Noc patří nám

Tahle nevyvážená policejní story trpí: a) akutním nedostatkem rázných drsňáků, b) vypravěčským diletantstvím, c) užvaněností. Propříště tedy: Mark Wahlberg se nehodí do rolí hodných taťků, kdyby nebyl Joaquin Phonenix takový machr, těžko bychom mu tu „rodinnou“ motivaci zbaštili, a bratrské vztahy se dají utužovat i v akci, nikoliv u probrečených košil v oblasti ramen. Jo a Departed je taky trochu o něčem jiném… (30.03.2008)

Těhle drsných příběhů už tu bylo tolik, že se to nedá počítat. Tahle novinka se pro změnu veze na vlně skvostného Amerického gangstera a bohužel mu nesahá ani po kotníky. Nebýt Phoenixe, nudou nebudu vědět kam koukat. Rodinný background nemá dostatečnou vazbu a některé reakce jsou tudíž neopodstatněné - resp. nesoucítíte s postavami. Samozřejmě chyba scénáře, nikoli herců. I když zase co si budeme povídat, dobrák Wahlberg se zrovna dvakrát nepředvedl a tatík Duvall taky umí lépe. Dvě scény stojí za to film vidět. Jednak originálně koncipovaná autonaháněčka s výtečnou kamerou a jednak scéna infiltrace (zapalovač). Ruský akcent ruluje. (23.09.2008)

Hned tu úvodní scénu musel ocenit snad každej kluk, protože pánové, kdo z nás by nechtěl, aby se mu na gauči válela roztoužená Evička Mendes v sexy prádélku. Jestli takovej kluk přece jen je, tak by si zaloužil proplesknout, aby se vzpamatoval . Na takto famózní úvodní scénu navazuje příběh, který má velmi dobře vytvarovanou atmosféru a zejména díky režii James Graye a hereckýmu výkonu Joaquin Phoenixe se mě z těch rusáků stáhla strachy prdel. Některé scény, třeba příchod Joaquin Phoenixa do baráku, kde ošlehání kluci z východního bloku vaří drogy či vynikající automobilová honička v dešti, byly opravdu nadprůměrně dobře natočené. Film sice není dokonalej jako tělo Evičky Mendes, ale plastickou chirurgii skutečně nepotřebuje. (12.02.2008)

Čtyři hvězdičky za čtyři naprosto fascinující scény. Vezmu to pěkně popořadě. (1) Masturbující a kozenky vystavující Eva Mendes, svíjející se na gauči za zvuků Blondie, pořádně nažhavila na nadcházející old school policejní drama s vydatnou porcí atmosféry, která vrcholí (2) někde uprostřed filmu během naprosto realistické a na zádech husí kůži tvořící automobilové honičky za vydatného deště, zvukově zvýrazněných pohybů stěračů a téměř ikonického záběru zevnitř auta střílejícího Roberta Duvalla. (3) Absolutním dusnem pak zavání scéna příjezdu Joaquina Phoenixe na místo, kde se všechno to ruské svinstvo vaří. Krve by se ve mě během sledování nedořezal a pomalu i já, nejen Phoenix, potřeboval alespoň roušku, nebo rovnou respirátor. (4) Nesmím samozřejmě zapomenout na závěrečnou přestřelku a následnou katarzi při Phoenixově postavě nořící se z kouřem zahalené obrazovky. Všechny tyto scény jsou propojeny dějem, který postrádá nějaká větší překvapení a směle kráčí v již dávno vytyčených kolejích, tento jednoduchý příběh ale vyprávějí bezchybné herecké výkony (škoda končícího Phoenixe) a atmosférická hudba. Velké překvapení a málem maximální hodnocení, jen tak dále Jamesi. (11.03.2009)

Velká očekávání vkládaná do novinky Jamese Graye NOC PATŘÍ NÁM se bohužel nenaplnila: film je, zejména co se obsahu týče, starosvětský do té míry, že až hraničí se sebeparodií. Navazuje na „poctivé“ policejní filmy 70. a 80. let, lpící na tradičních hodnotách rodinné sounáležitosti a učebnicových mravních zásadach, jenže tím, že je bere tak nějak automaticky [tj. rozvolnila se vazba mezi těmito hodnotami a jejich potřebou, stal se z nich ve vzduchu plovoucí karatelský imperativ, dobrý filmařský mrav, tradice, která nemusí odolávat zkouškám času] a navíc je koncentruje do mírně absurdních rozměrů, nadsazuje tyto hodnoty do poněkud nadživotního, mírně trapného tvaru. (15.03.2008)