TheRaven

Názorná ukázka toho, jak z nadějného námětu vykřesat pohřbení obou serií. Odporně trapné zneuctění Freddyho, Jasona a filmu obecně. Utrpení po stránce logické,příběhové a technické, což zapříčinilo naprosté vyhasnutí náboje a atmosféry původních filmů. Freddy ztratil veškerou svou tajemnost a nadhled, z Jasona je imbecilní oživlá hmota. Závěrečný souboj přidává dva odpady.

Nolan si na vidličku napíchnul opravdu velké sousto, ale rozžvejkal ho vskutku bravurně. Díky jednoduchému vrstvení rovin, se divák v tom komplikovaném světě neztrácí, nemusí se zdržovat jeho dešifrováním a mysl tak může pohltit výborné zpracování velkolepého díla, které se opravdu jeví přelomovým a stane-li se revolučním mylníkem ukáže až čas. I když by se po důsledném rozboru jistě našlo pár dalších chyb typu hudby, která byla slyšet ve všech světech stejně, rozumný divák to tak rozsáhlému příběhu jistě rád odpustí. I přes nazaměnitelnost filmu a vzácnou schopnost naprostého vtažení diváka do děje nakonec nebyla masturbace při promítání na místě, protože tomu pořád něco malého, ale důležitého chybí, možná to byl pocit toho, že Nolan už obstaral masturbaci za mě a i přes mé pozitivní přívlastky, snad i ta onanie může být velkolepá. Možná jsem ale jen neprozřel. Snad budu mít jasno po další projekci. P.S. Intelektuální poselství v tom vážně nehledejte, lidičkové, film je velmi dobrý i bez něj.

Prvních patnáct minut jsem spíše protrpěl, postupně jsem si však začal na styl vyprávění a zvláštní postavy zvykat a i přesto, že se El Superbeasto zapsal na poslední místo v mém hodnocení Zombieho filmů, z původního odpadu se vyšplhal až na slabé tři hvězdy.

Jistě už to někdy každého napadlo, jaké by tak bylo, kdybychom se mohli v klíčových momentech filmu rozhodnout, jak chceme, aby děj pokračoval. Kinoautomat tuto netradiční možnost nabízí, ale po prvních pár duelech je jasné, že nic není uplně jak se zdá a vlastně už úvodní scéna nám prozradí, že naše rozhodování výsledek příliš neovlivní. Zajímavá zkušenost na jejímž pozadí se dočkáme průměrné podívané s nadprůměrnými klasiky české kinematografie. Nápad rozhodně nevyhazovat, dal by se ještě velmi dobře využít.

Jeffrey Dahmer si opravdu zaslouží lepší filmové zpracování než je tato povrchní sonda do jeho mysli. Příběh je založený na několika událostech jeho života, ale téměř žádná scéna není dotažená do konce a divák je tak odkázán na svou fantazii, k čemuž mu jistě dopomůže nastudovaní některých faktů před samotnou projekcí. Především metody usmrcování obětí, pokusy s jejich těly a praktiky, které s nimi prováděl. Bez toho všeho by snad film působil ještě nudněji a až na krátkou informaci na na začátku a na konci filmu je velkým prohřeškem naprostá absence toho, jak byly oběti nalezeny a jak byl samotný Dahmer dopaden, či jak jeho případ skončil. Snímek navíc postrádá jakékoliv tempo a závěrem víceméně vyšumí. Ale nejen negativním byl tento film. Reputaci zachraňuje vynikajícně hrající Jerremy Renner, který má tak nevinně úchylný pohled, že bych k němu domu na pivko asi nezašel.

Vynikající námět, ale příliš mdle zpracovaný, což už nedokáže plně vynahradit ani vynikající M. R. Burke. Lepší tři hvězdy, čtvrtá na dosah.

Lehce humorná kriminálka s jednoduchou zápletkou, klasicky příjemné osmdesátky z českých vod, navíc plné zajímavých jmen. Lepší dvojhvězda.

Po dvou letech od první projekce konečně nastal čas pro napsání komentáře, jehož iniciačním faktorem bylo přečtení vynikající předlohy Breta Ellise a následná třetí projekce samotného filmu. Mary Harron se s námětem poprala vskutku velmi dobře. Celý film se velmi striktně drží knižní předlohy, krom několika málo změn v přehození či propojení některých scén. Je samozřejmé, že nespočet výjevů a dialogů nemohl být zahrnut, ať už pro omezený čas pro převyprávění, tak i pro svou násilnost a obscénnost, které přeci jen film nedokáže tak dobře nastínit jako psaný text, tedy alespoň si neumím představit jak je na plátno věrohodně přenést. I to má však své výhody a film dává, oproti knize, diváku mnohem více prostoru pro vlastní představivost v domýšlení si jen naznačených scén, propojování detailů a snad i vyvozování některých závěrů, zvláště v poslední scéně filmu, kdy nám obraz poskytne trochu jiný pohled na celou situaci a snad i naznačí něco víc. Americké psycho je opravdu pozoruhodným počinem, s tajemně silnou přitažlivostí, jež je zapříčiněna snad chladnou bezcitností hlavního hrdiny, kterého dokonale zahrál Christian Bale a tím si v mém žebříčku konečně vydobyl čestnější pozici, než jakou dosud zastával, tak i netradičním filmovým zpracováním, které se už ale dá přičítat spíše předloze, čímž mám na mysli nejen téměř absenci seznamování se s hlavními postavami, i když se nám může zdát, že postupem času do jejich mysli alespoň trochu pronikáme. Problémem se strávením filmu by diváku mohla způsobit jeho forma, která vyzní trochu odcizeně, snad jako pouhé náhodné a nezúčastněné přečtení si několika stran z deníku mladého zbohatlého makléře z Wall Street, příběhu, který by se mohl odehrát kdykoliv a kdekoliv, i když možná v méně kontroverznější podobě. Chybí nějaká intenzivněji viditelná myšlenka, která by v konečném souzení mohla poskytnout jakési zadostiučinění, morální vyústění a odnesení si „něčeho“ víc. To ale právě činí v mých očích z filmu to, čím je a čím se nakonec stává. Nechá nás o sobě přemýšlet, o dobru, zlu, světě, životě, nudě, penězích etc. a nepodstrkuje nám žádné vlastní závěry. Už od první projekce jsem si tento snímek oblíbil, ale musím přiznat, že po knize se můj pohled výraznou měrou změnil, ne snad v chápání roviny příběhu, ale spíše v prohloubení výsledného pocitu, snadnějšího „proniknutí“ k hlavnímu hrdinovi. Za nemalou zmínku stojí i perfektní hudební doprovod a popravdě, kdo by si po filmu rád nepustil Hip to be square (Huye Lewis and The News), či Sussudio (Phil Collins). Přesto hodnocení neměním, jelikož si troufám tvrdit, že i přes vynikající hereckou i technickou stránku bych si dokázal představit film ještě o chlup lepší. konec komentéře // (poznámka pro osobní potřebu, není součást kometu, takže už to nečti!!: zvláštní, že konkrétních scén jsem se skoro nedotnul, ještě upravit a promluvit s Vojtou)

Dokument je rozdělený na dvě části. První, trvající téměr 72 minut nás seznamuje s komletní Arnieho soutěžní kariérou, od získání prvních titulů v Evropě ve věku dvaceti let, až po šestý zisk Mr. Olympie. Nabízí nám mnoho archivních, spíše méně kvalitních záznamů ze všech podniků, v podstatě téměř bez komentáře a to je, řekl bych hlavní problém, protože to dělá z dokumentu dílo, které je určené primárně pro Arnieho skalní příznivce, protože přece jen, dívat se více jak hodinu na jednoho člověka neustále opakujícího stejné pózy, kde jedinou změnou je letopočet, je trochu málo. Jako bonus je zde ještě záznam jakéhosi soustředění z roku 1972, kde po Arnoldově boku vystupuje Franco Columbu. // Druhá část, už mnohem kraší nám nabízí několik dalšícch, pozdějších a už nesoutěžních záznamů plných projevů a keců a keců a keců. Prvním je setkání s fanoušky z roku 1993. Další se již věnují předávání Arnoldovy ceny a můžeme se na nich setkat s dalšími fenomény moderní kulturistiky, Ronnie Colemanem a Jay Cutlerem. // V souhrnu jsem docela zklamán. The Early Years jsou určeny opravdu jen těm nejskalnějším fanoušků a fanynkám, méně už běžnému diváku, který by se raději dozvěděl i nějaké informace kolem zmíněných soutěží, Arnieho soupeřů, tréninku apod.

Kdo to neviděl, snad by tomu ani nemohl uvěřit. Vzhledem jen obyčejné tréninkové video, kterému však Ronnie svým přístupem dodává nezaměnitelnou jiskru a ať už se o bodybuilding zajímate nebo ne, musíte se dívat až do konce a obdivovat, žasnout a smát se spolu s ním ať už u jeho nadlidských výkonů, tak u i jeho přípravy výživové. Komentář je zbytečný, to je třeba vidět na vlastní oči. A jak na začátku varují: "Tohle doma nezkoušejte" ;-).