve svém druhém celovečeráku jako by pochopil, že méně je někdy více. Jeho prvotina Merantau (Cesta bojovníka) trpěla příliš košatým dějem, přepjatými hereckými výkony a byla snad až příliš lokální. Nemám nic proti průniku do světa Silatu, rituálům přerodu chlapce v muže atd. ale akční film nesmí drhnout a Merantau bylo prostě se svými 106 minutami příliš těžkopádné (a to ještě existuje o půl hodiny delší director's cut). Jeho ozdobou tak zůstaly především duely a hromadné bitky. Obojího je v The Raid víc než dost. Na stejné stopáži si režisér i scenárista Evans předem připravil pole pro hardcore festival bojových umění. Dějová linie nesežere příliš času, ale pevně narýsuje videoherní koncept baráku plného zločinců, který musí speciální jednotka vyčistit patro za patrem (level za levelem). Iko Uwais má doma těhotnou ženu, takže logicky musí přežít - to není spoiler, jen zákonitost osmdesátkové žánrové etiky, které se film celkem věrně drží. Nemělo by vás proto překvapit, že po první hromadné bitce leží většina těch hodných bradou vzhůru a je především na Uwaisovi, aby v tomhle domě zjednal pořádek. První čtyři patra (a třicet minut filmu) připomínají Hard-Boiled. Náboje ještě nedošly, takže máchání rukama nekončí loktem do lícní kosti, ale průstřelem obličeje. The Raid je ale přeci jenom spíš vzdálenou poctou Game of Death a končetiny Iko Uwaise mají nábojů nekonečno, takže je jen otázka času, než se přejde k rukám, nohám a mačetám. V tu chvíli snímek definitivně ukáže zuby a užaslý svět spatří nový milník akční choreografie. Nepodobá se ničemu, co jste kdy viděli. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána. Nadupané tempo, navzdory tomu, že snímek je stejně dlouhý jako Merantau, je dáno jednak tím, že se děj odehrává v reálném čase, a druhak tím, že tu nikdo nemarní stopáž dlouhým vykecáváním. Když na vás běží dvacet mladíků s mačetami a vy máte v ruce vysílačku, těžko s ní budete volat příteli na telefonu. Prostě zdrhnete, nebo je všechny zkusíte seskládat na hromadu. Nutno dodat, že Iko Uwais se k hulákajícím zmetkům staví vždy čelem a to co následuje, lze popsat jako lekci bojových umění a lidské anatomie v jednom. Právě bezděčná brutalita a frenetičnost akce dává Raidu neopakovatelnou příchuť. Je to přesně ten železitý vlhký pocit, který cítíte na jazyku, když vám dá někdo pěstí. Ano, jste zvyklí na lokty a kolena do obličeje, Tony Jaa občas vyblokoval holýma rukama dvoumužnou pilu, ale akční scény v Ong-Baku a Tom Yum Goong byly vždycky kašírované pro kameru. Prostě je někdo vymyslel tak, aby vypadaly sexy. Tonyho souboje v duchu filmových tradic vždy vypadají "učesaně", připomínají taneční choreografii, ve které všichni vědí, kde mají stát, kam spadnout a jak křičet. Dojem připravenosti ještě umocňují sportovní replaye těch nejlepších úderů - prostě si vždy uvědomujete, že tohle všechno pro vás někdo dlouho připravoval a chtěl, abyste se dobře bavili a žasnuli nad ovocem mnohaměsíčního tréninku. The Raid je roztěkaný, hektický a bolestivý boj o vlastní život. Ano, zkušené oko vidí za choreografií pečlivé plánování a spoustu dřiny, ale kombinací rychlého, leč přehledného záběrování a chvatové ekvilibristiky, se daří dokonale prodat pocit "pekla na zemi". Je to patrné z hromadných řeží Iko vs. všichni, kde instinktivně uhýbáte spolu s hrdinou, ale zejména při trojcestném "duelu" Iko vs. Donny vs. Yayan, kdy budete potřebovat nějaké ty sacharidy po ruce, jinak už jen ze sledování téhle bitky omdlíte vysílením. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána… The Raid opravdu umí navodit viscerální pocit soucítění s mláceným hrdinou i jeho oběťmi, bez ohledu na to, jestli jste někdy dostali pěstí, nebo znáte pravý hák jen z videoher. Zmíněný souboj je do jisté míry opakovačkou bitky Iko vs. Yayan z Merantau (vrchol snímku odehrávající se ve výtahu). Připomínám to proto, že Yayanův Mad Dog se od víceméně civilního Erika v Merantau vzhledově dost liší a nemuseli byste ho poznat. Kope mu to ovšem ještě líp a mám pocit, že v rozjetém módu udělá stejnou paseku jako dělostřelecký granát hozený doprostřed vojenského šiku. Není to hezký pohled - krví zbrocená trička nevyperete ani v Persilu, kosti je potřeba složit zpátky dohromady jako puzzle od Ravensburgera - ale stejně jen těžko odtrhnete oči. The Raid je zadostiučiněním pro všechny fajnšmekry. Po relativně dlouhém suchu jsme se zas dočkali něčeho, co nakopne nejen konkurenci (i když třeba Donnie si hmatatelnou brutalitu se zbraněmi (SPL) i bez nich (Flashpoint) vyzkoušel do sytosti), ale především zájem veřejnosti. Akční snímek osekaný na samotnou dřeň, ale přesto dokonale funkční a "zábavný". Já jen doufám, že Gareth Evans teď nepodlehne svodům hollywoodských producentů a nevrhne se do nějaké sedmdesátimilionové čupr pecky s Channingem Tatumem. Potřebujeme ještě dva, tři podobné filmy, než se někdo zblázní (nic ve zlém, Tony), nebo podlehne mamonu a začne dělat kompromisy. Ale i kdyby Evans už nikdy do stejné řeky nevstoupil, děkujme bohu, že do ní alespoň jednou spadnul až po uši. 90%

Jak vlastně takovou recenzi začít? Klišé o klepání prstů, rozšířených zorničkách a nezvládnutém slintacím reflexu už jsou tak nějak okoukaná. Gareth Evans rozkopnul dveře minimalistického Raidu a opustil klaustrofobický kung-fu činžák. Ve skutečnosti to ale bylo trochu naopak - scénář dvojky, a to včetně choreografie, totiž existoval dávno před první klapkou Raidu. Jenže se producenti báli jeho přepáleného měřítka a vyžádali si od Evanse raději něco komornějšího. Proto vznikl přímočarý bitkařský film o policejní jednotce uprostřed paneláku plného gangsterů. To se dá natočit za pár peněz. Reakce odborné veřejnosti, protřepané všemi možnými asijskými klasikami, s sebou strhla i ostatní části publika a The Raid se z festivalových šňůr spustil do obýváků neposkvrněných duší a udělal v nich zhruba stejnou paseku jako kdysi Tony Jaa s prvním Ong-Bakem. Nová naděje akčních filmů byla na světě. A Evans měl před producenty konečně argument, kterým mohl praštit o stůl. Je důležité si uvědomit, že dvojka je vlastně předjednička, protože jakkoliv na sebe dějově oba snímky navazují a sequel začíná pouhé dvě hodiny po skončení původního filmu, ve skutečnosti ho lze z Evansova pohledu chápat jako zahřívací kolo. Jako vědomé držení se zpátky. Za sebe musím říct, že jsem vlastně rád, jak to dopadlo. Evansova prvotina Merantau (jejíž hrdina se mimochodem jmenuje Yuda, na což je v druhém Raidu hezky odkázáno) totiž trpěla právě přílišným gulášem témat a typickým ukousnutím si přílišného sousta. Druhý Raid je ale ve srovnání s měřítkem zmíněného filmu o tolik větší, že bere dech s jakou vyspělostí se dokázal Evans - scenárista, režisér, střihač a vůbec děvečka pro všechno - s takovou výzvou popasovat. Když přihlédnete k tomu, že tenhle film zrál v jeho hlavě cca pět let, a že tohle je vlastně vize, kterou chtěl natočit v první řadě, dává to celé o poznání větší smysl. The Raid 2 je srdcovka a splněný sen. Z pohledu tvůrce i diváka. Způsob, jakým se film rozpřáhne po úvodní dvacetiminutovce, během které Rama zjistí, že rozcvička v paneláku byla sice intenzivní, ale vlastně docela příjemná oproti tomu co ho čeká, je dechberoucí. Najednou opouštíme interiéry, ve kterých o stěny driblovala spíš žánrová klišé, a vydáváme se do širého světa, kterému vládne mafie, již by chtěl hlavní hrdina dostat na kolena. Jedinou cestou z bludiště je zabít démona. A že má několik hlav, přičemž každá patří jiné mafiánské rodině? Jen do toho! Nečekejte ale zkratkovitý masakr z jedničky. Tady musíme do hloubky a pěkně si "Vyžrat" osudy zpovykaného mafiánského synka, nájemného vraha s měkkým srdcem, hrdých kmotrů, co si nenechají do ničeho kecat, ale i trochu komiksového tria poskoků týpka, co by se svým kloboučkem, hůlkou a slunečními brýlemi skvěle zapadli do videoklipů Justina Timberlakea. Při dvouapůlhodinové stopáži by se tenhle motor mohl snadno zadřít nebo rozsypat na nesouvisející harampádí, zvlášť když dějová vlákna často a vydatně trhají na kusy ambiciózní akční scény. Evans měl ale šťastnou castingovou ruku i napodruhé a zejména japonští herci dodávají mafiánskému pnutí na věrohodnosti. Zákulisí tahání za politické nitky sice črtá Evans spíš v náznacích a svým způsobem divák nemá šanci proniknout ani do motivací za konáním v nejvyšších zločineckých kruzích, ale na dojem, že se kolem Ramy děje něco většího, než je on sám, to bohatě stačí. Ostatně i pointa snímku naznačuje, že jsme tak možná na konci prvního poločasu skvěle rozehraného mače. A zřejmě vás nepřekvapí, že Rama zatím vyhrává vysoko na body. Ačkoliv se o filmu mluví jako o kung-fu Kmotrovi a do značné míry lze takto velkohubé prohlášení tolerovat, logicky má mnohem blíž asijským gangsterkám, které má zjevně Evans moc dobře nakoukané. Pokud jste na tom stejně, nebude vás příliš pálit, že tu skoro nikdo, až na nejvyšší šarže, nepoužívá střelné zbraně, a veškeré problémy se řeší kovovými trubkami, mačetami a noži. Charakteru snímku to samozřejmě nahrává, protože Rama moc rád řeší problémy holýma rukama. Navíc platí, že když na sebe jdou lidi s nožem nebo kladivem, nadělají ze sebe mnohem větší fašírku než v případě přestřelky přes celou místnost. Některé ukončováky jsou tu extrémně brutální, často to lze říct i o celých scénách, především o obouruční poctě Oldboyovi, která vás donutí získat si opět ke kladivům ztracený respekt. Tady Evans uhodil hřebíček na hlavičku. A hlavička explodovala v padesáti odstínech rudé. Když už jsme se po kolena propadli do těch akčních scén, musíme začít opět tleskat. Evans se nesnaží o nějaké zbrklé experimenty, ale je si plně vědom toho, že má víc hraček a respektu. Hned v první scéně nechá Ramu nelidsky zmlátit, ale až poté, co vysekne další stylovou poctu uzavřeným prostorům. Pak už jen plní výkladní skříň tím nejlepším zbožím a stupňuje intenzitu do nesnesitelných výšin. Pořád otáčí knoflík, až ho v závěrečné půlhodině utrhne. A volume se nějakým záhadným způsobem pořád zvyšuje - ať už jde o bourneovskou automobilovou honičku nebo souboj v kuchyni, po kterém by Casey Ryback sundal zástěru a ze studu vyskočil nejbližším oknem. Takhle intenzivní bitku jste od prvního Raidu neviděli. A dost možná ji neuvidíte zas až do trojky. Je to důvod ke smutku nebo k oslavě? To už nechám na vás. Choreografie je našlapaná, kaskadéři se nebojí ze sebe dělat masokostní moučku ve jménu obecného pokroku kinematografie a Iko Uwais nedbá jizev a zranění (i když podříznuté stehenní šlachy v závěrečné scéně už jsou tak trochu na hraně) a louská hlavy jako ořechy. Slabší okamžiky tu samozřejmě jsou, např. Julie Estelle je sice ikonickou postavou hluchoněmé asasinky s kladivy, ale na jejích pohybech je vidět, že bojová umění se nabiflovala v šestitýdenním rychlokurzu. Proč ne, Evans zvládne tohle klopýtnutí okamžitě zamáznout další skvělou akcí, ale trochu to připomene snahu nasypat do děje co nejvíc prvoplánově cool postav, tak známou z prvního a druhého Tom Yum Goong. Evansovi by ale ani další tajtrlíci, co nezvládnou čistou otočku, nezlomili vaz. Raid 2 totiž není jen řetízákem plným stuntů a bitek. Vzpomínáte na thajskou akční vlnu? Začala podobně komorním Ong-Bakem, ve kterém loktový virtuóz Tony Jaa seskládal na hromadu všechny thajské kriminální živly. Bylo to hezky natočené, moc se tam nemluvilo a hodně se kosilo. Jenže když se měl natočit sequel, hned se z toho začal dělat megalomanský projekt, aniž by byl k dispozici solidní scénář nebo herecký potenciál. A tak zbylo ze všech pokračování thajského zázraku jen pár skvělých akčních scén, co si tu a tam pustíte na YouTube. Zbytek je nesouvislé žvatlání thajských ochotníků, v čele s nevýrazným Tonym, který sice umí kopat, ale jinak má výrazové schopnosti boxovacího pytle z posilovny. Raid je jiný. Je jako kindervajíčko, které pod čokoládovým obalem ze špičkových akčních scén skrývá komplexní hračku, která útočí slušným dějem a slušnými herci. Ne, není to nejlepší kung-fu, i když jsou tu okamžiky, kdy nebudete dýchat. Ne, není to Kmotr - na to používá až příliš osvědčených dějových mechanismů a odhalí jen zlomek svého světa. V kombinaci takhle nesmiřitelných žánrů byste si ale jen těžko mohli představit lepší výsledek. Za stopadesátiminutovou stopáž stihne The Raid 2 odprezentovat tolik věcí a zasáhnout tak širokou cílovku, že z toho padají do mdlob jak zastydlí fanoušci Jackieho Chana, tak seriózní filmoví kritici. A všichni svorně doufají, že Gareth Evans nepodlehne hollywoodským svodům a natočí se svým týmem minimálně ještě trojku a čtyřku. Všichni jsou v ideální formě a Rychle a zběsile 4, 5 a 6 nám ukázalo, že když se sejde ta správná parta, dají se povedené žánrovky sypat jako na běžícím pásu. Takže dokud se nápady množí, kosti slouží a zástupy kaskadérů se netenčí, je třeba jet na plné obrátky. Tím spíš, že Evans v poslední scéně dokazuje, že je kam pokračovat. Dejte mu víc peněz, dejte mu víc času a hlavně ho nechte dělat svou práci. U Thajců jsem se vždycky bál, že tu svou ongbakovskou jiskru nedovedou udržet a proměnit ji v oheň, který sežehne Hollywood. Tady se skoro bojím, že úspěch na západě je to nejhorší, co by se Evansovi mohlo přihodit. Zabrání mi to ale v chvalozpěvech? To si pište, že ne! Je samozřejmě otázka, nač si letos schovávat maximální hodnocení. The Raid 2 není bez chyb, ale ani po čtyřiadvaceti hodinách od zhlédnutí mě nenapadá, co bych na něm vylepšil. A z prstů, co se doklepaly, mi rostou nápady hned na několik článků o tom proč je tohle ten film, který vám přijde nafackovat, až zas budete za rok tvrdit, že rok 2014 nic zajímavého nepřinesl. Houby, jenom jste se prostě koukali špatným směrem! 100%

Bylo to v roce 1996, kdy se Donnie rozešel ve zlém s Yuen Woo-Pingem (stalo se tak na place Iron Monkey 2) a jako malé naštvané děcko se přesunul na svůj vlastní píseček a začal dělat vlastní bábovičky. Tou úplně první je jeho režijní, scenáristický a bůhvíjaký ještě debut Legend of the Wolf. Velké oči, málo písku a dva rozhádané tábory fanoušků, přičemž nejnevinnější dotaz v jejich verbálních bitvách zní "proč se to sakra jmenuje New Big Boss"? ;). Dějová linie se snaží být působivá ve chvíli, kdy rozetne film na dvě časové roviny. Sledujeme nájemného zabijáka (pro další vývoj naprosto nepodstatnou postavu), která se chce přesvědčit o tom, zda legendární "Wolf", o kterém se toho tolik vypráví, skutečně existuje. Tajemný muž, Wolfův poskok, ho zavede do temného bytu, kde sedí-leží zestárlý Wolf (Donnie Yen s make-upem třetí generace) a tady už na diváka vyskočí první flashback. Rázem se dostáváme o třicet, možná čtyřicet let dozadu, kdy Donnie co by statný junák prožívá svá dobrodružství. Problém je, že ačkoliv je příběh komplexní (a celkem úspěšně se tak v úvodu tváří), ve chvíli kdy se objeví flashback flashbacku ve flashbacku, začnou i ti důvěřivější pochybovat o Donnieho duševním stavu. Některé střihy jsou navíc tak matoucí, že nevíte zda jste zůstali ve stejné scéně, nebo už se děje něco úplně jiného. Donniemu to možná na papíře všechno hrálo, ale výsledná celuloidová masa je pastí na nepozorné diváky. Vlastně je pastí na všechny, protože spletitý příběh vám zamotá hlavu, i když se budete bránit sebeurputněji, za což mohou především herci (někteří vesničani zjevně viděli kameru poprvé v životě a do svých replik montovali bonusový text) a Donnieho umělecké křeče (epileptické prostříhávání dvou záběrů do sebe je tím nejlepším co můžete členům rodiny nabídnout ;). Nikdo by zřejmě nevyčítal divoký střih a neposlušnou kameru v bojových scénách, ale pokud je tímto způsobem vyroben celý film, vzbuzuje to dojem tvůrčí zoufalosti. Donnie na žádném charakteru nesetrvá dlouho, žádnou emoci nedotáhne do konce. I hlavní postava je neprostupná, zvlášť když ji Donnie hraje jako životem zuboženou trosku, která neustále musí s někým bojovat. Vrcholem je pak laxní sledování předehry osudového finále. Až budou vaší milované sekat hlavu, neberte si příklad z Donnieho výrazu ve stylu "když umřela, tak umřela". Zkrátka a dobře dějová linie skrývá mnohá nepříjemná překvapení, díky kterým si běžný divák bude po deseti minutách přát, aby se herci už jenom mlátili a pokud možno nemluvili, nepřemýšleli a hlavně nehráli. Chudák ještě neví, že akční scény ho nezachrání. Celý film se tak stává klecí, ze které je jediná cesta. Tlačítko na ovladači s nekompromisním nápisem "STOP". Ale pro ty odvážné, kteří by chtěli film dokoukat do konce... Akční scény jsou imponující použitím extraširokých záběrů a kýčovitých barviček (filtry jsou moc pěkné) a proč to nepřiznat, Donnie umí kopat jako málokdo. Jenže k čemu je celý widescreen, když většina klíčových úderů proběhne mimo oko kamery. Snad Donnie nemohl sehnat dostatek kvalitních bijců a stuntmanů, takže většina záběrů probíhá tak, že Donnie běží skrz skupinu obětavců a mlátí kolem sebe, přičemž divák si v té smršti střihů domýšlí co se vlastně děje. Osobně věřím, že se tam dějí zajímavé věci (pač Donniemu občas skutečně vyjde krok a vystřihne fajn trik), ale neuvidíte je. A možná byste je neviděli, i kdyby je kamera milosrdně zabírala, protože Donnie je mistr ve zrychlování, pač to podle něj vypadá cool. Ano, vypadá cool když se z nebe snese Finist, jasný sokol převlečený za kung-fistu a hlavou dolů zavěšen na jakýchsi liánách začne Donnieho zasypávat ručními kombinacemi (přičemž oba si to navzájem vykrývají) a všechno je dvoj až trojnásob zrychleno (a aby se to nepoznalo, operuje Donnie jen a jen se záběry na polodetail a detail). První pět vteřin to vypadá docela fajn, tu zbylou minutu už to začíná být poněkud omšelé. Prozrazuje se tak zásadní věc, která provází všechny Yenovy filmy - neznalost míry. Jako režisér rád experimentuje, ale když ujede a "přetáhne" nemá nikoho, kdo by mu poradil (nebo si poradit nenechá). Když pominu neuvěřitelně komplikovaný příběh, jenž diváky odradí po několika ne-úplně-logických kličkách, zbudou tu akční scény (je jich dost), které zřejmě měly být pilířem snímku. Nejsou - některé jsou nepřehledné, některé příliš přetrikované (zrychlení, dráty) a finální megasouboj je až příliš zdlouhavý (s nečekaně brutálním koncem, který však svou dramatičností vyzní spíš komicky), žádná z akcí nemá v důsledku takový potenciál, aby vás donutila vydechnout nadšením, protože i ty nadějné (lesní běh) se ztrácejí ve změti nenavazujících střihů. Legend of the Wolf je smutným důkazem toho, jak moc se může vymknout experiment z ruky. Zajímavé je, že ačkoliv i další filmy (Ballistic Kiss) potvrdily Donnieho neochotu měnit postupy a přizpůsobit se trendům, stejně jako podivnou žánrovou orientaci, jeho debut je natolik kontroverzním kouskem, že se kolem něj vznáší jistá aura kultu. Na světě skutečně existují fanoušci, kteří budou bojové scény bránit do posledního dechu (asi skutečně vidí za roh záběru) a s kamennou tváří vám vysvětlí veškeré dějové zvraty a dokonce i podtexty uměleckých záběrů. Přiznám se, že jim závidím, protože i po druhém shlédnutí mi Legend of the Wolf připadá jako duševní výron, který měl zůstat v šuplíku. Marně se modlím, aby jednou nastal den, kdy Donnie s těmihle tvůrčími eskapádami skončí, postaví se před kameru a zeptá se "tak co mám dělat?". Pro jeho kariéru to bude to nejlepší... 30%

Dante Lam je smažka, pohybující se na hongkongské filmové scéně formou sinusové křivky. Vždycky natočí nějakou pecku (Beast Cops, Hit Team), aby to pak proložil hrůzou kardinálních rozměrů (Twins Effect). A navíc kamarádí s Gordonem Chanem a to už je vražedná kombinace. ;) Ale dosti humoru, v Hong Kongu konečně vyšel Heat Team, pokračování Hit Teamu a mě velice zajímalo, v jaké části sinusovky se právě Dante nachází. Hned z úvodu můžeme prozradit, že se o žádné pokračování nejedná a název Heat Team neznamená, že sledujeme ultranabušenou jednotku typanů, ale je tu vtipně proto, že na policejní stanici, kde se film odehrává se rozbila klimatizace. Je léto, venku je šestatřicet a v budově je pekelné horko. A nebude to lepší, protože ke sboru právě nastoupil playboy K.C. (Eason Chan) a ostřílený, nicméně před ženami trochu stydlivý Y.T. (Aaron Kwok). Oběma velí mírně pomatený šéf, který je posedlý povýšením a rád překvapuje své kolegy na nejrůznějších místech (třeba když se Aaron s Easonem chtějí na zkoušku políbit, ale... to už jsem možná prozradil hodně ;)). Nelekejte se, tenhle úlet patří jen do souboru Danteho slabších gagů, jinak je K.C. výhradně na holky a dovede sbalit i jeho přímou nadřízenou To, která měla před svatbou s kompostovým magnátem. O to všechno sice vůbec nejde, protože hlavním cílem je profesionální kasař Ken, mající zálusk na ultradrahý diamantový náramek (a podaří se mu ho ukrást, když v explozivní sekvenci vytáhne na policii s těžkými zbraněmi... od M-60 až po bazuku) a jeho pohledná asistentka, kterou se velmi neobratně snaží sbalit Y.T. Heat Team se naprosto neomylně po celou dobu koupe v žánru buddy-komedie a dokonce bych řekl, že Dante šel ještě o kousek dál a jeho snímek by se dal označit jako hongkongská verze Bayových Mizerů. Tedy až na to, že Mizerové jsou mnohem lepší. Vysokou laťku tu drží především herci, Eason Chan dokazuje, že pokud ho někdo umí obsadit, má co předvést a umí lidi pobavit, Aaron Kwok už je trochu slabší, tím spíš, že mu Lam nedává příliš šanci zazářit v akčních scénách (těch tu pár je, ale film na nich nestojí a nejsou ani nikterak oslnivé. Mají dobré nápady (paintballová přestřelka o vedoucí pozici v týmu), ale technicky by to chtělo přitlačit). Málokterý film předvádí slabiny režiséra v tak širokém měřítku jako Heat Team. Dante si evidentně oblíbil steadicam a čočky s dlouhým ohniskem, což v úvodu filmu působí "cool", ale steadicamové "úcuky" po každém druhém střihu začnou působit poněkud omšele, o čočkách nemluvě (naštěstí je Dantemu v půlce filmu někdo zabavil ;), mnohem větší problém jsem však měl s komediální stránkou filmu. K dispozici byl dobrý materiál obsahově, ale podání pokulhává. Dante se neobtěžuje gag podpořit vhodnou hudbou, slovo gradace je mu úplně cizí (to platí i o vývoji děje... snímek sice má finále, ale to přijde jaksi mimochodem a všichni se tam postřílí naprosto laxně ;) a sami víte, že vtip může být jakkoliv dobrý, ale musí se umět vyprávět. Kwok i Chan sice ždímou esa z rukávů jako diví, ale i herecký výkon má určité hranice, myslím, že režisér mající zkušenost s komediálním žánrem by naše bránice prohnal mnohem lépe. Dantemu se ale příliš nedaří ani na jeho domácím akčním poli. Pokud jde o duely muže proti muži, s rozvážným taktizováním, nemá konkurenci, ale při rychlopalbě na dálnici už si není tak jistý v kramflecích a jakkoliv má deset steadicamů, zvolené úhly působí skoro až televizně. Nejsou to až tak obrovské prohřešky jak by se mohlo z textu zdát, ale Danteho neohrabanost vám nedovolí se do příběhu nebo postav zažrat. Nikdo tu nechce vývoj postav (i ten je nulový, protože na konci se k sobě oba hrdinové mají skoro stejně jako na začátku, tedy s tím rozdílem, že KC má v zadku o půl kila víc olova ;), ale během těch devadesáti minut byste k nim měli cítit alespoň sympatie (nebo nenávist, každá emoce je dobrá), ke K.C.mu a Y.T.mu nepocítíte nic. Jsou jen další z nekonečné řady hrdinů, kteří vás přišli na chvíli pobavit. Nijak nevyčnívají a tak z vaší mysli ulétnou stejně rychle jako pára nad hrncem. Škoda, i když pro Danteho to není zdaleka spodní hrana sinusoidy. Teď se chystám na jeho Jiang Hu z roku 2000 a když se to povede, tak možná i Love on the Rocks s Donniem Yenem. Modlete se za mě. 50%

V Hong Kongu se nebojí ničeho a protože osmdesátá léta se nesla mj. i ve znamení Indiana Jonese, neváhali místní filmaři přiložit ruku k dílu a příjít se svojí troškou do mlýna. Zapomeňte na vybušenou Laru Croft, přichází Ming-Ming v podání neustále se usmívající Michelle Yeoh. Je to hrdinka pro krušné časy, umí se ohánět šavlí i těžký kulometem a její bojové schopnosti neznají výkonnostní stropy. Není divu, že jí čínská vláda přesvědčí, aby odcestovala do Mongolska (nebo kam vlastně, tuším, že země účinkující ve filmu byla pro jistotu smyšlená), kde musí zachránit místního vládce Youdu (pěkné jméno), který je kontrolován japonskými vojáky (Fung Hak-On a Hwang Jang Lee jsou typičtí Japonci). Aby to nebyla taková nuda, do všeho se vloží Richard Ng, jehož postava je zatraceně ujetá (nad Richardovy poměry) a dcera japonského pohlavára, kterou tajně Youda miluje. Inu, v Mongolsku (ok, není to Mongolsko ;) bude o zábavu postaráno. Vykrádat Indiana Jonese je hodně odvážný kousek, ale s velkým rozpočtem a vynikající kamerou (režisér David Chung mimochodem nasnímal i první Once upon a time in China), to jde jako po másle. Michelle je ve vynikající formě a i když se její herecký výraz omezuje jen na drobný úsměv (každý nějak začíná), její končetiny už znají mnohem více poloh a pod vedením choreografa Fung Hak-Ona dopadají na ta správná místa. Děj se neustále točí kolem politikaření a snaží se útočit na "zlé japonce", ale scenárista měl naštěstí dost sebeúcty a vážnější podtext se snaží odlehčovat jak to jen jde (a s Richardem Ng to jde). Navíc se dočkáte i scén, které už možná v jiném hongkongském filmu neuvidíte - filmařům se někde podařilo splašit japonské Zero a tak ho Michelle v divokém (no... řekněme spíš dlouhém) leteckém souboji sestřelí. Pistolí ze vzdálenosti asi dvaceti metrů, holt šikovná holka. Vrcholem je pak závěr filmu, kdy Japonci povolají na městečko hotovou armádu (v ději není vysloveně udána časová osa, ale moderní japonské zbraňové systémy (s ruskými popisky) moc nekorespondují s venkovskými praktikami ze začátku století ;). Závěrečná válečná pětadvacetiminutovka je pak sice trochu natážená, ale neustálé výbuchy, přepadovky, přestřelky a likvidace všeho od lidí před dobytek až po budovy, je dechberoucí ukázkou toho, co by ti asijští ďáblové dokázali s velkým rozpočtem. Pokud máte rádi rozmáchlejší příběhy a s chutí si dopřejete velkou porci akčního běsnění, tohle je naš tip na kvalitně strávenou půldruhou hodinku. 80%