Niktorius

Tamilské akčňáky mám mnohem raději, než tamilské lidové komedie a tak mě pochopitelně mrzí, že v tomto filmu je akční složka proti té komediální zastoupena přibližně v poměru 1:10 a humorem se většinou myslí jen taktak neiritující vidúšakovské žvatlání a pitvoření. Kvalita zpracování významně kolísá - jako by po úvodní, výborně natočené, honičce někdo vyměnil režiséra za tamilskou obdobu Zdeňka Trošky a pár minut před koncem zase povolal do služby režiséra původního. Dojem z atraktivního vizuálu občas pokazí nezvládnutý střih (bourneovská bitka v obýváku), nějaký ten digitální úlet nebo otřesně nalíčená postava malého Madhavana, který vypadá víc jako ufon, než jako člověk (aby to bylo "dokonalé", je obdařen apokalypticky špatnými postsynchrony). Ještěže se na plátně neobjevuje moc dlouho.

Režijní debut Raje Kapoora je, podobně jako některé snímky Guru Dutta, filmem skrz naskrz romantickým - přičemž slovo "romantický" v tomto případě referuje k původním myšlenkám a tématům romantismu, nikoli k přítomnosti milostné zápletky. Vnitřně rozervaný a city vláčený hrdina ignoruje materiální hodnoty i celou mainstreamovou společnost a veškeré své úsilí věnuje umění a pokusům o (znovu)nalezení hluboké lásky, jíž striktně odděluje od pouhé fyzické přitažlivosti či krátkodobého okouzlení. Důraz na citovost se promítá i ve výrazně stylizované mizanscéně, jíž dominuje noirové low-key svícení a rozvolněném narativu, jenž namísto dějového oblouku nabízí spíše sled volně plynoucích náladotvorných momentů a obrazů. Za povšimnutí mimochodem stojí, jak se film jaksi mimochodem, jemně a nenápadně vyjadřuje k dobové společenské realitě - zejména k traumatu z rozdělení Britské Indie (viz proslov učitele o invazi Alexandra Velikého nebo Nimmi jakožto dívka, jejíž "rodinu a jméno pohltily plameny").

Madhuri Dixit nemohla podat pádnější důkaz o tom, že je stále oslňující kráskou a nepatří do výslužby, ani do vedlejších "maminkovských" rolí. Jak mohl tento film ostudně propadnou v kinech i ve verdiktech přísné indické kritiky jde mimo mé chápání. Jasně, příběh je to prostinký a naivňoučký, ale jako milá oddychovka obstojí a vyšší ambice nemá. Herci jsou sympatičtí, hudba chytlavá a zpěvná, vizuál vynikající a kdyby všeřešící happy end, kdy i ti nejzabedněnější záporáci náhle prozřou, nepřišel až takovou samozřejmostí, hodnotil bych i výš...70% (a zaokrouhlení nahoru kvůli kompenzaci hodnocení dementního mulťáka kongose)

"Jen si vzpomeň - co jsi udělal špatně? Voláš do Karáčí a hned tě pronásledují jako prašivého teroristu..?" Provařená zápletka v otěžích kvalitní filmařiny, která svůj indický původ prozrazuje vlastně jen díky kreativní práci s hudbou a zasazení příběhu do špinavých zákoutí indické magalopolis Mumbaí. Nevidím mnoho důvodů, proč tento snímek doporučovat divákům, kteří ještě s indickou, respektive hindskou, kinamatografií neměli tu čest, ale fanoušci Bollywoodu by si měli občas připomenout, že v zemi, kde filmovému světu vládnou naivní a povšechně nadsazené žánrové směsky, umí natočit i nerozmáchlý a vlastně všední film tak, aby přinesl divákovi plné uspokojení.

WTF měsíce. Tamilská masala, která se snaží vyhnout barvám a zasněné romantice a místo toho kráčet v temných a krvavých vodách dobrodružného spektáklu. Ve výsledku je to celé o prsatých holkách (IMHO lze tenhle film doporučit jako vhodný stimul k masturbaci), kýblech digitální krve, hromadě vypípaných sprostých slov, neumělých hereckých výkonech, dokonale nesmyslném ději a naprosto nenavazujících scénách. Lze sice vychytávat drobnosti a vyzdvihovat tamten pěkný záběr, tuhle docela povedený speciální efekt a táhmhle jednu napínavou scénu, bráno kolem a kolem je však Aayirathil Oruvan jeden velký a ostudný fail. Sloužit by mohl především jako demonstrace absurdnosti indické cenzurní politiky. Když chce jedna z hrdinek vypustit z úst slovo "boobs", cenzorovo pípátko promptně zasáhne. O několik minut později už ale klidně můžeme vidět ženu, která jednu svoji "boob" vytahuje zpoza sárí a z bradavky jí přitom stříká krev. Samozřejmě nepřijdeme ani o stínání hlav na 120 způsobů, nebo chuťovky, jako je močení do tváře...Enjoy.

Krátce po roce 2000 hrdinové indických akčních filmů většinou bojovali proti pákistánským vojákům a / či teroristům a neustále vykřikovali, jak je Indie oproti svému západnímu sousedu ve všem lepší. Aazaan je důkazem, že tyto vášně již z Bollywoodu vyvanuly a vlastenectví se teď demonstruje vychloubáním se nad růstem indického hospodářství a vytvářením fantazií, v nichž neohrožení jihoasijští agenti cestují po celém světě, rozkrývají ďábelské komploty a budí závist svých kolegů z Mossadu a CIA. Navíc už se naučili bojovat (skoro) jako Jason Bourne. Smůla je, že ačkoli se na Aazaan údajně vyhodilo celých 180 krórů (33 milionů USD!) a nedá se mu upřít, že má pár zajímavých momentů (skok z věžáku kupříkladu), působí spíš levně, béčkově a ošuntěle. Největším hřebem v rakvi tohoto promarněného pokusu o moderní a především vážně laděný (což se v Bollywoodu málo vidí) thriller je ovšem zcela nezvládnuté a překombinované vyprávění, u nějž jsem měl problém rozeznat, co se odehrává, v současnosti, co v minulosti a co paralelně s jiným dějem. Rozhodování mezi dvěma a jednou hvězdičku mi pak usnadnili mizerní herci a několik WTF momentů, v nichž autoři mlátí logiku lopatou do rozkroku.

Je to samozřejmě strašná kravina s potrhlým, dětinským humorem a herci, kteří se pitvoří víc než hastrman s čertem v obou dílech Princezny ze mlejna dohromady. Ale nedá se nic dělat, ona je to totiž při troše kulturní tolerance opravdu zábava, kde jde slabší momenty překousnout a ty lepší si vychutnat. A Zizanu Razakovi v hlavní roli Fadila (což je vlastně takový naivní nekňuba, v němž se však skrývají bojové schopnosti, na něž by nestačil ani plukovník Matrix či Jason Bourne) se vlastně docela daří budit sympatie i tím pitvořením. Pozitivně lze hodnotit i atraktivně dravé akční scény, byť za jejich dynamičností stojí hlavně rychlý střih a pohyby kamery, nikoli kvalitní choreografie a vynikající fyzické výkony herců - tedy to, co si fanoušci obvykle pochvalují na východoasijských akčních filmech. Ostatně o celém snímku lze říct, že není nijak výjimečným, pozoruhodným dílem, natož snad počátkem nějaké nové vlny v dosud zcela okrajovém malajském filmu. Je to zkrátka "jen" řemeslně poctivý lokální blockubster nabízející publiku kvalitně odvedené atrakce. Bombastický "hollywoodský" styl, digitální triky a efektní akci do malajského filmu vnesl už Syamsul Yusof (viz série KL Drift a KL Gangster), ale až jeho mladší bratr Syafiq v tomto duchu točí opravdové filmy s...no, řekněme zajímavým...dějem a ne jen hrubý materiál, který naláká v trailerech, ale v celovečerní stopáži spíš znechutí.

Film vznikl asi dekádu před všeobecným vzedmutím islamismu a větším přimknutím světové muslimské populace k víře a náboženské identitě, ale stejně jako v případě jiných egyptských snímků je třeba mít na paměti, že jeho liberalismus více než dobové naladění egyptské společnosti odráží naladění svých tvůrců a nadto je situován do prostředí městské vyšší střední třídy, která tvořila jen malý segment populace. Napětí mezi tradičním a moderním a mezi konzervativním a liberálním pojetím vztahové / sexuální morálky je ostatně jedním z jeho hlavních témat a určitě nelze prohlásit, že by v tomto konfliktu zaujímal nějaký vyhraněný postoj. Abi foq al-Shagara na jednu stranu fandí moderní studentské zábavě a intimitě mezi milostnými partnery, ovšem vymetání barů, popíjení a kouření je v něm stále spojeno se značně uvadlou morálkou. Otázkou také je, jak by snímek obstál tváří v tvář feministické kritice, neboť má tendence přitakávat pohledu, v rámci kterého jsou muži viděni jako bezbranné oběti ženských svodů a v případě partnerského konfliktu je to žena, kdo musí svůj postoj přehodnotit. Z formálního hlediska je zajímavá zejména první muzikálová scéna, která kromě chytlavosti a humoru zaujme takřka hollywoodskou dynamikou a skupinovým tancem. V egyptských muzikálech jde o méně obvyklý jev, neboť ty preferují statické snímání a netančící zpěváky.

Apsolutni pecka. Mrazivější zachycení poválečného osobního i společenského traumatu těžko pohledat.

Tvorba filmů o složitých společenských problémech klade na filmaře vždy velké nároky už ve fázi rozmýšlení, jak danou tematiku uchopit. Dobrý film by ji neměl nepřístojně zploštit a v ideálním případě by na ni měl přinést nějaký podnětný náhled (namísto toho, aby jen suše konstatoval "takhle to prostě chodí"). Zatímco ve zdejších komentářích vzpomínaná Tropa de Elite, respektive její zdařilejší pokračování, zaujímá subjektivní hledisko militantně smýšlejícího kapitána Nascimenta, přičemž ho zároveň konfrontuje se silným ideovým protivníkem, ACAB se pokouší na etické otázky spojené s prací pořádkových policejních jednotek nahlížet z různých stran a skrze různé postavy. Bohužel se tím chytá do pasti, která je s takovým přístupem často spjatá - dopouští se příliš schematického a nuceně působícího ideologického vyvažování: Když nám třeba film ukáže zlé přistěhovalce, které je třeba zpacifikovat, hned na to nám pro uklidněnou představuje přistěhovalce hodné, na nichž je pácháno příkoří zlými nácky. Papírem také šustí celá linie s vedoucím jednotky a jeho neonacistickým synem, která končí u velice předvídatelné pointy. Film tak nadhazuje množství morálních dilematech, ale nenaznačuje žádné odpovědi, což v jeho případě není ani tak plodem snahy o nějakou vyváženost, jako jeho nevelkou objevností. ACAB ovšem dobře funguje jako působivý a empatický vhled do práce pořádkové policie, která už z principu nebývá nikde moc oblíbená - a v Itálii, zemi, která plodí mnoho politického napětí a jejíž kinematografie je poznamenaná silným levicovým proudem, to jistě platí dvojnásob.