marvan

To, co je v knize působivé na 500ti stránkách, je na podstatně kratší filmové ploše nevstřebatelné. Film se tak hlavně ke konci mění z dramatu v jakési investigativní kriminalistické zpravodajství, které člověk jen zaznamená, aniž by se ho osobně dotklo.

Greengrassův tým odvedl špičkovou práci, jejíž výsledný dojem určuje rutinně, byť zručně, vystavěný scénář. Šablona konspiračného snímku je naplněná bezchybně, ale od jiných snímků podobného ražení ji odlišuje jen ta nervní ruční kamera a suše věcná akce bournovského střihu. Good job.

Nosná myšlenka Possible Worlds může být překvapivá a neotřelá pouze pro někoho, kdo nezná romány Philipa K. Dicka nebo práce současných výzkumníků lidského vědomí (od Grofa až po McKennu). Chci tím říct, že sama o sobě nemůže "utáhnout" celý film. O samotných hrdinech příběhu se toho příliš nedovíme: jací doopravdy jsou, po čem touží, jak žijí. Jejich hovory ve valné většině jen dále rozvíjejí a komentují ústřední myšlenku existence paralelních světů, aniž by nám přiblížily vnitřní svět svých hrdinů. Zbývají jen cool obrázky, jejichž samoúčelná stylizace dále rozbíjí příběh a zdůrazňuje celkovou prázdnotu téhle filmové konstrukce.

Silné téma, byť slabší film. K danému tématu (válka v Jugoslávii) pro mě ale rozhodně přijatelnější, než např. Harrisonovy květy, které ve mě zanechaly pocit lehkého pohoršení nad použitím stále živého lidského utrpení obroušeného pro potřeby mainstreamové zábavy (byť jde o melodrama). Žánrové filmy by se dle mého neměly točit o věcech, které jsou ještě živé. Střízlivá televizně dokumentární forma jakou zvolili Válečníci, mi přišla vhodnější.

Sandra Goldbacherová natočila ženský film v tom nejlepším slova smyslu. Přesto od kvality srovnatelné s podobně laděnými filmy např. Campionové ji dělí jednak řemeslná stránka poznamenaná rutinou, tak i nejasná koncepce díla, které se spoléhá především na silné emoce. Zatímco obrazová složka filmu u Campionové dokresluje vnitřní rozpoložení hrdinů, Goldbacherová občas zapomíná na film v touze dělat hezké obrázky. Ty pak místy připomínají estetiku nančinčaného kýče značkových dámských kabelek - ani bych se nedivil, kdyby se u některých obrazových kompozic objevilo logo Gucci.

Tohle se dá těžko hodnotit ryze filmovými měřítky. S ohledem na použitou metodu předabování Woody vytěžil všechny možnosti humoru, které se nabízely a já se bavil opravdu skvěle. Je tu několik geniálních scének, které by si žádný fanoušek Woodyho humoru neměl nechat ujít, jako např. setkání syna s matkou v bordelu - "Mami, co tady děláš?"... "To je vaše maminka?" "Ano, no není to fešanda?" Největší slabinou je samotný původní film (japonská noir gangsterka), který je poměrně vzdálený kulturním kořenům Woodyho světa. Myslím, že při použití klasického hollywoodského noir filmu by to mělo mnohem větší grády.

Filmová transcendence. Kdyby se Andrej Tarkovskij rozhodl natočit Sedm, dopadlo by to asi takto.

Villeneuve ve snaze vyhnout se senzačnosti točil na černobílý materiál a scénář napsal na základě výpovědí účastníků masakru. Nebylo třeba dodávat cokoli navíc, dopis atentátníka (učiteli výborně hodnocený student) i výpovědi účastníků poskytly dostatek vodítek pro interpretaci událostí. V černobílém provedení dostává masakr místy až meditativní nádech. Polytechnique je zatraceně dobře udělaný film, takový o kterém se obvykle mluví v superlativech, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že šlo říct podstatně víc. Villeneuveova snaha o věcnost film na jedné straně uchránila nadbytečného patosu, na druhé straně mu brání dojít k suverénnější výpovědi. SPOILER. Vynikající je např. scéna kdy atentátník spáchá sebevraždu a když jeho tělo dopadne na zem, jeho krev se smísí v pomalém záběru s krví jeho opodál ležící oběti. Bylo mi líto, že takovýchto momentů nebylo víc.

Sentimentální kýč vypráví o lidech postižených Downovým syndromem, které pojímá jako roztomilé plyšové mazlíčky. Film se zaštiťuje ušlechtilou myšlenkou prosazení rovnoprávnosti takto postižených. Je to snaha poněkud diskutabilní, vzhledem k tomu, že problém zjednodušuje, vyhýbá se všemu opravdu kontroverznímu a místo argumentů útočí na divákovu první signální.

Suchý humor made in Chile. Typickou ukázkou je scéna, kdy syn konvertující na židovskou víru provede sám sobě obřízku kapesním nožem a když to oznámí svému otci, ten po krátkém zamyšlení reaguje uvážlivými slovy: "Myslím, že řezat se zavírákem do šulina je velmi iracionální čin."