HKstars

Třetí film nás vezme ještě hlouběji než jeho předchůdci a nabídne zcela nové úhly pohledu. Jedná se o pokračování, ale Andrew Lau vás protáhne tolika flashbacky, že čas, který je věnován událostem, odehrávajícím se po prvním dílu, je minoritní. Musíte sakra pozorně sledovat obrazovku, protože jen rychlé textové titulky vám oznámí, že jste zrovna skočili v čase. Kdo si počkal do konce závěrečných titulků v jedničce, ten ví, že Ming byl odveden v poutech. Trojka tedy navazuje ve chvíli, kdy byl jeho případ vyřízen a on se po nezbytném papírování vrací na post šéfa vnitřních záležitostí. V tu chvíli se poprvé dozvíme, že existuje Security Wing, jakási nadřazená policejní sekce, která má přednost přede všemi a kde je všechno tajné. Ming je nasazen na svůj původní úkol, tj. najít zbývající špehy, které do policejních struktur nasadil Sam. Jedním z nich by mohl být seržant Yeung šéfující onomu tajnému oddělení. Ming se začne hrabat v archivu, aby našel nějaké spojitosti (a především zničil všechny stopy, které by mohly vést k němu) a jak se mu začnou rojit v hlavě vzpomínky (flashbacků je tu opravdu dost a Tony Leung si zahrál ve většině scén), začne mu z toho trochu hrabat. Začne brát svou práci vážně a špehuje Yeunga všemi legálními i nelegálními způsoby - pásky, které má v trezoru, stejně jako fotky nalezené v archivu, vedou k podezření, že úzce spolupracoval se Samem i jeho společníky (jistými překupníky zbraní z Číny). Mohl by konečně Ming usvědčit posledního podrazáka? Očistilo by to zároveň v jeho očích i skutky, které sám provedl? Při zametání stop se setká s Yanovou psycholožkou, což sice přinese spoustu nových flashbacků, ale pro Minga má tohle hrabání v minulosti smrtící následky. Začne vídat Yana v zrcadle, přicházejí první halucinace a Ming si není jistý, jestli se mu to všechno kolem jenom nezdá. Po slabší dvojce Andrew Lau nasazuje úplně nové tempo a úplně nový styl. Fanoušci trilogie sice mohou být konsternováni přeflashbackovaním a určitou pomalostí snímku, ale Lauovi se povede nádherně všem zamotat hlavu, když přivede další nové postavy a dodá akcím v předchozích filmech nové vrstvy. Zatímco u dvojky tohle "vylepšování" nemohlo stát samo o sobě, trojka plní mnohem důležitější funkci, protože ona linie odehrávající se po prvním díle elegantně uzavírá Mingovy osudy a v závěru se střetne se zdánlivě jinam vedoucími flashbacky, celé to udělá hlasité cvak a vy máte najednou chuť pustit si to celé znovu, abyste si ověřili, že to funguje dohromady. Trojka dává celé trilogii finální směr, konečně zjistíte o kom vlastně tyhle filmy byly, odkud a kam chtěly dojít. Mohl bych Laua pokárat za poměrně levné halucinační scény, kdy se snaží diváka zmást tím, že ho vrhne do naprosto nelogických situací, ale... i když je to podpásovka, funguje to a hustá atmosféra úspěšně supluje pomalejší tempo. Pro Laua bylo natáčení třetího filmu velkým riskem, protože vzhledem k vysoké úmrtnosti operoval s nízkým počtem postav, které diváci znali z předchozích dílů. Z tohoto hlediska se flashbacky jevily jako nezbytnost, scenáristicky je však celá záležitost vyřešena skutečně šalamounsky a částečně na tom má zásluhu i Andy Lau, jehož Mingovi skutečně věříte pominutí mysli. Dvojka a trojka navíc vznikaly současně (Matrix model), takže se nedočkáte děr v logice, jako v případě přechodu z jedničky na dvojku. Trojka je závěrečným aktem a potřebuje několik minut na rozehrání, možná by se našlo i pár berliček pro pomalejší diváky, ale pokud to překousnete a vytrváte, odmění se vám stejně napínavou atmosférou jako první a druhý díl. 80%

Lau Kar Leung je zdá se nezničitelný - v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl známým kung-fu hercem, pak přesedlal na režii a nyní se nás pokouší přesvědčit o tom, že old school filmy nejsou mrtvé. Jeho nejnovější počin se jmenuje Drunken Monkey a je prapodivným hybridem, jenž se násilím snaží emulovat období, které již dávno pohřbil čas... Hlavní postavou příběhu je Wen Biao (Lau Kar-Leung), starý ostřílený vůdce slavné eskortní skupiny (taková staročínská obdoba FedExu ;). Bohužel časy se mění a jeho podlý bratr Wen Bao využívá dobrého jména eskorty k pašování drog pro vlivného obchodníka Yua. Moc pašeráků je veliká a tak musí Biao, ve chvíli kdy odhalí bratrovy nekalé plány, čelit mnohonásobné přesile, proti níž nestačí ani jeho perfektní znalost opičího kung-fu. Nakonec podlehne zraněním a je vhozen do řeky. To je samozřejmě kapitální chyba, protože každý zběhlý filmový divák ví, že domnělá mrtvola vhozená do řeky se zarazí o nejbližší vor (tím spíš, když je na něm pohledná číňanka) a pokusí se obživnout... A zatímco se mistr zotavuje, přesouvá se bystré oko děje na vedlejší linii, dva podařené mládežníky - Jiayeho a jeho prastrýce (Wu Jing - pokud vás zajímá jak je možné být ve dvaceti prastrýcem, musíte tenhle film vidět ;). Při jejich eskapádách se ke slovu dostává "pravý čínský humor" a pokud jste si mysleli, že v Hong Kongu jsou ujetí, tohle je ještě trochu ujetější (ale bohužel i kapku míň vtipné... Lau-Kar Leung je zkrátka suchar a většina vtipů (snad kromě Wu Jingovy provazové exhibice) jaksi postrádá hloubku). Oba chlapci jsou brzy převeleni do školy v Kantonu a zde shodou náhod potkávají skrývajícího se Wen Biaoa. Navíc se objevuje Biaův obdivovatel, tajný agent Hong Yihu (Gordon Liu), který touží po zvládnutí opičího stylu a hledá Biaoa (netuší, že je "mrtvý"). Náhodou na ulici zahlédne jednoho z mladíků, kterak zkouší trik, jenž zahlédl při šmírování mistrovy pomocnice (ano, to je ta s tím vorem) a neštěstí je na světě, protože o mistrově dobrém zdraví se doslechne i Wen Bao a gang pana Yu... Nezbývá než popadnout oba výtečníky za krkem a naučit je styl Opilé opice... někdo to přeci po Wen Biaovi musí převzít a bez tréninkové scény by to nebyl pořádný old school... Drunken Monkey je divný film, to řeknu bez okolků a natvrdo. Lau Kar-Leung zřejmě zkouší ignorovat nastupující senilitu a proti artritidě bojuje natáčením mlátiček... jeho jméno ještě pořád v Číně zní (má koneckonců na kontě nejednu klasiku) a tak se k jeho "revival" projektu přihlásila dorostenecká wushu elita (v čele s Wu Jingem, nastupující čínskou hvězdou a bývalým členem Pekingského wushu týmu)... Jen škoda, že je talent všech zúčastněných (včetně Leungova nevlastního bratra, Gordona Liu) utopen ve ztrouchnivělém scénáři (nedivil bych se, kdyby ho Leung vymlátil z nějakého archivu, protože až na soudobé gagy nese příběh všechny znaky průhledných historek, přesně ve stylu "sviňárna-trénink-pomsta"), který se navíc nebojí ani bezostyšných vykrádaček (jedna z postav píše knížku o opičím stylu a počíná si až nebezpečně podobně jako hlavní hrdina Scorpion Kinga). Poslední hřebík do scenáristovy rakve pak zatloukají někteří herci na kterých je až bolestně vidět, že jsou před kamerou jen díky svým bojovým schopnostem (představitelka Min). Můžete namítnout, že tohle všechno může vzít čert, jen když bude servírována pořádná akce, o kterou jde v tomhle typu filmů především... Bohužel Lau Kar-Leung se nerozpadá jen režijně, ale i herecky. Letokruhy zkrátka člověk nezastaví a navzdory bezchybnému provedení technik, jsou boje až k uzoufání pomalé a ve chvíli, kdy bojuje Lau Kar-Leung proti svému bratrovi (Gordon Liu) se u neškoleného diváka dostaví vtíravý pocit, že sleduje dva důchodce zasažené elektrickým proudem. Čerstvá krev je na tom pochopitelně lépe a Wu Jing předvede i pár zajímavých triků, ale to už nedokáže zachránit bezpohlavní choreografii (opičí styl navíc není nijak fotogenický... spíš naopak) a mizernou kameru, která až příliš často odhaluje chybějící kontakt a malou razanci většiny technik... Na jednou stranu Leunga obdivuji... Sehnat peníze a točit půl roku v drsných podmínkách old school kung-fu film, v době, kdy se většina produkce soustředí na romantické komedie a thrillery, popř. vizuálními efekty nabité wuxia filmy, to zaslouží potlesk. Cesta do pekel je však dlážděna dobrými úmysly a Drunken Monkey je jedním z těch filmů, které měly raději zůstat jen na papíře... Výsledný produkt vpálený na celuloid je jen smutnou připomínkou zlaté éry hongkongského filmu, kterou už zřejmě nikdo nevrátí... Leung to zkusil a z jeho rukou vypadl film, kterých bych před dvaceti lety označil za průměrný, před deseti za podivný a dnes za nepovedený... O podobnou revitalizaci old school žánru (pravda v úplně jiném stylu a s podstatně jinými úmysly) se momentálně snaží Stephen Chow. Snad se mu bude dařit lépe... 40%

Grandiózní mutace, superhrdinské souboje, nejlevnější triky pod sluncem a DNA bomby - to je příběh jednoho z nejhorších hongkongských filmů, které jsem měl tu čest vidět. Vítejte u pokračování Černé Masky. Tsui Hark už si během své kariéry párkrát slabou chvilku vybral, ale jak spadl do tohohle průseru, to tedy opravdu nechápu. Už první minuty naznačují, že scénář psal asi v hodně divoké pubertě, protože story o wrestlingových zápasnících nové generace, kteří v rámci potřeby mutují ve zvířata a potřebují gen Černé masky, aby tuto schopnost udrželi pod kontrolou, to už je dost i na mě. Jenže je tu ještě obří mozek a jeho plešatý poskok s poslední verzí "lennonek", kteří chtějí poslat Masku zpátky domů, do spokojené armády, která nikdy necítí bolest. Scénář se v tu chvíli vůbec neohlíží na první díl (ten jako by neexistoval) a s přehledem vrší náročné scény, což má jediný výsledek - ty nejodpornější triky, které jste kdy viděli. Pokud Hark v nových Zu Warrriors občas trochu "ujel", tentokrát přímo ustřelil, protože triky Černé Masky 2 jsou k smíchu a nebál bych se říct, že je to místy až trapné (zvlášť ve finále). Harka evidentně mánie po nových technologiích zcela zaslepila a s dalšími a dalšími minutami jsem nechápavě zíral a přemýšlel, proč ho někdo od té kamery neodtrhnul, protože takovou ostudu si nezaslouží snad nikdo. Jenže rvát vlasy si musí hlavně Yuen Woo-Ping, který se upsal k choreografii bojů, snad kvůli tomu, že je Harkův kamarád a tutéž funkci zastával i u jedničky. Dostal na krk hezounka Andyho Ona (hlavní role) a partu zápaďáckých herců-bojovníků (Tyler Mane, Rob Van Dam, Oris Erhuero), kteří vypadají, že se ani neumí podepsat a v akci se zmůžou jen na házení vším možným. Ani to moc nevadí, protože většinu stopáže jako by vypadli z oka příšerám z Power Rangers (to si vážně nedělám srandu) a těch pár záblesků slušné choreografie, zvládne vymítit nebetyčně stupidní střih a experimentální záběry. Hark to tentokrát skutečně přehnal a Ping asi nestihl včas cuknout (což je škoda, protože tenhle film bude na jeho čistém štítu dost velkou kaňkou) a ten koho tahle velká jména nalákala, bude mučivě krvácet jestli se rozhodne dokoukat film do konce. Není na něm ani zrnko dobrého a je to takové peklo, že se to nedá popsat. Osobně mi občas při dialogových a akčních scénách cukaly koutky, ale udržel jsem se, protože až se začnu smát Harkovi a Pingovi, už to se mnou bude asi skutečně špatné. Nebo s nimi? p.s. Deset procent za Teresu Herrera, skutečně moc pěkná doktorka ;) Kdokoliv si to pustí, nechť mi neposílá účty za léčení... Já vás varoval! 10%

Jak už název prozrazuje, autor filmu - režisér a scenárista Jeffrey Lau - není nováčkem a na svém kontě má mj. i Chinese Odyssey 1 a 2. Jejich neabsolvování vás však v žádném případě neochudí o zážitek, protože vazby mezi jednotlivými filmy jsou velice volné (jednička a dvojka vycházejí z klasiky "Journey to the West" aneb všichni známe Opičího krále. 2002 je ale o něčem trochu jiném). Všechny díly spadají do žánru romantické, mírně praštěné komedie, která evropského diváka mírně vyplaší. Naštěstí pro laiky tu humor a romantika fungují ve vyváženém poměru a vzhledem k odchodu Stephena Chowa (hrdiny prvních dvou dílů) zmizely i podpásové a nerozluštitelné gagy. Hlavní úlohu tedy přebral Tony Leung Chiu-Wai, jako Li Yilong, povaleč s dobrým srdcem, kterého celá rodná vesnice nenávidí. Spolehnout se může jen na svou milou, chytrou, krásnou sestru Phoenix, majitelku hostince. Život obou sourozenců a vlastně i celé vesnice však obrátí naruby útěk princezny, která má dost života ve zlaté klícce a tak při své vycházce za brány císařského paláce zabloudí právě do zmiňované hospody. Princezna je maskovaná za muže, což přináší spršku gagů a zásadní milostný trojúhelník. Princezna (jako žena) se zamiluje do Li Yilonga, Phoenix se zamiluje do princezny (jako muže). Velký chaos je naštěstí řešen přítulným humorem, takže ho přežijete i pokud vám uslzené příběhy nic neříkají, a když už se schyluje k nejhoršímu, objeví se budoucí císař, bratr princezny, který se při pátrání po své sestře nečekaně zamiluje. Do kohopak asi? Jeffrey Lau je docela šikula a to jak s perem, tak s kamerou v ruce. Jeho příběh má nenáročnou stavbu a všechno řeší s humorem, aniž by však upadl do sebestředných gagů, tak charakteristických pro některé hongkongské parodie a šílené komedie. Na Chinese Odyssey 2002 však číhá nebezpečí někde jinde. Umírněnost gagů totiž pozvolna začíná úpět pod nadvládou romantické složky a to co se ze začátku zdálo býti decentní komedií, je zejména ve druhé polovině roztaženo do zdlouhavé cesty za romatickým happyendem. Jeffrey se snaží vylepšit náladu, tu písničkou, tu povedenou situací, ale nestačí to a nebýt odvážného Tonyho Leunga, který svým tělem zachraňuje ty slabší situace, asi by vám za chvíli zmrznul úsměv na rtech. Nechci vypadat jako škarohlíd, protože mi svým způsobem imponuje, že si v první půli snímek vystačí s dobře napsanými dialogy a situacemi a nemusí sáhnout po ultralevných počítačových tricích (ala The Duel), ale o to víc mě mrzí, že se druhý poločas nese ve znamení ztráty tempa a to co bylo zprvu parodováno se najednou bere smrtelně vážně. Nakonec však sáhnu po optimistické šedesátce, protože i přes slabší finále zůstává řada dobrých důvodů, proč se filmem nechat obšťastnit. Od kvalitního obsazení (vedle Tonyho Leunga tu září i Vicki Zhao) přes několik povedených fórů (měření rychlosti, s rychlomalířem v základní výbavě) až to neidentifikovatelné "něco", jakýsi katalyzátor dobré nálady. Ačkoliv má Chinese Odyssey 2002 co dohánět takřka ve všech směrech, zůstává originální romantickou komedií... 60%

Představte si budoucnost ve které budete pernamentně na drogách potlačujících vaše emoce. Zrcadla a průhledná okna budou zakázána a ve chvíli, kdy začnete něco cítit (nemyslím nosem ;), vtrhne vám do bytu skupinka maskovaných chlápků, kompletně ho vybílí a z vás zbude jen náplň do urny... Takhle apokalyptickou vizi si pro nás přichystal debutující Kurt Wimmer, který je zároveň režisérem filmu Equilibrium. Chytré hlavy totiž, po devastující třetí světové válce, pochopily, že pokud dojde k válce čtvrté, lidstvo vyhyne. A co je příčinou války, zabíjení a vůbec všech zločinů? Přeci lidské emoce... A jak je budeme potlačovat - pozabíjíme všechny, kteří jimi disponují. Vskutku objevné řešení ;). K vymítání zlých živlů pak neslouží jen vkusně oblečené zásahové jednotky, ale i ultimátní bojovníci - klerici. Nosí dlouhé černé pláště, umí vycítit co si člověk myslí a v "gun kata" (bojová forma se zbraní, je to trochu ulítlé, ale originalita ještě nikdy nikomu neuškodila) jsou opravdoví přeborníci. I náš hrdina je jedním z klerikům, a proč ta skromnost, je ten nejlepší. Denně si dává k obědu emotivní rebely, kteří shromažďují obrazy, audioCDčka a videozáznamy ze starých dob a... má svou práci rád. Tedy vlastně nemá, protože necítí vůbec nic (stejně jako jeho syn - ten považuje za vrchol společenského chování, když práskne své spolužáky, kteří o přestávce potají brečí na záchodě). Jenže... náš klerik kdesi v hloubi své duše skrývá tajemství... jeho ženu před čtyřmi lety zatkli za "citový zločin" (což se rovná popravě) a hlavního hrdinu to stále užírá... Samozřejmě se to snaží skrývat, ale jednoho dne si nevezme pilulku s Proziem (sterilizátor emocí) a průšvih je na světě. Průšvih, který by celý povedený systém mohl poslat do horoucích pekel... Příběh je sice trochu podivným hybridem - místy odkazuje na díla jako 1984, ale také sklouzává ke zbytečným klišé, nicméně Kurt Wimmer ho dokáže rozmotávat s jistým nádechem vznešenosti, díky němuž lze zakrýt slabiny rozpočtu i scénáře... K tomu jistě dopomáhá i brilantně zvládnutá vizuální stránka filmu - kamera, střih, výprava, to všechno zaslouží pochvalu a i když si Wimmer několika triky určitě vykoleduje přirovnání k Matrixu, doporučuji vám - nechytejte se toho a nečekejte "Matrix-klon", Equlibrium je jiný šálek kávy a vy byste mohli odcházet z kina zklamaní. Hlavní zbraní Equilibria není děj (ten vskutku kopíruje Orwellovu klasiku, takže někteří teens mohou vzít film jako mimořádně cool edutaiment ;) ani bojové scény (ty fungují na principu vynechávání framů, takže jsou takové zběsilé a trhané, ale ne nepřehledné), nýbrž atmosféra... Balancování na hraně přehnané stylizace, chytré použití hudby... forma je tu víc než oporou obsahu, je jeho násobitelem... Videoherní vzhled povedených přestřelek a třeskuté akce si tu podává ruku s chytrým příběhem, což je věc, kterou v béčkových vodách vídáme zřídka (napadá mě tak možná Smrtihlav). Takže ji nepropásněte... 80%

Director's cut: Je skutečně jen pár filmů na které jsem se v životě těšil tak jako na Hero. Netrpělivé odpočítávání každé minuty se kterou jsem byl blíž premiéře, nezbedné hltání každé nové informace a třesoucí se ruce, když jsem ho konečně "měl"... Možná vám to připadá jako případ pro psychiatra, ale čínská ofenzíva vyvolaná úspěchem Tygra a Draka si nebrala servítky a rozhodla se kontrovat filmem, který všechny srazí na kolena. Největší rozpočet, nejlepší štáb, povolení natáčet kdekoli. To jsou slušná esa v rukávu a Zhang Yimou je zkusil využít do poslední kapky. Na nekonečném celuloidovém plátně tak začíná před divákem črtat příběh o prvním císaři Číny (Chen Daoming), o čtyřech bojovnících, kteří se rozhodnou připravit ho lstí o život, o různých podobách hrdinství, pravdy a lásky... v zářivých barvách způsobujících artové opojení pak vyniká netradiční způsob vyprávění, který z diváků doslova rve emoce a vede je podivuhodným bludištěm až k závěrečnému rozuzlení. Originální (pokud tedy pomineme např. Rashomona, který je vyprávěn podobně) stavba scénáře však zakrývá jeho temnou stránku, která nezapře komunistický podtext (je to patrné zvláště v závěrečné pointě), těžko říct jestli to byl záměr či tlak ze strany čínské vlády, nutno říct, že tento politický krok necitelné posunul poselství filmu trochu jinam než by bylo záhodno... Přenést se přes tuhle drobnou nerovnost by vám ale nemělo činit problémy, protože Hero nabízí ve svých devadesáti minutách takovou smršť vizuálních orgií až se vám z toho zamotají duhovky. Zhang Yimou svojí "uměleckou režii" dotahuje do extrému a z filmových scén dělá, za vydatné pomoci kamerového mága Chrise Doylea a pečlivé postprodukce, nádherné malby (souboj v listí, souboj na jezeře, úvodní souboj Nameless vs Sky), které bych si bez váhání nechal zarámovat. Díky relativně krátké délce má film i příjemný spád, protože mezi klíčové artefakty příběhu patří hlavně bojové scény, které nejsou jen bezcílným mácháním rukou a tvarovaného železa, právě v nich se vybarvují charaktery hrdinů (jejichž emoce jsou rafinovaně znázorněny barvou jejich oděvů, která se v průběhu filmu několikrát změní) a právě na ně, proč si to nepřiznat, jsme se těšili. Když totiž do filmu obsadíte hvězdy jako Jet Li, Donnie Yen, Maggie Cheung, Tony Leung chiu-Wai nebo Zhang Ziyi, automaticky se od vás očekává to nejlepší... Zhang Yimou to věděl, ale bojové scény nepoužil jako berličku, chytrými tahy dosáhl toho, že akční scény jsou rovnocenným partnerem dialogům a působí spíš jako mlčenlivé nápovědy. Jeden pohled, jeden pohyb, jedno máchnutí mečem... to vše dokáže prozradit víc než tisíc slov. To bylo možné zejména díky hereckým výkonům. Kromě Donnieho Yena (který má ve filmu spíš takové větší cameo a všeho všudy promluví dvě věty) se všichni herci předvedli v tom nejlepším světle. U ostřílených festivalových harcovníků jako Maggie Cheung a Tonyho Leunga, je to standardem, od Chen Daominga se také čekaly velké věci (a dá se říct, že svým způsobem všechny přehrál), ovšem Jet Li byl v minulosti považován spíš za bezduchou mlátičku béčkových akčních filmů. Hero je důkazem, že tomu tak není. Ale abychom akční scény jen tak nezakecali... Choreografie se chopilo relativně známé (v Hong Kongu) duo Ching Siu-Tung a Tung Wei (Siu-Tung dělal první půlku filmu, Tung Wei tu druhou. Dost nestandardní postup, ale zřejmě měl své opodstatnění). Jak už bylo řečeno, díky střízlivé stopáži je film ověšen bojovými scénami asi jako vánoční stromeček žárovkami. A tyhle žárovky svítí proklatě jasně, i když trochu ustupují mírně uměleckému nádechu, který jde čas od času až za hranice známého světa... Na straně jedné to akční scény posiluje (úvodní Nameless vs Sky) nebo je to dokonce posunuje do jiných sfér (bitva nad jezerem), ve většině případů to však bude těžkým zklamáním pro fanoušky hongkongských filmů, kteří čekali pětihvězdičkové hongkongské řeže. Tenhle druh akčních scén Hero nabízí v ještě menší formě než Tygr a Drak a nelze mu to vyčítat, protože to měl napsané už ve svém rodokmenu. Zhang Yimou není génius akce, je to víceméně artový režisér a tak se nemůžeme divit, že mezi chirurgicky přesnými zásahy, je tu víc místa pro dlouhé záběry detailů, zpomalené lety nad vodou i souší (ano, pokud jste se smáli u Tygra a Draka, tentokrát se zasmějete taky) a souboje jsou hlavně relativně krátké, pokud se jim povede vyjádřit co režisér potřebuje, není již důvod pokračovat. Střih a jede se dál. I přes drobné výtky ale Hero naplnil mé očekávání beze zbytku. Vizuálně nádherný epos natlučený do devadesáti minut plných kouzelného příběhu, originálních akčních scén a velkých činů, které jsou hodny jen hrdinů. Hero vás na chvíli unese do filmového nebe a nechá vás vznášet se ve vlastních představách a možná, kdyby nebylo těch pár chybiček, byste díky Hero totálně uletěli... Takhle se ještě dokážete vrátit zpátky na Zem a prohlásit "All under heaven". 100%

Tak tohle je zákusek pro opravdové fandy bojových filmů: Americký komik Steve Oedekerk dostal praštěný nápad - vzal klasický hongkongský bojový film Tiger and Crane a nechal se do něj digitálně vkopírovat (a předaboval všechny postavy). Výsledkem je mimořádně ulítlá (a pro fandy těhle filmů), neskutečně srandovní parodie, která si nebere servítky před nikým a před ničím... Oedekerk hraje "Vyvoleného", který putuje světem s cílem pomstít smrt svých rodičů, které zabil tajemný mistr Pain (později přejmenovaný na Betty) sponzorovaný francouzskými mimozemšťany a ochraňovaný kung-fu krávou. Vyvolený najde útočiště u mistra Tanga a jeho sličné dcery a s pomocí podivného boha ze CNN a dívky s jedním prsem dosáhne úrovně mistra Paina (ehm, vlastně Betty)... Zní to šíleně? A to je to jen na papíře! Parodie, která rozhodně nebude sedět všem, ale jisté (uznávám, že minoritní) skupiny obyvatelstva se u ní nezřízeně pobaví (ozkoušeno ;), měla už jednou stanoveno datum české premiéry, ale posléze záhadně zmizela z výhledu (zřejmě kvůli tomu, že americká minority nedostatečně naplnila pokladny kin). Pokud film vyjde na videu, bude to katastrofa, protože většina vtipů je založena na dokonalém dabingu Steva Oedekerka. Pokud si myslíte, že by se vám to mohlo líbit, kupte si to na DVD. A... chraňte velryby ;). 70%

Frank je profík - bývalý voják, příležitostný kurýr, který má své zásady a doveze cokoli kamkoli. Nerozhodí ho kolona policejních vozů v patách, poradí si s malou armádou a naštve se jen ve chvíli, kdy jeho zásilka překračuje povolenou hmotnost. Pravidla jsou ale od toho, aby se porušovala a tak Frank jednoho dne otevře balík. Balík, který se podezřele hýbe a ze kterého se vyklube pohledná čínská dívčina... A problémy začínají - ochomýtající se inspektor francouzské policie, místní mafie zabývající se pašováním lidí a Frank, který neví kam dřív skočit. Ale jak už bylo řečeno, Frank je profík a nic ho nerozhodí. Transporter (Kurýr) je jednou z prvních vlaštovek úspěšné spolupráce Východu se Západem... Už loni jsme mohli vidět divočárny v akční komedii 51st State (ten film u nás vyjde až letos, ale je starší než Kurýr) z Anglie, kterou režíroval asiat Ronny Yu, ale až tahle Bessonovka dovádí kouzelnou fúzi do pověstné dokonalosti. Už v úvodu francouzského filmu v hlavní roli s anglickou hvězdou (Jason Statham) je víc než pádně naznačeno, že mixovat různé styly se vyplatí... Automobilové honičky střižené s pověstnou francouzskou důkladností vám připomenou Taxi, akční scény (hlavně ty bojové) zas vženou slzu do tváře každého fandy. Proč jen tohle nedělá Corey Yuen s Jet Lim v Americe? Z Jasona Stathama se během filmu vyklube ideální akční hrdina, schopný odříkat hlášky s lehkostí Jamese Bonda a překvapivě i ochotný k vynikajícím bojovým výkonům (v některých momentech vůbec není doublovaný, i když bych to čekal). Corey Yuen v roli režiséra akčních scén zkrátka dostal totálně volnou ruku a neodolatelně vypálil cejch HK akčního stylu na francouzskou filmovou zadnici. Ostatně až uvidíte souboj v autobuse (po němž následuje benzínový souboj, což je něco nevídaného (minimálně od dob OUTC 3 ;), úvodní likvidaci domu ve třech krocích nebo okouzlující finále, pochopíte co chci tímhle neobratným přirovnáním říct... Tenhle film zkrátka jede obrovskou rychlostí a neohlíží se na nikoho. Nebýt pár přestávek (většinou na povinnou příběhovou vatu - výslech na policii, vysvětlovačky, sex... ;) ani bychom si nevšimli, že překrásná Hsu Chi má stále s angličtinou problémy... V tomhle filmu se totiž nekecá, tady se jedná a to tím způsobem, že budete neustále balancovat na kraji křesla kam vás ďábelské tempo vyžene. Aniž bych chtěl nějak přechválit, tohle je HK dáreček na který jsme čekali. Bohužel nám ho nenese Jet Li, ale ani Statham není k zahození. 80%

Takashi Okamura je neuvěřitelně úpěšný japonský komik, jehož bláznivá parodie No Problem v roce 1999 zlomila v jeho rodné zemi řadu rekordů. Takashi se v ní objevuje jako ukázkový loser (vzhledem k tomu, že měří 160 cm a má docela velké uši, nemusí to ani moc hrát, spíš si z těchto darů přírody dělá nepokrytě legraci), který nakonec ke štěstí přijde a protože jeho představitel rád hongkongskou kinematografii, jedná se o parodie náležitě akční. O prvním dílu jsem bohužel jenom slyšel, na stůl se mi však dostala dvojka, která je podle všeho akčnější, zábavnější, no prostě lepší. Alespoň prospekty to tvrdí... U každé parodie jde o to, určit si na začátku nějaké ty mantinely v nichž se bude tvůrce pohybovat. Chin Ka Lok, režisér No Problem 2, vám ale vytře zrak, protože mu stačí pouhých pět minut, aby jakékoliv hranice rozmetal na kusy - film startuje s modlícím se Kitamurou, který prosí boha o odpuštění, protože "zabil pár lidí", načež se objeví parta zabijáků a sestřelí Kitamurova oblíbeného holuba. To samozřejmě hlavního hrdinu naštve, takže v divoké přestřelce začne prohazovat záporáky skrze skleněné výplně, jež na sobě mají narýsovány terč. Naštěstí se z toho vyklube jen fantazírování hlavního hrdiny Kena, který pracuje v jedné suši restauraci, ale divák už má jakousi představu a je mu jasné, že jen u parodování Wooovek nezůstane. Ken se rozhodne seknout s prací a odjede hledat štěstí do Hong Kongu, kde se zamiluje do první (japonské) dívky, kterou zahlédne. Shodou okolností je to adoptivní dcera právě zesnulého magnáta, Yumiko, která má v den svých dvacátých narozenin zdědit ohromné jmění. To se ale nelíbí jejímu strýčkovi, který si na ní najme zabijáka (u gangstera, jehož elegantně ztvárnil Ngai Sing). Komplikace začnou, když Ken omylem v hotelu vyfasuje klíč od jiného pokoje a nevědomky narazí právě na onoho zabijáka (Won Jin). Zvládne ho sice odpravit zavřením do skříně (to se musí vidět) a aplikací spreje na hmyz (to na škorpióny platí ;), ale to už se neodvratně veze na vlně šílených situací, jejichž svědky bude mj. i bláznivý policista (Sam Lee) zamilovaný do Yumiko, kung-fu mistr (Yuen Biao) se svou pomocnicí (Candy Lo), který pátrá po zabijákovi a další postavičky, které tvoří dostatečně vděčné terče pro bláznivé gagy. A je to fajn zábava, i když jenom pro někoho, protože scénář se až na několik výjimek poctivě drží v asijském teritoriu a bude po vás vyžadovat alespoň základní znalosti. Pokud je máte, můžete si labužnicky vychutnat parodie na Police Story, Tygra a Draka, Scorpion Kinga nebo Karate Kid (no dobrá to není Hong Kong, ale Biao tenhle gag fantasticky zahraje ;). Trochu slabší už je japonský příspěvek do mlýna, sestávající většinou z brutálních zrychlovaček, popotahovaných obličejů a fascinace videohrami, ale Chin Ka Lok má díkybohu dost zdravého rozumu, aby Takashi Kitamuru krotil a prezentoval ho jen jako polovičního magora. Tedy ne snad, že by v tomhle filmu byl někdo normální, ale na to už byste měli být z filmů asijské provenience zvyklí. Důležité ale je, že vaše bránice dostane za vyučenou a nebude to jen díky dobře napsaným vtipům (nečekejte zázraky, ale je potěšitelné že některé gagy nestojí jen na přihlouplém pitvoření ;), ale hlavně díky dobrému obsazení. Chin Ka Lok tu nasázel jedno překvapení vedle druhého a krom Biaoa, Won Jina nebo Ngaie Singa se tu objeví i v malých roličkách i Eric Tsang nebo sám režisér. Je potěšitelné, že tihle "staří brachové" mají ještě pořád jiskru v těle a zvlášt trojice Biao-Jin-Sing je zodpovědná za pár vydařených akčních scén (zajímalo by mě čím krmí ruce Won Jin a Ngai Sing, protože jejich paže vypadají stále jak vytesané z oceli), přičemž Won Jin si dokáže úspěšně dělat legraci sám ze sebe (jeho škorpióní etuda nebo driblování v saltech po zábavním centru patří mezi ty nejvydařenější okamžiky). Je kromobyčejně potěšitelné vidět, že i v roce 2002 se najdou tvůrci, kteří zvládnou nenuceně spojit humor a akci do šíleného kolotoče (tady navíc kořeněného japonským importem), který vás vyplivne až po závěrečných titulkách. Nadšení sice vyprchá, když zjistíme, že nám tohle zboží dodaly osvědčené firmy (vidět podobný vztah k akčním klasikám u mladších tvůrců, byl bych ještě radši), ale nic to nemění na faktu, že Chin Ka Lok zabodoval a má u nás velké plus do budoucna, kterému neubírá na lesku ani příliš křečovitá pointa snímku. To co jí předchází vám totiž místy udělá móóc dobře po celém těle. A to je nejdůležitější. ;) 70%

Pokoušet se převést jakoukoliv anime na celuloid, by se ještě před pár lety zdálo býti holým šílenstvím. Technika i odvaha filmařů však pokročily a v době, kdy i Hollywood začal houfně ohlašovat hrané adaptace, vzali si Japonci příklad z hesla "dokázali jsme, že to dokážeme", plivli do Pentií a začali makat na jednom z nejdražších projektů historie. Jedním ze skrytých trumfů Returnera je, že na vás sice všude na oficiálních stránkách i plakátech vyskakují kreslené podobizny Takeshi Kaneshira, ale scénář z žádné mangy nevychází. Režisér Takashi Yamazaki si ho doslova "vyrobil" a koukal při tom asi na hodně filmů. Mj. i Den nezávislosti, E.T.ho (zřejmě nebude náhoda, že Yamazaki v roce 2000 natočil klon E.T.ho s názvem Juvenile) nebo 12 opic. Ale nepředbíhejme... Hlavním hrdinou je nájemný zabiják Miyamoto (Takeshi Kaneshiro) žijící u infobáby (stará osoba, která má jako jediná v okruhu sta mil televizi a notebook s internetem, takže je hotovou studnou informací). Díky fuškám, které pro ní odvádí se krok za krokem dostává na stopu své odvěké nemesis, chodící reklamy na vlasové tužidlo - Mizoguchiho, vysoce postaveného člena nejsilnější Triády. Nemusím dlouze zdůrazňovat, že je to arciparchant a nezalekne se ničeho, ani kuchání dětí za účelem prodeje orgánů. Právě takhle skončil Miyamotův kamarád před patnácti lety a od té doby je hlavní hrdina Mizoguchimu v patách. Co v patách, už ho skoro měl, kdyby se při megačistce v přístavu neobjevila ona tajemná dívka (kterou Miyamoto pro jistotu postřelil). Stačil jeden pohled špatným směrem a Mizoguchi opět zmizel. Miyamoto naštěstí není žádný nelida (i když... záporáky teda nešetří) a tak vezme dívku domů. A to asi neměl dělat, protože o pár minut později má na krku přilepený detonátor a ta postřelená osoba ho nutí, aby jí odvezl do výzkumného střediska. Mele páté přes deváté a řeči o apokalypse, cestování z budoucnosti a mimozemšťanech, jdou Miyamotovi skrz uši pouze průtokově, ale o hodinku dál už nelze pochybovat, protože na scéně se objevují mimozemšťani, dívka má u sebe urychlovač času (aneb bullet time si musíme nějak oddůvodnit) a apokalypsa je skutečně za rohem. Navíc má o ztroskotavšího mimozemšťana zájem i Triáda a tak se Miyamoto opět setká tváří v tvář Mizoguchimu. Jinými slovy, všechny cesty vedou k trikově nabušeným akčním scénám a divákovi brzy dojde, že tady bude ještě pěkně veselo... S největší devizou filmu, počítačovými triky, však tvůrci nakládají opatrně a jejich nedokonalost se projeví snad jen ve flashbacích do budoucnosti, které pomáhají formovat charakter zachránkyně lidstva, která si to z roku 2084 přihasí do budoucnosti, aby zabránila smrti mimozemšťana a rozpoutání intergalaktické války. Mimozemšťani v brnění vypadají jako kombinace Predátora, Terminátora a Vetřelce, svlečení pak jako něco mezi E.T.m a Gremlinem (oops, to jsou zavádějící popisy). Většina trikových záběrů je ale situována do přítomnosti a pokud jste schopni přivřít oko (na hollywoodskou kvalitu produkce zapomeňte), jsou výsledky velice... decentní. Ale triky, netriky... i ten největší nekňuba brzy pochopí, že Japonci dokonale vykradli řadu amerických předchůdců a snaží se probudit k života jakéhosi sci-fi Frankensteina. Naštěstí se to daří, protože celá zápletka se záchranou světa tvoří díky výkonům hlavní herecké dvojice jen nepodstatné křoví. Takeshi Kaneshiro má i jako nájemný zabiják svou klasickou jiskru v očích, takže vůbec nezáleží kolik lidí střelí do hlavy, vždycky to bude pětihvězdičkový klaďas. K dobré atmosféře přispívá i jeho sehranost s Anne Suzuki, představitelkou Milly (té z budoucnosti). Goro Kishitaniho (Mizoguchi) si určitě taky zapamatujete, pokud to nebude kvůli sestřihu, tak snad proto, že je to vážně hajzl. Jak už to tak bývá. Returner je primárně sci-fi příběh, takže nečekejte nějaké hutné akční nálože, krom několika zajímavých přestřelek se dočkáte jen dvou nebo tří bojových pohybů, prostě žádné žně. Režisérovi evidentně vyhovovalo spíš odlehčování humorem než sázení jedné akční scény vedle druhé. Budiž, film funguje i tak, protože se může opřít o dobře napsané charaktery. Returner je filmem mnoha tváří a podob. Někteří v něm uvidí jen vykrádačku všemožných západních hitů (za svojí inspiraci se tvůrci zjevně nijak nestydí, protože není nikterak maskovaná), další prohodí něco o "japonském Matrixu", ale najdou se i tací, co v něm uvidí nástup nové japonské vlny, jež kombinuje osobitou akční sci-fi, velice nadějné využití triků a která má otevřeny všechny cestičky na zahraniční trhy. 80%