D.Moore

Promiňte mi, ale tohle opravdu ne. Rozvleklá nuda o ničem, všechno je příšerně rádoby drsňácké (a hlavní hrdina zejména), scénář na úrovni libovolného snímku Stevena Seagala z poslední doby... A přitom tolik chvály?

Ne, každá píseň samozřejmě není perfektní, určitě ne, to by ani nebylo možné, ale Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře si ohromně vážím za to, že je neustále skládají, dělají jimi radost ostatním i sobě a jednou po nich zůstane spousta dobrého. "Neopouštěj staré známé pro nové, zvláště když jsou momentálně v nouzi, možná mají paměť jako slonové, každé ráno tesknota je vzbouzí... Dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach, žádný hřebík netlačí tě v botě. Zítra budeš opuštěný starý brach, zítra budeš úspěšný kůl v plotě."

Marilyn Monroe... Ne, teď nebudu pět ódu na její krásu... Ona mi totiž celý tenhle film zkazila. Její pištící naivní panenka je takovým způsobem nepříjemná, že jsem se přes to zkrátka nedokázal přenést. Za sexsymbol jsem ji nikdy nepovažoval a považovat nebudu - a za herečku už vůbec ne. Netvrdím přesto, že by se na Slaměného vdovce nedalo dívat. Tom Ewell, s nímž jsem dosud neviděl jediný snímek, mě mile překvapil, Wilderův scénář v několika momentech vážně rozesmál ("Dokud nejste ani schopen někoho terorizovat, radím vám, vyhýbejte se něčemu tak složitému jako je vražda."), jenže... Vy víte.

Lepší než loňských Dvanáct měsíčků (od stejného režiséra), ovšem do opravdu dobré pohádky daleko. Začátek přitom není špatný, ale jakmile dojde na akčno a dobrodružno, jde to jen z kopce. Útěk z hradu se ještě jakžtakž povedl (poskakování po střechách pomohla hlavně Brzobohatého velkorysá hudba), ne tak následné souboje, plavba na loďce, bažina, záchrana... Každopádně hlavní dvojice byla příjemná, humor se tu a tam zableskl, Jiří Bartoška měl na hlavě pravděpodobně tutéž paruku, kterou nosil Dustin Hoffman v Hookovi, a jednu z rolí dostal Petr Nárožný, spolehlivý za každé situace ("Oblékl si to schválně, aby mi hnul s játry!").

Než jsem se na Tři bratry podíval, zakázal jsem si kritizovat dva silné alergeny - pány Dyka a Kluse. Ono totiž velmi podobný odpor v roce 1968 vyvolalo obsazení Václava Neckáře do Šíleně smutné princezny... A dnes je z té pohádky klasika, že. Ale ke Třem bratrům - i když bych výhrady našel (například vlk mohl více zpívat a méně mručet, když už měl hlas Františka Segrada), téměř všechny okamžitě maže pocit, který jsem z filmu měl. Úsměv střídal smích od začátku do konce, úžasná režie a bohatá výprava spolu se skvěle orchestrovanou Uhlířovou hudbou obstaraly velkolepost, herecké obsazení našlapané tak nevídaně, že jsem si rázem vzpomněl na hudební komedie Zdeňka Podskalského, v nichž se také objevoval kdekdo a často jen na pár vteřin. Co Tomáš Klus a Vojtěch Dyk? Budete se divit, ale jsou výteční. Klus je coby romantický hrdina nesmírně sympatický, Dyk má zase obstojný komický talent - stejně jako třetí bratr Zdeněk Piškula. Ano, to nejlepší přišlo na začátek (odvyprávění příběhu Růženky) a třetí pohádka má ze všech nejslabší texty (zajímavé a vtipné rýmy dostali do úst vlastně jen skvělí měsíčci, například Polívkovo "Máš to doma kruté zřejmě, bratře Září, vystřídej mě") a konec je trochu uspěchaný, ale stejně nedám nižší známku. Pátá hvězdička je tak trochu natruc zdejším nizounkým hodnocením, která se mnohdy opírají o dosti zvláštní argumenty (třeba že prý ve Třech bratrech není zlo).

Úžasný Vladimír Menšík mě v závěru doopravdy dojal. A za to téhle smutné kriminálce o spravedlnosti, která nakonec přišla, ačkoliv příliš radosti nepřinesla, dávám i tu pátou hvězdičku.

Moc hezká moderní pohádka, na kterou se vždycky podívám s chutí. Přesné herecké výkony, příjemná atmosféra a dračice Amina, která díky loutkohercům Československé televize vypadá jako živá.

Šíleně smutná princezna se sice Bořivoji Zemanovi povedla ještě více, nicméně neznamená to, že by se mi na Pyšnou nějak špatně dívalo. Za to, že spoustě lidí leze krkem, a cukrovím obtěžkané vánoční televizní diváky nutí dýchavičně sáhnout po ovladači od televize, podle mě mohou hlavně její častější než časté reprízy. Lidem, kteří v Pyšné princezně hledají ideologické dvojsmysly a považují ji za komunistickou propagandu nejhrubšího zrna, se musím smát. Ne že bych jejich postřehy (tedy alespoň ty méně paranoidní) popíral, já je zkrátka dokážu ignorovat, nezajímají mě. Dívám se na pohádku, ne na filmový týdeník. Navíc když to Aleně Vránové s Vladimírem Rážem tak sluší a hudba Dalibora Vačkáře bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro tuzemskou kinematografii vzniklo.

Snad ještě lepší než předchozí snímek, ačkoliv major Kalaš tentokrát pátrá sólo (a "na dovolené"). Vše je opět velmi realisticky natočeno, vraždy (respektive jejich výsledky) jsou opravdu nesmírně odpudivé a nemohl jsem si pomoci, abych tu a tam nepřivřel oči. Rudolf Hrušínský je opět dokonale maigretovsky zabýčený, štědrý širokoúhlý obraz dělá z filmu ještě impozantnější podívanou... Zkrátka Petr Schulhoff opět napsal a sám si natočil skvost.

Příjemně ozvláštněný westernový žánr. Sice žádné veledílo, ale dívalo se mi na to lépe než na leckterý blockbuster s mamutím rozpočtem. Kromě onoho hlavního nápadu mě potěšil i úvod tak trochu ve stylu Divoké bandy. Tři a půl.