D.Moore

Zábavný pořad s velmi proměnlivou kvalitou, přesto stále nadprůměrný. Po odchodu Luďka Soboty (naposledy ve čtvrtém díle, který je snad ze všech nejlepší, neboť v něm hostuje excelující Petr Nárožný, jenž tolik prostoru v žádném Návštěvním dni nedostal) se Miloslav Šimek mohl konečně vrhnout na vytouženou satiru, k níž byl svolný i Jiří Krampol, a vznikly tak sice vtipné věci, ovšem některé z nich jsou dnes vtipné především pamětníkům té doby, což je zkrátka úskalí satiry. Týká se to scének i povídek. Za opravdu povedené považuji snad jen výstupy Josefa Fouska a rozhovor s nakupujícím v Kotvě s Felixem Holzmannem. Jinak je ovšem fakt, že Jiří Krampol byl Šimkův nejméně zajímavý partner, a ačkoliv se oba dva i diváci bavili, dělali mnohem jednodušší humor než tomu bylo dosud zvykem a tohle zajícovské období tedy s odstupem připomíná jen jakýsi Šimkův nádech před setkáním se Zuzanou Bubílkovou. S ní se mu na rozdíl od spolupráce s Krampolem podařilo najít ten správný recept a uvařit satiru, která nadčasová je a baví stále.

Velmi dobrý film. I když se v něm občas dějí věci, které se děly už v řadě jiných snímků, i když několik překvapení vůbec není překvapujících, pořád je to tak bezchybně zahraná a omamně zrežírovaná podívaná, že by člověk při mnoha scénách nejraději utrhl opěradla křesla (a nebylo by to vzteky).

Sylvester Stallone umí hrát (zahoďte předsudky a podívejte se třeba na skvělého Oskara), a proto se už v roce 1978 rozhodl dokázat, že úspěch Rockyho nebyla žádná náhoda a že na něm měl jeho talent velký podíl. Světe div se, P.Ě.S.T. dopadla dobře i navzdory tomu, jak dlouho trvá než hlavní hrdina někoho praští, a že kromě těch obličejových neukáže ani kousek svalu. První hodinu se na Stalloneho dobře dívá, jde si tvrdě za svým, je sympaticky prostý a nejde mu nedržet palce. Navíc režisér Jewison uměl navodit dobovou atmosféru a obě bitky mezi odboráři a fabrikanty natočil velmi sugestivně. Velký problém však přišel se skokem o téměř třicet let vpřed. Amerika se změnila, změnily se domy, automobily, hudba... Ale Stalloneho postava téměř ne. Nechápu, proč mu maskéři nepomohli více, protože třicátník dost dobře nemůže zahrát padesátníka jen nabarvenými šedinami, huhňáním a jiným držením těla, ač se snaží sebevíc. Masky, třeba jen umělé vrásky, přece nejsou podfuk, hercům mají pomáhat (například De Nirova fascinující proměna v Tenkrát v Americe nebo vlastně jakákoliv role Petera Sellerse) k lepším výkonům a divákům k nezapomenutelným zážitkům, kterým mohla P.Ě.S.T. klidně být. Tři a půl.

Těžko přesně říct, jak se jí to podařilo, ale Pláž mě naprosto pohltila. A to jsem se jí přitom kvůli ne zrovna dobré pověsti poměrně dlouho vyhýbal. Leonardo DiCaprio se mi nakonec líbil více než v řadě novějších snímků a Danny Boyle (ačkoliv říká, že s Pláží také není stoprocentně spokojen) potvrdil, že je mistrem svého oboru a opět vytvořil až neskutečnou, postupně houstnoucí a v závěru infarktově vygradovanou atmosféru. Samozřejmě - jako vždy - za pomoci výborného soundtracku. A film má navíc dobrou myšlenku.

Nápad s cestováním časem mi nepřipadal zrovna dvakrát dobře a logicky využitý (takový Zakletý v čase si s ním pohrál lépe, mám-li srovnávat v rámci romantického žánru) a stopáž byla příliš dlouhá, takže jsem se ke konci už neubránil nudě. Třetí film režírovaný Richardem Curtisem je tedy z mého pohledu "jen" příjemná podívaná se sympatickými herci a jedním skvělým (pochopitelně Bill Nighy), s líbivým soundtrackem a s pár opravdu vtipnými scénami.

Typický Macourkův humor v kouzelném podání Jiřího Suchého.

Vlastimil Brodský a Jan Libíček excelují v poněkud cynickém podobenství odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Kdo je falešný a kdo pravý? Kdo co předstírá a proč? Komu máme co věřit a na koho si dát pozor? Před sedmačtyřiceti lety to šlo poznat stejně těžko jako dnes. "Člověk je v zásadě zlý..."

"Jistě je vám známo, že nejsem Peruánec. I když občas peru. Tedy, pral jsem akorát jednou, to když naše hospodyně guatemála... Já věděl, že to je blbej fór. Suchý mi ho teď dole poradil!" Mohlo vůbec spojení Roháč+Suchý+Šlitr dopadnout špatně? Teoreticky ne a prakticky už vůbec. Skvělé písně ve skvělém podání, Jiří Suchý předvedl přinejmenším ve dvou (Blues o světle a Anna von Cléve) vynikající herecký výkon, Jiří Šlitr se (opět) ukázal jako mistr dokonalé (sebe)parodie. Zlatá éra Semaforu. A vlastně nejen Semaforu.

I když Paul W.S. Anderson doteď natočil řadu vyložených pitomostí, většinou mě alespoň něčím bavily. Pompeje už ne. Čekání na trikové soptění bylo nesmírně dlouhé, a když jsem se ho dočkal, zase jsem si říkal, že už by mohlo skončit. Ústřední dvojice mě také vůbec neoslovila, ale Kiefer Sutherland se očividně dobře bavil. Alespoň někdo, že.

Voskovec a Werich si chtěli honem, honem natočit film... Ale raději měli ještě nějaký čas pracovat na scénáři, než aby vznikl tenhle chatrný slepenec. Přečetl jsem většinu her Osvobozeného divadla a Pudr a benzin nesahá po kolena ani těm pár slabším, bohužel. Světlé momenty se sice najdou, jenže spíše než vtipné jsou přinejlepším úsměvné. Nejvíce tedy oceňuji Ježkovu hudbu, scénu s napnelismem a cukaturou a (s ní spojenou) dokumentární hodnotu filmu.