Slepejsek

Byla to taková pěkná dovolená maskovaná jako natáčení... Lacině průhledná komedie s přepálenou stopáží. Jenom chroupat popcorn a nemyslet...

Naivní greendealová reklama říznutá podnikatelskou Nesmrtelnou tetou aneb jak je důležité mít svého donašeče... Ač tam tu pozitivní energii jiné kultury nelze popřít (dokonce v hollywoodsky slzopudné podobě) celkové vyznění je hodně násilná křeč, kterou bohužel nezachrání ani Karel Roden...

Prý ty nejkrutější amazonky! Tak to jsem se zasmál... Chachacha! Mizerní herci (jen toporné loutky), naivní scénář (přes všechny ambice černé bavlnky neopustí ani na okamžik ani náhodou profláklé pole červené knihovny), kruté ahosi (domorodé bojovnice) jako pionýrky na letním táboře, ostatní postavy jen figurky uhnětené z potřebných schémat (sterilní a životem nenakažené), nanicovatá (a chudá! každým coulem) výprava (jakoby Afriku XIX. století vytvářela děcka na dvorku)... a hlavně přesoleno-přepepřeno metoo, gender, multikulti a podobnými green pindy, takže to na plátně místy vypadá spíš jako politické školení mužstva... Není divu, že výsledek chutná jako SLÁTANINA.

Scénáristická a režisérská bezradnost. Říkám si, že takhle nesnesitelná ženská by mne dostala dávno před komanči. Skoro si říkám, jestli tím SLOVEM není myšlen spíš manželský slib než prvoplánově nabízená ideologická prohlášení,,,    Svou gáži si tady zaslouží snad jen Martin Finger a jeho unavený, usoužený notář, utrápený manžel...  V naprostém protikladu je křečovitě zdřevěnělá, nepřirozená a neživá Gabriela Mikulková jako upjatá, zapšklá, sebestředná a své okolí (nejen děti) neustále peskující (jak to, že dělají něco, co si ona myslí, že by rozhodně dělat neměly) manželka. Vždyť i jediná radost, kterou je ochotna dětem poskytnout, je radostí především pro ni (scéna s bonbonierou). A trochu lidskosti ukáže až při oslavě matčiných šedesátin - to už je ovšem závěr filmu... Bože, komančský lágr je pionýrský tábor oproti každodennímu životu s touhle bezcitnou ošetřovatelkou... Kde zůstal ve filmu tolikrát zmiňovaný společenský život pana notáře? Marně hledám důvody, proč si autorka vybrala právě tyhle scény z manželského života. Všude jen přehnaná oddanost, ale žádná láska, žádný cit, jen trpné snášení údělu (vážně není tématem spíš "sňatek z rozumu" než komančská šikana?).

Nebýt tenhle film opřen o berličku všeobjímající lásky, není to víc než jen brak a propadák v načinčaných kulisách. Protože k čemu všemu jsou ty kung-fu řezačky, mrtvoly a zlámané kosti, krev a rozdané i schytané rány? Jenom aby matka pochopila, že miluje dceru? Že žena miluje manžela? Že dcera miluje otce? Že všichni potřebujeme lásku? Tohle přece už před padesáti lety věděli od BEATLES všichni...

Asi to měl být takový pohodový, oddechový filmeček, co mile zahřeje lidskou dušičku. A je z toho... psí exkrement. Ještě, že stopáž nedolezla ani na hodinu a půl. Mám pocit, že autorský tandem (Sedláček-Obermannová) si nejvíc oddechne, když se o tomhle počinu nebude mluvit. Pokud nejste pejskaři, nepokoušejte osud. Pokud pejskaři jste, snad vás potěší aspoň to, že v tomhle spektáklu se má psí inteligence k hereckým výkonům jako Himaláje k Polabské nižině...

Nepříliš nápaditý příběh červené knihovny aneb jak Popelka ke všem štěstím přišla. S podporou tradičními klišé muž vs. žena. Vhodné pro udržení domácí pohody - muže neurazí, ženy potěší...

Marná sláva - sportovní film už prostě udělat neumíme! (ani do třetice - Zlatý podraz-Zátopek-a teď tohle...) (ale uměli jsme - třeba zrovna včera v TV METRÁČEK) Na druhou stranu, OK, tolik úsměvů (čert vem, že nechtěných, nevěřícných a potměšilých) jsem v kině už dlouho nezažil... Velký humbuk, velká bublina - a prásk! Splaskla jen co zhasli v sále. Zoufale otravný film, který nedokáže vtáhnout diváka. Natož dát příběhu nějaký nový (pravdivější?) rozměr pozapomenutou (nebo dokonce vyškrtlou?) (ale taky možná zbytečnou?) postavou. (pasáže s Kaiserem byly nejzbytečnější částí filmu - mimochodem, jestli se někdo pozastavuje nad "zideologizovanou" verzí s Pepíčkem Bekem, tak tady by musel na poplach rozhoupat všechny zvony nad námi...). Apropos - jako největší trubky (otcové českých bafuňářů) tady nade všechny ční duo Ořovský-Buchar...

Vlídné a laskavé, ale jaksi bezradné... Čekal jsem rozhodně víc než rozblemcané nic, dějově rozvleklé jakoby samo nevědělo, co chce říci. (Povídka "o Ludmile" se jaksi vytrácí, "Fotograf" popírá nereálností sám sebe, "Betlémské světlo" spěje do překřesťanštělé agitky a průvodní příběh spisovatele je jen variací na "Vratné lahve" = poněkud smutný večírek)

Osvědčená autorská dvojice, osvědčené schéma posledních let (nerozlučná parta a osudy jejích členek a členů). Bohužel zoufale nepravděpodobné postavy (proč tam není aspoň jeden normálník?) a s nimi i jejich osudy (pozohýbané a vytvarované tak, aby kdykoli posloužily autorce)... Koho neutahá děj, toho zabije děsný zvuk (rušivý dabing, jakoby z jiného světa/filmu)...