rmar

Zatím jednoznačně nejlepší díl. A to jak po herecké stránce, zde je zejména působivý výkon Bethiny matky a její postupně se rozpadající se nálady, tak po stránce režijní a scenáristické – španělský komentář k partiím dodával na napětí. Výtahová scéna „ona nám nerozumí“ je taky skvělá. Nejsilnější byl ale závěr – přípitek k prázdnému sedadlu – Más! – a přechod do titulků. Doufám, že následující epizody kvalitou příliš neklesnou.

Násilí a krutost (nejen) války znázorněná v ryzí podobě. Právě naturalistické šokující scény a krása černobílé kamery činí z Nabarveného ptáčete kinematografický monument, jehož kontroverze je nezpochybnitelná, stejně jako jeho zásah na terč snímků pro náročnější diváky. Právě odlišnost, řemeslná inovace a originalita tvoří takovéto umělecké filmy. Filmy typu Matka, Fontána, Memento a nyní i Nabarvené ptáče sice nebudou nikdy blockbustery pro popcornové přežvýkavce hledající oddech v humorných honičkách a výbuších, avšak vysoce estetická hodnota těchto snímků je v mém pomyslném žebříčku staví mnohem výš než kupříkladu zmíněné masové akčňáky. Proto, mám-li Marhoulově dílu něco vytknout, nebude to přespřílišné násilí, které je zde jasným záměrem, ale spíše přílišná kompoziční rozkouskovanost, kdy jednotlivé epizody nejsou příliš nepodobné, a u méně nadšených diváků by tak mohly vzbuzovat permanentní pocit „Kolik jich ještě bude?“, ač jde očividně také o záměr. Jen by možná mohl být o něco lépe provedený. To už je však pouze detail. Finálové rozpolcení na černou a bílou stranu a přestup hrdiny mezi nimi, který jsem vyzdvihoval i u Černé labutě, pak dodal Nabarvenému ptáčeti potřebný rozměr propojující všechny tyto epizody v rámec celkového děje. Shrnuto, podtrženo: 95 %, Nabarvenému ptáčeti určitě budu fandit při nominacích na další ceny, včetně Oscara. Ač ho možná pro svůj naturalismus nezíská, je to obdivuhodné umělecké dílo s hodnotou a filozofickou myšlenkou, kterou sám režisér vyjádřil větou: „Světlo je vidět jen ve tmě.“

Schopnost rozehrát lehké napětí během tří minut a ohromit pointou, to je umění hodné obdivu.

Nolanův celovečerní debut vyniká především perfektní prací s časovými rovinami a jejich prolínáním. Bez tohoto uměleckého aspektu by dost možná šlo o obyčejný thriller, možá dobře řemeslně natočený, ale bez jakékoliv inovace. Právě flashforwardové scény naznačující tak málo a zároveň prozrazující dost pro permanentní divácké napětí (ve druhé polovině filmu) dodávají onu výjimečnost. Vyzdvihnout pak musím obzvlášť závěrečnou pointu, ta dodává tomuto snímku tu správnou třešničku na dortu a punc filmové parády.

Výborná animace a silný příběh o osudu dvou kamarádů odmalička, jejichž cesty se rozešly… Perfektně načasovaná rámocvě retrospektivní kompozice postupně odhalující celý příběh s krásně depresivním vizuálem popisující rozklad přátelství. Nejde o žádné inovativní dílo, animace, režie, příběh, prostě žádná složka nepřináší žádné filmařské inovace, ale jde o klasiku dobře rozehranou v krátkometrážním formátu. Zhlédnuto na mezinárodním festivalu AniFest a ve své kategorii zasloužená výhra.

Oproti Austrálii, kde měl film své mouchy, se tentokrát povedlo ukočírovat pokročilý způsob natáčení (oproti Hedvábné stezce, Africe, Jižní Americe – lepší kamera, dron atp.) tak, aby byl koukatelný a vtáhnul do děje podobně jako Afrika. Možná je to umocněné i tím, že jsem na rozdíl od Austrálie před filmem zhlédl i přednášku. O vyrovnání všech případných drobných mínusů se postaral závěr. Kytarová verze Smetanovy Vltavy se záběry na vítající day, mávající vlajky, pak záběr na dítě, které ovlivnilo celou výpravu, a závěrečné titulky s písničkou od Wohnoutů a záběry shrnujícími všechny výpravy žlutého cirkusu, to byla natolik dojemná a motivační pecka, že šlo snad o první film, kdy celé kino mlčky sedělo až do úplného konce, nikdo se nezvedal běže na záchod nebo spěchaje domů ještě před koncem titulků…

Ač na základě skutečného příběhu, odchyluje se od reality. Ač drama s místy vtipnými dialogy, některé scény se svíjejí křečovitým humorem. Ač nikdo nedělá nic nelegálního, stejně jsou zmláceni a policii nic nenahlásí, což se film nepříliš obstojně pokouší vysvětlovat daňovými úniky. Ale to je asi tak všechno, co by se filmu dalo vytknout, Robert Luketic zpracoval scénář výborně. Bohužel, kvůli výše zmíněnému příběh nefunguje úplně tak, jak by měl. Když si ale ony nelogičnosti a nepovedené rádoby humorné repliky odmyslíme, je Oko bere (které se z nějakého překladatelského či lokálně distribučního důvodu jmenuje zrovna Oko bere, a to i přes skutečnost, že Oko bere je trochu jiná hra než Black Jack a že 21 je poněkud lepší název – ale to ponechávám stranou) nadprůměrným filmem.

Na světě existuje spousta příběhů o ambiciózních lidech, kteří si jdou za svými sny. Jen málo režisérů z nich ale umí dostat skvělý snímek. Damienu Chazellovi se to s připěním výkonu Milese Tellera a, a to především, J. K. Simmonse, který ve své roli naprosto exceluje, povedlo bravurně. Příběhu nechybí spád, zvraty a filmařské zpracování destruktivní snílkovské psychiky. Tento výborný film by mohl vtáhnout do děje a zaujmout i ty, kteří neholdují jazzu.

Sympatické postavy perfektně ztvárněné skvělými herci, chytlavé melodie, romantický příběh o zamilovaných snílcích, kteří si chtějí jít za svými ideály, to vše z La La Landu činí dobrý muzikál. Co jej ale povýšilo na úžasný velkofilm hýřící superlativy a oceněními, to jsou skvělá výprava a výtvarné zpracování pod taktovkou Davida Wasca a režijní dohled Damiena Chazella, který tomu všemu vtiskl nádech starých muzikálů točených na jeden záběr a přidal na celkovém barevném, veselém, místy melancholickém a zasněném dojmu. La La Land patří mezi nejlepší filmy, které kdy spatřily plátna světových kin.

Po poněkud splácaném Noemovi je Aronofsky opět ve formě. Vzal svůj um ztvárnění emocí a psychologie postavy z Requiemu za sen nebo třeba Černé labutě a zkombinoval ho s filozofií, metaforami a surrealismem z Fontány. Pravda, zde jdou veškeré jinotaje do úplně jiné hloubky a celý film je vlastně metaforou. Pro běžného popcorn přežvykujícího diváka to bude asi nestravitélná šaráda ze slabik podivných výjevů. Kdo se ale nad filmem zamyslí, dojde mu úžasnost všech těch metafor. Kromě biblických záležitostí (Ábel a Kain) zde najdeme i aluze na historické události (vojáci – války). Celý film by se pak podle mě dal vyložit jako film o tom, jak člověk ničí svět. Máme tu matku přírodu, zběsilý dav, který iracionálně vše ničí, přitom bylo vše v klidu do doby, než přišel Adam a Eva. A tomu nasvědčují i některé hlášky, třebaže básníkova (lidská) tvorba ničí jeho manželku (matku přírodu) či matčina věta: Já jsem tě milovala, to tys mě nikdy nemiloval, miloval jsi jen to, že jsem tě milovala. Dalším možným výkladem je problematika ztráty soukromí slavných, ačkoliv je pravděpodobné, že se vše mísí dohromady. Na druhou stranu, matka! není tak povedená jako třeba Fontána. Dávám ale plný počet, o poslední hvězdu se zasloužil skvělý výkon Jennifer Lawrencové.