TheRaven

Jsou to necelé dva roky, co jsem na tento snímek prvně, spíše náhodou, narazil a nechal se jím mírně unést, Po dlouhé době shánění se mi ho znovu podařilo patřit až nyní a rovnou na "velkém plátně". Tentokrát už jsem nebyl jen unešen. Film mě strhnul jako málokterý jiný svou více než jen velmi temnou a vskutnu kafkovskou atmoférou, která je podtržena, a to bych chtěl zvláště ocenit, černobílou barvou ve většině filmu (jeden úsek je barevný, ale nechci prozrazovat příliš). Úžasný příběh, kde se propojují fakta z Kafkova života se situacemi a postavami z některých jho děl je vůbec tím nejlepším, co se dá v souvislosti s tímto autorem, a nejen (výrazné nejen) s ním, vidět ve filmové podobě. Snímek působí jako "další" kafkův román a Jeremy Irons se bezchybným ztvárněním hlavní role zaryl hluboko do mého podvědomí. (FNR Písek 2009)

Jeden z absolutně nejlepších upířích hororů, jaký jsem měl možnost vidět. Vynikající Peter Cushing i ostatní herci společně s dokonalou atmosférou zajišťují ten nejlepší možný prožitek. Přesně takto si představuji klasický horor.

Já to prostě nedokážu nijak relevatně okomentovat a úvést argumenty proč tak a né jinak, ale tento film ve mně zanechal hlubokou stopu a jsem si jist, že po několika dalších projekcích, bez kterých by nemělo hodnocení smysl, ji ještě prohloubí. Film, děj, postavy, scény na mě působili přesně tak jako Caravaggiovy obrazy. Skvostné, témné dílo a Dereku Jarmanovi patří můj obdiv.

Excelentní duchařina v tom nejlepším možném podání. Žádné zbytečné lekačky, jen zatraceně hustá atmosféra, skvělá kamera, přesvědčiví herci, výborné téma a psycho.....spousta psycha. Samozřejmě na reinkarnaci nevěřím, ale ve filmu je to zatraceně působivé. Hodnocení je možná krapet nastřelené, ale neviděl jsem tolik japonských hororů, abych mohl posuzovat objektivní originalitu....a netrápí mě to. Ale je to zážitek, který už by při další projekci jistě nebyl tak silný.

Bellissimo. Taliánští neonáckové hajlující v rytmu techna. Dokonalost sama. Ač italsky ani nekváknu a titulky jsem nesehnal, film jsem si skvěle užil. Škoda, že je tak málo filmů s tak zajímavou tématikou. Naštěstí tohle není jedna z těch slátanin (jako například odpadový Kult hákového kříže), která se snaží přinést nějaké ultrahluboké poselství, nevtírá divákovi svůj názor a nechá ho pak v klidu popřemýšlet, ale ani k tomu nikterak nenutí, což je fajn. Je to jen na vás, jak se na tohle podíváte.

Darren ani tentokrát nezklamal, i když jsem se na začátku obával jemné předvídatelnosti, nestalo se tak. Vždy mě dokázal znovu překvapit. Ani jsem si nevšiml kdy se to stalo, ale na konci jsem byl do příběhu natolik vžitý, že jsem zapomněl na vše kolem sebe a soustředil se jen na děj. Opravdu bravurně natočený příběh lidské stránky wrestlera, kterého běžný fanoušek nedokáže vidět z jiné stránky než jako zápasníka. Dokonce ani on se nevidí jinak než jako "The Ram", ale hodnoty bude možná bude třeba přehodnotit. Závěr zařídil pátou hvězdu.

Dva komplexní, avšak velmi odlišné pohledy na vývoj poválečné Evropy, částečně i USA. Do popředí je vyzdvihován především vývoj politický a jeho vliv na utváření tzv. "Nové Evropy". Z obou filmů je patrná silná polemika a ovlivnění vlastním politickým názorem v tom, co je vlastně pro Evropu, respektive svět přínosem, a co naopak negativem. Pasolini tentokrát dal plný průchod své levicové, marxistické orientaci. Jeho film však nepůsobí natolik konzistentně a poutavě, tudíž pro něj bych vymezil pole nějakých necelých 4 hvězd. Na druhé straně antisovětský, antimarxistický a prokapitalistický pohled Giovanniho Guareschiho je mi svým vyzněním mnohem blíže, ale především, jeho film je mnohem ucelenější, zajímavější a celkově přínosnější než ten Pasoliniho. To pro mě bylo celkem překvapením, jelikož jsem se k tomuto snímku dostal přes svého oblíbence Pier Paola a očekával jsem zvláště od něj další precizní záležitost. Ale nenechme se mýlit, ač oba tvůrci směřují jinou cestou, mnohé základní myšlenky jsou jim shodnými. K hlubšímu pochopení snímku je i dobré znát historické souvislosti ve světě a především v Itálii té doby. Obávám se tedy, že díky mým, spíše povrchnějším historicko-politickým znalostem, mi některé detaily, metafory a hlubší smysly mohly uniknout. I tak bych tento dokument jistojistě doporučil dalším, kteří s jeho zhlédnutím snad váhají a i těm, kteří na něj zabrousili jen náhodou.

Filmy odehrávající se v uměleckém prostředí mě vždy velmi přitahovaly, díky tomu jsem se dostal k tomuto snímku, ač jen v televizi s dabingem, který se tvářil více než slibně. A musím uznat, že nezklamal, dokonce příjemně překvapil, i když možná nepůsobil historicky uplně věrohodně, i tak si zaslouží velkou pozornost. Ten trochu jiný možný pohled byl spíše k dobru, než aby filmu nějak ublížil. Hlavní však byla psychologická rovina účinkujících postav, která působila velmi věrohodně. To, co by možná jiné od tohoto filmu odradilo, bylo právě tím, co mne zaujalo. Nebylo to jen prostředí a atmosféra, ale především velice pomalu se rozvíjející příběh, který vás příjemně pohlcuje a postupně naprosto zdolá, ale nesmíte se mu bránit a hned ho odsuzovat. Něterým by se možná ani nemusel líbit ten, řekněme, pozitivní konec, který tentokrát rozhodně nebyl na škodu a spíše snímku ještě přidal na jeho kouzlu a završil tak i jeho jemně humornou stráku.

Tak takhle psychicky zle mi dlouho nebylo. Jaký otec, takový syn a takhle to dopadá, když je jeden těžce psychicky postíženej a kolem něj deset blbejch. To je hned vidět, že tyhle děti si odmalička nečetli Foglara a nenechali se jím inspirovat k dobrodružným hrám a životu plnému lásky, přátelství a tolerance. Je to sice přehnaný obraz, ale na druhou stranu je pravda, že tohle je problém, který pomalu nabírá na intenzitě a bude se jen obtížně řešit. Alespoň na chvíli dopřáli tvůrci diákovi potěšení v té malé závěrečné satisfakci, ale ...no nebudu spojlerovat. Posuďte a zamyslete se sami.

Tak Alejadro Amenábar ani ve svém druhém celovečerním počinu nezklamal, ba ten první možná ještě předčil. Velice zajímavý a velmi originální námět, zpracovaný opravdu mistrovsky. Zpočátku jen obyčejné romantické drama ze kterého se pomaloučku, ale neodvratně vyvíjí něco "jiného" (omlovám se ten výraz, ale opravdu nenacházím vhodných slov). Co je sen, co je realita. Od první chvíle netušíte, do čeho se ženete, a popravdě, ani ke konci si nemůžete být ani trochu jistí. Navíc, když se k tomu přidají velice přesvědčivé výkony dvou herců. které může divák znát už z již zniňovaného Amenábarova předchozího snímku, není v podstatě co dodat, ani co vytknout. Film, který ve mně zanechá hlubokou stopu, ale zařadí se mezi ty, které už napodruhé nebudou nikdy tak lákavé a dobré, ovlivňijící, deptající jako po první projekci. Bohužel, zatím nemůžu porovnat s remakem. 100%