Ynés

Střihače traileru bych najala na nejméně pětiletou smlouvu. Nalákat mě do kina na nejlepší film roku a odcházet z něj s pocitem vyhozených peněz je opravdu umění. Očekávala jsem splněný sen - restart Wolverina zasazený do japonského prostředí (wow!) a dostala jsem klišovitý děj s příměsí "tohle už jsem sakra stokrát viděla" a "proč? proč to dělá?". Děj naprosto postrádá smysl a zasazení do hi-tech současnosti navíc vytváří další otázky "proč tu technologii nevyužije?" ale jde přeci jenom o X-men svět, takže budiž, ještě to zkousnu. Co ale nepochopím, je nadbytečná hodina "děje" vycpaná nesmyslnými rvačkami bez posunu děje, naprosto žádná proměna hlavní postavy, která jen "chrání" dívku, na kterou mu ukázali a absence jakékoli další motivace postav (otec Mariko, nindžové). Zajímalo by mě, kde ostatní vidí tu vnitřní rozevanost Wolverina, pokud tím nemyslí doslovné rozpárání břicha. Kdybych si měla za týden vzpomenout na jednu věc, která mi z tohodle filmu utkvěla, tak to bude patrně černé Audi, což je poněkud divné, když se nejedná o žádný NFS.

Bulharský film pro děti sleduje očima devítiletého Váni život na sídlišti 60. let, kdy se koupě nového Wartburgu stává životní událostí pro jeho rodinu i sousedy. Se svou partou si hraje na hrdinné rytíře, kteří se nebojí chránit nevinné šikanované holčičky na pískovišti a jeho odhodlání zastaví pouze nepochopení chování dospělých, když ho v jeho očích zklame vlastní otec a odmítne pomoc učitelce. Začíná se postupně stranit všech, zdánlivě na něj nemá nikdo čas a čeká pouze na strýce, který se stává jediným chápajícím dospělým.

Šla jsem do kina s očekáváním tříhodinového uslzeného patetického zpěvu a překvapivě se mi dostalo netradiční muzikálové adaptace. Hooper těží z úspěchu divadelních prken, nepřidává žádné dialogy navíc, na což není český divák zvyklý, a pro mnohé to může být důvodem k nestravitelnosti, nicméně dokáže i takto profláklé a stokrát reprízované dílo s úspěchem znovu oživit pro mladého diváka znalého alespoň rámcově obsahu knihy (pochopí Javertovu smrt, zamilování Cosette a Mariuse). Zachování divadelní atmosféry pomocí opakování stejných mizanscén jednotlivým písním prospívá, nepůsobí proto tolik uměle a nepatřičně. Co bych ale vyzvydhla především je práce s kamerou, která dokáže jedním záběrem vykreslit psychické rozpoložení dané postavy, např. užitím schizoidní kompozice při nejvypjatějších emocionálních prožitcích. Zpěv je uvěřitelný, nepůsobí uměle ani příliš teatrálně, právě díky hereckému a ne profesionálnímu zpěvu. Překvapí Croweova příjemná barva hlasu a naopak zamrzí příliš americký zpěv představitelky Eponine, která z celého konceptu vyčnívá i vzhledově.

Film byl zničen při požáru Eclair studia v roce 1914. Ostatní hodnotí jiný střihový dokument na YouTube pořízený společností White Star Line ještě před vyplutím lodi a vůbec jim není divné, že v něm Dorothy Gibson ani nehraje. (zdroj: Stephen Bottomore - The Titanic and silent cinema)

Nemůžu se ubránit otázkám, proč se Polišenský tolik zastává Freimana (asi proto se taky ve filmu jmenuje Neumann ale ostatní mají svá pravá jména), vždyť sám musel ten "dokument" vidět a o kreslené části s pavoukem a květinách, které prý měly zakrývat skrytý mechanismus, se zde nemluví. Asi se mu to příliš k jeho postavě neuvědomělého režiséra nehodilo. Nechápu zdejší nadšení ze zobrazení komunistických zvěrstev, které jsou minimalizovány na obušek ale o elektrických šocích se zde nemluví. Pokud se Polišenký snažil o očištění Toufarova jména, který ve filmu téměř nefiguruje, měl natočit něco jiného než dobové drama o sukničkářském režisérovi (asi nikdy nepochopím proč je tolik prostoru dáno Lucii Vondráčkové a Pavlu Křížovi). Když v Hollywoodu musí stále točit jeden remake remaku za druhým, tak proč někdo u nás nenatočí věrohodný a upřímný remake o faráři Toufarovi?

Desetiminutový snímek studia Paramount měl za úkol předvést novou hvězdu studia Annu Chang, které sekunduje ve své první filmové roli Cary Grant (tehdy ještě Archie Leach, v titulcích ale uveden není) coby námořník, který se o Changovou zajímá. Režie: Casey Robinson.

Slovenskou Partičku sleduju od začátku jejího vysílání a ještě se mi nestalo, že by byl nějaký díl jen pro pousmání, o české verzi se to říct nedá. Kvůli duu S+G jde o stále ten samáý humor typu "dva gayové," ať dělají co dělají. Kdyby nebylo Sokola, jdu s hodnocením ještě níže.

Děj filmu mapuje "dokumentárním" pojetím události v červenci 1918 v Moskvě, kde se konal 5. sjezd levicových politiků. Členové frakce levých eserů zosnovali atentát na německého vyslance, aby tak zmařili nechtěný brest-litevský mír. Lenin, v podání Jurije Kajurova, se od tohoto distancuje v zájmu zachování revoluce a frakci levých eserů nechá uvěznit v divadle přímo na sjezdu a podniká kroky k zachování míru (stále někam telefonuje, ale prakticky vše za něj dělá Jakov Sverdlov v podání Vladimira Tatosova). Karasik se zaměřuje především na stranickou schůzi a projevy neúnavné Spiridonovové, které mohou evokovat projevy z nacistických sjezdů, zobrazuje samotný atentát, chování čeky, a vpodstatě jde jen o přehlídku straníků a jejich "dobrého úmyslu s rodnou zemí."

Sedmý společný film režiséra Vadima Abdrašitova a scénáristy Alexandra Mindadzeho, v naší distribuci uváděný v pořadí jako třetí, je zajímavým podobenstvím, a to po Plumbum - nebezpečná hra (1986) opět na téma moci. Jejím nositelem však tentokrát není fanatický hoch, nýbrž postarší funkcionář stalinské éry. Stejně důležitou roli hraje také jeho podřízený, zpočátku naivní mladík, osobní řidič, sluha a posléze stejně nemilosrdný funkcionář zvaný Šakal. Konflikt, připomínající Bulgakovova "Mistra a Markétku," naznačuje, že oba hrdinové patří mezi ty tzv. bílé ďábly jako jejich předobraz z předchozího filmu autorské dvojice. Neustálé prolíání časových rovin, v jejichž rámci dokonce protagonisté potkávají sebe sama, jen podtrhuje skutečnost, jak málo se lidé mění. Snad jen okolnosti. Briana Čechová - program Semináře ruských filmů ve Veselí nad Moravou (2011)

Pokud nepočítám Ghándího, tak jsem si prošla křtem do světa bollywoodských spektáklů. Čekala jsem hodně okázalu jízdu ale idioti mě naprosto převálcovali. Už jsem se dlouho takhle nezasmála (i když upřímě nevím, jestli jsem se smála tomu, čemu jsem se měla smát). Zjistila jsem, že v Indii se mluví jakousi indickou angličtinou, že Indové jsou velmi citlivý a dojímají se naprosto kdykoli a kdekoli, že nejraději nosí spodní prádlo transparetních barev a nedej bože aby v záběru byly jen tři barvy, hned se tam šoupne alespoň oranžový stan, aby to nebylo tak smutné, že "dokud nejsou všichni šťastní, film nekončí." 5 filmů v jednom, ale překvapivě funguje. Podle mě nehodnotitlený zážitek, děj byl naprosto primitivní až dětinský ale ta propracovanost a dobrá nálada mě přeci jen přiklonila ke 4*