AnnaClark

Škoda, že víme, že se za rok nesejdou. :-( Jsem prostě beznadějný romantik, takže se s tím nedokážu smířit.

Silně návykové, nezačínejte s tím! Navíc po pár epizodách budete mít neodbytný pocit, že vám zaručeně něco je a nikdo jiný než dr. House nedokáže zjistit co... :-D A tak strávíte několik týdnů zbytečným a bezúspěšným běháním po doktorech a při každé zdlouhavé prohlídce budete přemýšlet, proč nejsou jako House.

Taky máte tak pitomej přehrávač, kterej vám po shlédnutí skvělýho filmu ve chvíli, kdy dobýhají titulky a kdy chcete ještě chvíli rozjímat nad právě shlédnutým skvostem, pustí film zase pěkně od začátku a z příjemného zamyšlení vás vytrhne znělka některého z filmových studií? Jak já ho nenávidím! Taky tentokrát to začalo jako obvykle - skvělý film, konec, rozjímání během titulků a pak mi jako obvykle můj přehrávač naservíroval všechno znovu od začátku. Ale tentokrát to bylo jiné - tentokrát mi to nevadilo, tentokrát mě to nevyrušilo z rozjímání, naopak - tentokrát se moje rozjímání protáhlo na 120 minut, tentokrát jsem shlédla film znovu a shlédla jsem ho znovu hned (to se ještě nestalo), tentokrát jsem se nechala jentak vláčet okolnostmi (to se také ještě nestalo), tentokrát jsem minimálně 120krát svému přehrávači musela říct, jak šíleně ho miluju (nemusím dodávat, že to se také ještě nestalo, no co, všechno je jednou poprvé). Takže pokud jste něco chtěli udělat, ale nezkusili to - udělejte to. A pokud jste Milionáře z chatrče neviděli poprvé podruhé, taky to udělejte - s Milionářem vás první rande nadchne, ale po druhém už bez něj nebudete moc být.

Někdy prostě člověk musí obětovat vše, co má, snad už jen pro naději, že by mohl získat vše, co kdy chtěl chtěl... A někdy se stane zázrak a on to opravdu získá... Pak se ale prodere na povrch neodbytná otázka, zda je to opravdu to, co chtěl ze všeho nejvíc... Na to jediné už nám ale Tornatore neodpovídá, na to si musíme každý odpovědět sám...

LFŠ 2007

Zdá se nemístnou ironií, aby se film o nacistické Itálii, koncentračních táborech a nenávisti jmenoval Život je krásný, ale pro Benigniho to ironie není - a dá nám nejen naději, dokonce nás ujistí, že i po největších hrůzách v historii, jde život dál a že zlo neplodí vždy jen zlo, ale naopak - když narazí na čistou lásku, může se stát zázrak a dostaneme darem to nejúžasnější, co máme - život. Ano, život je krásný.

TAK TOHLE BYCH NEDOKÁZALA!

wow! Okamžitě mazejte do nejbližší půjčovny nebo do levnejch knih a puste si to.

Po shlédnutí tohoto filmu, jsem měla pocit, jako bych právě dočetla fakt dobrou knížku. Ale dočetla KNIHU ne shlédla FILM, proto ****

Po shlédnutí Cesty na měsíc mi zůstal na tváři přiblblý usměv, asi takový jaký máme, když se nám malé dítě snaží převyprávět, co se celý den dělo. Chybí mu výrazové prostředky, náročný, propracovaný a promyšlený příběh, vystačí si s jednou jednoduchou zápletkou příběhu a vše samozřejmě šťatně skončí, ale přesto a snad právě proto má toto vyprávění své nezapomenutelné a neopakovatelné kouzlo. Stejnětak jako Cesta na měsíc, Film byl tou dobou teprve v plenkách, teprve hledal své výrazové prostředky, svůj způsob vyprávění příběhu (tak odlišný od knih), svůj styl podání. Snad ani nehledal, v té době snad ani nemohl tušit své schopnosti. Ale nezačínali tak snad všichni velcí spisovatelé? Nemuseli se snad nejprve naučit zacházet s jazykem, popustit uzdu fantazii, najít svůj zdroj inspirace, svůj styl a poznat své možnosti? Dnes už je film stařeček, který své možnosti z většiny vyčerpal a který už ze senility vypráví ty samé příběhy stále dokola a dokola, jen občas zavítá do nového světa, každopádně má už tolik vzpomínek, že už snad ani nemusí nic nového prožívat, i když by mohl a nejspíše měl - ale co to stojí námahy (rozuměj - peněz). Vzpomeňme ale, co vše stařeček Film za svůj život dokázal, bylo toho tolik, že bychom jeho častou únavu dělat něco nového měli asi pochopit a tolerovat. Vždyť to staré tak dobře funguje, proč tedy vyměňovat staré za nové?! Na začátku 19. století ale balole Film němělo po ruce spoustu ověřených postupů a modelů, nemělo prošlapanou cestičku, naopak muselo vyrazit na neznámou a neprobádanou cestu, muselo si ji doslova prorazit a zaplatit každý další krok četnými a drsnými ranami, ale nikdy ne cenou nejvyšší. postupovalo stále dál a dál, rostlo, sílilo a učilo se. Mládenec Film na vrcholu sil pochopil, že je nesmrtelný, že nemusí třeba spoustu let udělat nic nového, že stačí pouze stále a stále vyprávět ty samé příběhy, že nikdy nezemře, nikdy nebude zapomenut a tak zašal slábnout, chabnout a stárnout. Ale dodnes děkuje svým Otcům jako byli Georges Méliés, že ho na úplém začátku (to jest na nejtěžší části cesty) postrčili a pomohli mu správným směrem. Kdyby ho nepostrčili, možná by tu dnes vůbec nebyl a to by byla sakra velká škoda.