Aiax

No nevim, přátelé, tímhle mě Paul Haggis nepotěšil a ani já jej nepotěším. Ono je chvályhodné, když se film může pochlubit logickým a dojemným koncem, na to zvláště u současné americké produkce nejsme věru zvyklí, jenže pokud mezitím divák zemře nudou, tak veškerá snaha o budování atmosféry a skládání stop jaksi přichází vniveč. Tommy Lee Jones jako vždy bezchybný, ostatní hvězdy poněkud utlumené, jako ostatně všechno. Nemám nic proti staromódním detektivkám, ale ty si vynahrazovaly nedostatek tempa a adrenalinu vybroušenými dialogy a nenechaly diváka ani na chvíli vydechnout. Paul Haggis si ovšem tentokrát mimořádně úspěšně střihl roli uspávače hadů a já bych tento film označil výstrahou: Nepouštět při stavech únavy či ospalosti. Hrozí akutní zástava mozkových buněk.

Bravo, další kus z dílny Hollywoodu, který se nám nesnaží oči zatlačovat, ale naopak otevírat. Ale pět hvězdiček nedávám jen za osvětové zásluhy, ale protože Michael Clayton je také výjimečně skvěle napsaný, znamenitě zahraný a poměrně kompetentně zrežírovaný film. Mimochodem Jirka Clooney se z hvězdy masové komerce proměnil v jednoho z hlavních rozbíječů hollywoodského myšlenkového zalednění. Ať žije dlouho a blaze.

Ukrutně příjemná a sympatická lovestory s parádní hudbou. Nic víc ani míň.

Moc povedený historický seriál, který, jak už tady zaznělo, má trochu pomalejší rozjezd, ale časem nabírá tempo a poslední díl je naprosto strhující. Především poslední motlitba kardiála Wolseyho prostřihávaná s divadelní fraškou a úžasnou hudbou podobnou Zimmerově Rytířům svatého grálu je naprosto úchvatná a představuje doslova zlatou korunu celé první série. Výpravou a celkovou epičností se sice Tudorovci nemohou měřit se současným králem historických seriálů, Římem, ale jako výborná studie Jindřicha VIII. a poměrů na jeho dvoře splňuje všechna očekávání.

Poněkud dýchavičný policejní thriller ze staré školy. Před patnácti lety by to byla výborná podívaná, ale dneska už to chce něco víc. Ale celkově nic proti, 60 %.

Ohó, tak tomuhle se, dámy a pánové, říká brilantní polit-fiction. Mike Nichols je především režisérem filmů "pro dospěláky", kde sprostá slova nejsou cool, nýbrž běžnou součástí běžné konverzace, kde většinou vystupují nadprůměrně inteligentní lidé, kteří mezi sebou mluví bryskní, duchaplnou a kulervoucími hláškami prošpikovanou řečí, a kde filmové postavy nejsou panáci z kartonu, nýbrž lidé z masa, kostí a rozmanitých tělních tekutin. A Mike Nichols je znám také tím, že herci pod jeho vedením pravidelně podávají výkony té nejvyšší možné kvality. Nejinak je tomu u pana Charlieho Wilsona. Na povrchu lehce rozverná hříčka o lehce rozverném kongresmanovi, uvnitř podnětná výpověď o fungování americké politiky, a ještě hlouběji naléhavá výzva, apel, burc. Angažovaných filmů snažících se lomcovat s diváky komerčními televizemi a fastfoodem ukolébanými do totální apatie přibývá nepřímo úměrně se zvyšující se otupělostí populace, další důkaz prospěšného samovyvažovacího principu akce a reakce, řekl bych. Nichols je protřelý a dobře ví, že lidé na přímočaré mentorování nereagují s pochopením, a tak Soukromou válku Charlieho Wilsona ladí do lehkého zábavně-politického sitkomu, jako vystřiženého ze seriálu Všichni starostovi muži. Ten potom jen tak mimochodem prokládá postřehy, poznámkami a hláškami, z nichž občas zamrazí. Tom Hanks je ve své roli typického filmového amerického politika přesný jak šikanzen - šoumen, frajer s lehoulinkým nádechem buranství, žádný lumen, ale zároveň ani zdaleka hlupák, který, když na to přijde, má srdce a rozum na pravém místě. Julia Roberts moc prostoru nedostane, ale své si odehraje uvolněně, sympaticky, profesionálně, tak jak má. Nejzářivější hvězdou je tady cynický, zahořklý, dlouhými léty v CIA omlácený operativec Hoffman, který kolem sebe střílí geniální repliky a hlášky hlavou nehlavoun. Tyhle tři postavičky pak Nichols s mohutnou nadsázkou sleduje, kterak zachraňují svět. Charliemu Wilsonovi se podařilo vyburcovat ignorantské a do sebe zahleděné politiky k dobrému skutku. Pokud se chtěl Nichols přidržet jeho příkladu, tak u mně osobně se mu to tímhle lehkým, leč varovným poklepáním na rameno podařilo dokonale.

Nevím, zda Manna chválit za to, že jeho poslední čtyři filmy jsou inteligentnější, zábavnější a režisérsky dalece převyšující většinu ostatní žánrové produkce, nebo být lehce nespokojen s tím, že tenhle nadaný tvůrce ani svým posledním počinem nedoskočil (natož přeskočil) laťku, kterou nastavil už Heatem. Krev, maso, charisma, živočišnost Heatu (a potažmo i Posledního mohykána) nahradila odtažitost, profesorství, chlad. Tak či tak, řemeslo Mann umí přímo fenomenálně, škoda, že právě režie v jeho posledních filmech nade všemi ostatními aspekty přečnívá tak vysoko.

Monstrum nejvíce selhává právě v tom, na čem prakticky celé stojí - snaze navodit atmosféru realističnosti, autentičnosti, uvěřitelnosti. Může za to několik masitých žížal, které hlodají v jeho hliněných nohách. Zaprvé nápad s fiktivním dokumentem není nový, takže dnes už Abrams nikoho nenachytá (ačkoliv...), za druhé opravdu ale opravdu uvěřitelně působí v celém filmu jen davové scény a záběry pouličních bojů a i ty vypadají spíše jako natočené kamerou televizní, jako by je pořizoval televizní štáb, který se náhodou ocitl ve víru dění, a ne týpek, co poprvé v životě drží v ruce handcam. Za třetí tam, kde zápletka Blair Witch přece jen oplývala jistou "věrohodností" (leckdo si jistě řekl, sakra vždyť by to tak klidně mohlo být, co my víme, co v hlubokých lesích světa žije), tak útok zmutovaného ještěra na velké město je zápletkou tak komiksově přestřelenou, že v očích nemalé části diváků musí působit přinejmenším úsměvně. Kameramani, střihači a hlavně zvukaři (Oscar za zvuk je jistý) tak můžou čarovat jak Voldemort s Brumbálem dohromady, ale není to nic platné, z napínavého hororu je většinou spíš komedie. Ale ani divákům, kteří dokáží vyvinout dostatek onoho kýženého "suspension of disbelief", Monstrum příliš mnoho chvil sevřeného konečníku nenabízí. Jistě, jakmile se dění přesune na ulici, kde obluda poráží mrakodrapy, rodí malé obludky a neohrožení vojáci ji berou čelním útokem, zhoustne atmosféra jako prasečí krev a lidem v kině je dáno nahlédnout alespoň koutkem oka do možné budoucnosti kinematografie. Jenže takových scén je v Monstru až zoufale málo. Kamera nám do omrzení ukazuje, jak se toporní, nudní, minimálně sympatičtí herci bojí, jak se bojí na ulici, jak bojácně někam běží, jak se někde bojácně choulí, jak se bojí v metru, ve věžáku, na schodech, v tunelu a po nějaké době strávené sledováním roztřesených zadků a ubrečených obličejů člověk ztrácí s hlavními postavami i poslední zbytky sympatií a začíná nepokrytě fandit tajemné příšeře s náramným apetitem. Na zábavnosti Monstru nepřidává ani přímo hrůzně hollywoodská, příšerně otravná milostná linie plná klišé a stupidních dialogů, takže v kině to potom vypadá tak, že jakmile ustane pouliční vřava, parta našich hrdinů se přesune i s kamerou někam do relativního bezpečí a nabídne nám další etudu špatného herectví na téma strach a já, lidé převracejí oči v sloup, vytahují mobily, přepínají na tichý režim a píšou esemesky nebo hrají hry. Svůj komentář plný stížností bych však na závěr rád uvedl na pravou míru - tak sáhodlouhé bědování obvykle píšu k filmům s ohromným potenciálem, který zůstal zoufale nenaplněn. Kdyby bylo Monstrum vyložená hloupost, odsoudil bych jej pár větami (v lepším případě) a dál se jím nezabýval, ale tenhle nový Abramsův počin je v jistém smyslu kinematografickou revolucí, milníkem celuloidového průmyslu a mně jen přijde hrozná škoda, že navzdory relativní originalitě nápadu a technické brilanci je scénáristicky mnohem tupější než by musel být.

Melu Gibsonovi sice v žádném případě neupírám jedinečný režisérský cit a oko, ale nikdy jsem si ho taky netroufal obviňovat z nějaké přehnané hlubokomyslnosti. Jeho těžce podbízivé filmy si vždy šly tvrdě za svým jediným cílem - okouzlit masy a jejich peněženky (a to platí nejen o jeho režisérské filmografii). Tentokrát však musím smeknout, nebo alespoň lehce nadzvednout pokrývku hlavy, protože v Apocalyptu se vyskytují celé úseky, hlavně na začátku, v nichž mi nějaká podbízivost naprosto chyběla, což mě šokovalo natolik, že se můj zprvu skeptický úšklebek změnil ve velice potěšený úsměv. Počáteční expozice mi opravdu přišla děsně sympatická, Gibson podává život v mayské pralesní vesnici a vztahy mezi jejími obyvateli báječně uvolněně, s lehkostí a vtipem, bez špetky typické hollywoodské křečovitosti. Obraz prosté a čisté "venkovské" existence pak znamenitě slouží coby dokonalý kontrast k degenerované a absolutistickou kněžskou mocí svázané kultuře velkého města. A právě s přechodem z džungle do města se má spokojenost mění ve vyložené, ač stále opatrné, nadšení. Scény s obětováním a kázáním davům se zdráhavě odvažuji označit za téměř geniální. Gibson už v pitomoučkém Statečném srdci a Umučení Krista dokázal, že atmosféru, syrovost, drama umí skvěle, ale tady to potvrzuje naplno. Jenže tím také Apocalypto vrcholí, přesně uprostřed, a dál už jede kvalitativně pěkně šupem z kopce dolů. Hodinová honička/vyvražďovačka ála Rambo 1 působí svou klišovitostí jako studená sprcha, srdceryvné prostřihy na hrdinovu rodinku ve studni nudí víc než nedělní chvilka poezie a příběh spěje ke konci, který může být překvapivý i předvídatelný, ale který je každopádně hollywoodský až běda. Ale i jemu navzdory si u mě Mel Gibson šplhl o několik příček a získal mou plnou pozornost. V Hollywoodu, a možná na celém celuloidovém světě, snad není nikoho, kdo by ve svých filmech dokázal tak šíleným způsobem spojovat nevídanou tvůrčí osobitost s drtivou masovou konvencí.

Normálně bych udělil trojku, ale poté, co jsem Sandlera viděl v jeho nekomediálních rolích, ve kterých byl bez přehánění fantastický, mi už tahle laciná blbinka nestačí. Párkrát se člověk zasměje, občas se baví, ale většinou se jen tak nějak prokoukává ke konci. Jak říkám, nic proti, ale já potřebuju alespoň miligram přidané hodnoty. A ten na Trestné lavici nesedí.