Sayko

Postihl nás nečekaný zvrat známý též jako Colin Robinson! Zatím nejlepší epizoda celé série, geniální díl.

A je to tady! Dočkali jsme se pořádného konce, při kterém se divákovi otevřou ústa dokořán a chce vidět další díl! Všechno začíná dávat smysl a vznikají nám vazby mezi divákem a postavami, u mě hlavně k profesorovi a Berlínu. Taktéž se nám ukázalo, že nejde jen o kopírování těch amerických kriminálek a thrillerů, které všichni známe a jsou na jedno brdo, ale byla zapojeno i umění, což, jako milovník odchylek, velmi oceňuji a příkláním se k tomu, i když kapku mainstreamovému, uměleckému „drajvu“, který se konečně dostává na povrch a vyzařuje spousty emocí.

Atlas mraků je něco nepopsatelně nádherného. Snímek, při kterém když jsem viděl jeho délku, zhrozil jsem se, avšak po zhlédnutí nelituji jediné minuty a doufám, že o toto dílo ještě někdy „zavadím“. Jako Nekonečný příběh, ale v novějším, stejně snivém kabátě. Karlík a továrna na čokoládu, ale s dálným pohledem skrze hvězdy. Tvůrci nám nabízejí nevšední podívanou toho nejlepšího mixu v jednom. Poetická lehkost příběhu pohladí na duši snad každého umělecky založeného. Akce v doprovodu s, už zmíněnou, snivou hudbou vytváří přenádhernou podívanou pro všechny nenáročné diváky.. No a všechno je to spojeno neskutečnou hereckou prací a jejich nezapomenutelnými dialogy. Pokud máte nějaký „must see“ list, tohle by v něm určitě nemělo chybět.

Popravdě, netušil jsem, že jde o dokument inspirovaný skutečnou událostí. Jen mě zaujal název. Kdybych to věděl, asi bych se nepodíval. Nejsem moc na dokumenty. Perfektně vyvážené propojení pomalého kecacího dokumentu s rychlou akcí a napětím, které ke konci narůstalo tak, že když díl skončil, museli jste si hned pustit další.. Jako bych byl součástí vyšetřování.

Tak tohle mě dostalo. Zcela vážně a upřímně, jeden z nejpromyšlenějších a nejpropracovanějších snímků, které jsem kdy viděl. Smekám Nolanové. To, co jste předvedli, je neskutečné. Nejde však jen o vážně obdivuhodnou myšlenku a příběh, ale také o jeho formulaci, která byla vážně bravurní. Bez, budu se opakovat, neskutečné práce herců v doprovodu s emotivním soundtrackem hudebního génia Hanze Zimmera by to zajisté nebylo tak skvělé, jak to ve skutečnosti bylo. Nevím, jestli jsem měl zrovna slabší chvilku, nebo krámy, ale tenhle film ze mě vyždímal absolutně všechno. Bezprecedentně jsem se vžil do děje a cítil s hlavními postavami, což se také samozřejmě dost odrazilo v hodnocení. Nezapomenutelný zážitek, jedno velké wow.

Tak tohle je vážně pecka.. Geniálně promyšlený film, který je perfektním odrazem naší společnosti a budoucnosti, tedy snad jen v představách. Pomalý rozjezd - divák si však po čase zvykne, že je vše vyhlazené, naprogramované a vypiplané do detailu. Na co si divák také zvykne, ale pořád ho to víc a víc udivuje, je servírování informací, myšlenek tvůrců a propojení s reálným světem tak, že film při vyvrcholení dostane prostě každýho. Po kinematografické stránce do sebe vše zapadá jako puzzle. Krajina, příběh, herci, myšlenky, vše sedí a šlape, zároveň se snímek vyvíjí jako umělá inteligence. Tedy, mluvíme pořád o umělé inteligenci, nebo už jde o něco víc?

Pro definování pojmu šílenství by se dal použít tento snímek. Vizuálně precizní práce jak kamery, tak kostýmů a místa. Téměř nezapomenutelné herecké výkony Willema Dafoa a Roberta Pattisona, bez kterých by film nebyl takovým mistrovským kouskem, jakým pro mne je. Celý průběh, kdy postavy šílí, je perfektně až neuvěřitelně zahrán, skvělé emotivní dialogy ve mně dokázali měnit pocity a náladu každou minutu, resp. čím dál jsem se do filmu nořil, tím víc mě bolela hlava a musel jsem se víc a víc soustředit. Vše podkresleno výborně situovanou hudbou ušitou jako na míru, surové zvuky vln dunících o skalnaté výběžky a cinkání plechovými kalichy plnými alkoholu, to vše jsem prociťoval jako jednotlivé momenty měnící každou sekundu spletitého příběhu. Dechberoucí zážitek toto dílo. "Jsou to čtyři týdny, čtyři dny nebo snad měsíce, co tu trčíme?!"

Tak tohle mě dostalo! Produkční skupina A24 opět nezklamala a podala to nejlepší, co může filmový žánr horor nabídnout. Pro konzumního diváka hororových sraček s jumpscary na každém rohu nic moc, avšak pro kvalitní podívanou, vystuženou tou nejhustější atmosférou, která by se dala krájet a ani na minutu mě nenechala vydechnout, to určitě bezpochyby stojí. Příběh zasazený do perfektní doby, perfektního místa a perfektní hudby. Postavy zformované tak, aby nebylo do poslední chvíle poznat, kdo je posedlý ďáblem, zároveň jde ze všech strach a zděšení. Už dlouho se mi nestalo, že bych měl celý film husí kůži..

Nádherné. Tak by se dal popsat tento snímek jedním slovem. Netuším, zda je to francouzským citem pro umění, ale poslední dobou mě tamní produkce nepřestává udivovat. Portrét dívky v plamenech sice příběhově nijak nevyniká, nemá žádnou temnou, lépe řečeno výraznou zápletku a akčnější scény se dočkáme jednou, možná dvakrát, ale film oslní diváka naprosto opačně. Mladá, a vskutku nádherná, malířka Marianne dostane možnost namalovat portrét bohaté dívky, ale má to háček. Dívka se nechce nechat namalovat. Tudíž Marianne nezbývá nic jiného, než ji sledovat. V tom mezi dívkami vzniká určitá symbióza, která diváka neskutečně baví a chce vidět, jak se vztah mezi hlavními postavami vyvíjí. A jelikož je příběh o malířce, jde o dosti detailní práci (jak v malířství, tak ve scénografii). Divák se začne tedy soustředit na jednotlivé pohyby, pohledy a pohnutky postav, které ladně herečky vyjadřují. Způsob, kterým je tento romantický příběh totiž vyprávěn, jsem dosud jaktěživ neviděl. Minimalistická režisérka snímku Céline Sciamma dokázala tento prosťoučký příběh zformovat tak, že divák neodtrhl od plátna oči celé dvě hodiny. A to pozor! v celém snímku zazní jediné dvě skladby. Právě režisérčin minimalismus jde ve snímku patřičně vidět. Minimalismus se totiž do filmu neskutečně hodil. Začínáme širokými plážovými scénami a nepřestávajícím duněním moře. Postupně se však scény přibližují, šum utichá a s vytvořením citového pouta mezi postavami a divákem se začínáme soustředit na doposud nepatřičné jevy, jako je například zrychlování a zpomalování dechu hlavních postav a změna jejich pohledů, ze kterých najednou dokážeme vyčíst dokonce věci, které bychom na začátku nedokázali (režisérka nám to ani nedovoluje, servíruje příběh přesně tak, jak rychle se k němu divák přibližovat chce). Uvědoměním režisérky onoho prostého příběhu, pokouší se nám zážitek alespoň zintenzivnit hudbou, která když zazní, jde o neskutečný orgasmus. Jako celek na mne film působil dokonale. Nic, co bych mohl vytknout. Od první po poslední scénu jde o jedno velké, vizuální vyvrcholení.

Snímek Smultronstället opěvovaného režiséra Ingmara Bergmana, mimochodem můj první zhlédnutý, dělí diváky na dvě poloviny. Avšak obou polovinám se film bude líbit. Lesní jahody kypří humorem čistým jako lilie, příběhem na první pohled nijak neoslnivým a kamerou nadevše uspokojivou. Scény se sice zdají být jednoduché, ale opak je pravdou. Každá scéna je plná životních mouder a zamyšlení, která jsem vstřebával a ještě budu vstřebávat velmi, velmi dlouho. Melancholické téma však skvěle doplňuje zmíněný překrásně čistý humor, který naše doby naprosto odlišuje. Skvěle zahrané, skvěle natočené, myšlenkami velmi silné. Tento snímek ve mne určitě zanechal stopu.