Oblíbené filmy (8)
![Spící lůno](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/161/984/161984347_0ecdbc.jpg)
Spící lůno (2017)
Slov netřeba, myšlenek netřeba. A člověk? Ponechme jej v pouhé latenci. Přesto jako vnímatel jsem se nemohl zříci svého člověčenství a dík filmu se nemohl nevydat výš, hlouběji, vzad i vpřed a v pomalém tanci kosmologie a múz si nepovšimnout vlastních myšlenkových reakcí a náhle zejících pocitů – od kantovského úžasu po bázlivé chvění. Ano, redundantní komentář až hanba; ale právě lhostejnost podstaty Spícího lůna (nejen) vůči těmto větám mě fascinuje.
![La tierra aun se mueve](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/165/715/165715161_6c389a.jpg)
La tierra aun se mueve (2017)
Sí, PChG ví, že se hýbe jak Země, tak všehovšudy všechno, a to do morku kostí, resp. do morku atomů. Jak ale zachytit všudypřítomný, vše prostupující, vše ustavující a vše nepřetržitě proměňující pohyb? Režisér našel řešení v kompozici, jíž jako by simuloval pohyb elementárních částic. Proto se sekvence filmu před divákem vynořují nahodile, nesouvisle, někdy se ve změněné struktuře opakují, mnohde rozostřeny, rozvlněny, ale nikdy k neznatelnosti; každý výjev lze po našem identifikovat, vycítit jeho náladu, vidět v něm šrafy reality, ohbí příběhů. Divákova mysl tak na jedné úrovni vnímá pohyb filmových obrazů, na druhé si představuje neviditelné subatomární kolotání, které obrazy umožňuje a které jimi, kauzálně vzato, hýbe. A aby toho pohybu nebylo málo, vtom si mysl uvědomí, ještě s náhlým problesknutím Máchova verše myšlenka myšlenkou umírá (a vjem vjemem), že mysl sama žije ze a ve stejné elementární rozpohybovanosti a proměnlivosti. - A tím uvědoměním dává režisérovi (nebo spíš své interpretaci?) zapravdu.
![Là-bas](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/120/456/120456931_5c5803.jpg)
Là-bas (2006)
Tentokrát žádná tiše vnímající observace à la D'Est. Izrael si vyžádal okamžitou instinktivní reakci. Autorka, skrytá, jako vystrašené zvíře, v noře telavivského apartmánu, učinila z kamery, své mentální dvojnice, smyslovou bytost, která nejčastěji staticky, paralyzovaně zírá oknem do vnějšího světa. V jednom okamžiku se zanoří co nejhlouběji do útrob apartmánu a jindy, když nad nočním městem přelétají letouny, se nekontrolovatelně roztřese. Pudové chování kamery doplňuje Chantal řečí své mysli; jenže ta sice funguje jako prostředek k potírání démonů, ale ve stejném čase jako jejich tvůrce (asociuje obrazy sebevraždy tety Ruth, sebevraždy matky Amose Oze a latentně sebevraždy samotné režisérky). Obě tendence mysli (potírač a tvůrce démonů) pracují současně, ale kdo ví, která z nich je zrovna rychlejší (totéž lze vztáhnout na dění světa, včetně Izraele). Nejsebezáchovněji se významotvorná kamera projeví, když opustí klaustrofobní prostor apartmánu a mysli a spočine tváří v tvář moři. // Film pro nejtrpělivější diváky. Ale co je těch 78 minut oproti míře trpělivosti, již musela autorka vyvinout vůči vlastnímu mučivě balancujícímu nitru; „always the hours“ už od její prvotiny Saute ma ville (1968).
![Japonsko](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/044/44220_5a377c.jpg)
Japonsko (2002)
![Sophia Antipolis](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/163/055/163055037_5d9fb1.png)
Sophia Antipolis (2018)
Rezort Sophia Antipolis je absurdní už svým názvem. Ale právě titul filmu trefně vystihuje dichotomii místa, které se tváří jako moudře (sophia) vystavěné útočiště pro život a plnění snů, jenomže v jádru je spíš významově posunutým útočištěm, totiž místem, odkud se na přirozený život útočí (anti-polis). Postavy filmu, často rohmerovského či bressonovského výrazu, jsou propojeny s anti-polis i se sebou navzájem subtilními kapilárami, které vytvářejí strukturu jejich životů. Tato struktura je ovšem stejně zrádná jako samotná anti-polis; jemné předivo nitek budí dojem, že postavám poskytuje hodnoty, spolehlivé orientační a záchytné body, bezpečí, ve skutečnosti je však dezorientuje, znejišťuje, ohrožuje. Tyto nitky pak nevytvářejí přirozenou síť vazeb a vztahů, ale číhající pavučinu. Duch anti-polis je nakažlivý a dokáže i to, co bylo dosud autentické, rozrušit a podmanit si (jak mentálně, tak fyzicky, viz paralyzování hypnózou či lepicí páskou). Otázka je, kde sídlí pavouk. Pokud v lidské mysli, pak boj s ním nemusí být jednoduchý. A možná bude zapotřebí, jak v průběhu celého filmu naznačuje režisér, živelného kataklyzmatu, aby si člověk uvědomil, jakou past sám na sebe snová.
![RR](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/165/223/165223243_87af8b.jpg)
RR (2007)
Chtělo by se říct ostře sledované vlaky. Vlaky mají svou osobnost, vizáž, zvuk, rychlost, energii, potkávají se, míjejí, nebo – nejčastěji – sunou se osaměle; někdy si pohrají s pozorovatelem. Ale všem je dáno totéž: vjet do záběru, pohybovat se v něm a zase vyjet (záchvěv smutku, když mizí poslední vagón); pokud jim nedojde šťáva předčasně. Intenzivní test metačtení filmu.
![Upstream Color](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/161/068/161068703_33ac83.jpg)