Dikaiarchos

Hned fotka v galerii překrví obrazotvornost, - odkud kam je unášen vznešený Obrostrom, evidentně vyvlastněný vlastní přirozené autonomii? A jak tím – při budování nejen botanických, ale jakýchkoli kvazirájů – vysychá náš kořenový bal? // Film zavlaží téma tak, že myšlenková žeň diváka nemine.

Jemně syrové seniorské haiku, hrst dokumentárních veršů o manželích, kteří mírně, leč seč jim síly stačí, ohlazují surovinu života, sami uvnitř zmírněni, zmírňují skutečnost ve svém dosahu, bez úplaty, řetězcem drobných dobrých úkonů olejují svůj vnitřní píst of peace, čímž, jedině hodnověrně, ratifikují jádřinec míru zevního, - vedle toho se každá usmlouvaná vláda míru jeví jako provizorní záplata, a jak známo, „záplata je jen lepší díra“. // V Peace vidíme i příběh společenství polodomácích koček, náhle atakovaných cizí kočkou zlodějskou (thief cat); kočičí řešení konfliktu se samozřejmě nezpronevěří názvu filmu.

Obratně vyvedená dokumentární mapa ke kauze Aralské jezero. Plus ilustrace jednoduché poučky, že plést se do přirozeného přírodního vláknoví znamená plést se. // Přirozené vlákno ví.

Zjevem nevyzývavá (ale pro mě atraktivní) záležitost není než Výzvou naléhající na práh našeho vědomí, odevzdaně nabídnutým „Tildiným“ stéblem, jež sebezáchovně podává budoucí tonoucí přítomně tonoucím, což je ve filmové časoprostorové elipse kauzálně logické;  nechňapnout po stéble povede k dalšímu rozpixelování naší prapodstaty a práchnivění osrdečníků. „Poslouchejte bedlivě!“ (podtrženo uživatelem Nebešťanem) nabádá Výzva, která jak meteorit dopadá na plátno, do éry ukoptěných přízemních výzev, antropo-ego-centrických přeskoků a úskoků, éry, v níž se neperspektivně horempádem samospádem mluví, ale poŘÁDně nenaslouchá, natož odshora. Proto i Jóhannssonově filmové prosbě o slyšení hrozí, vyjma její hudební složky, oslyšení.

Zdrženlivý milostný? příběh, od startu subtilně soustružený – až k finálnímu divákovu dilematu. Levá hemisféra totiž souhlasí s anotací, vidí v Juvenalovi a Margô obyvatele privátních prázden a sklíčeností, zredukované, poháněné nemotorným vitálním motorem, neschopné ani se nadobro vymanit zpod hydraulického lisu civilizace (Juvenalova fascinace akcelerací, Margino sžití s virtuální realitou) ani spolu pěstit jakoukoli autonomní nektaronosnou zahrádku. Pravá hemisféra ovšem odezírá z drobnokvětých nuancí rozesetých v brázdě filmu a nabývá dojmu, že ve skoupé vzájemné náklonnosti protagonistů, sémantice společného mlčení a pospolitosti jejich vnitřních samot dřímá potřeba - ne-li už základ - jejich dvoudomosti. // Ke hlediskům obou hemisfér přistoupím ale à la wu-wej.

…aneb výpověď žáby na vyschlém prameni vody živé. Ale přece, navzdory in memoriam, díky Vašim o/tiskům živá voda dál vyvěrá a proudí strouhami z nesčetných vrypů a rýh, labyrintem mézlovských koryt, kompaktní vizuální krajinou, kterou jste vykrajoval v tkáni dřeva, Vy, samojediný oddanec řemesla, mistr bez tovaryšů, mág dlát, vyrývající obrazy ve jménu prazákladního smyslu umění, a zároveň podrývající šmejdnost a rozkolejenost jadrným provocare, nutně svérázný v reakci na záhubně srázný lidský svět, Vy, žertovný rytec z nadhledu, rozmrzelý hlubinami antropoinferna („…strach ze světa, kterýmu nerozumím, nebo mu rozumím až moc.“; ~citace odtud), ovšem rytec nepokrytec, neuhýbající, mají-li ironické hobliny dopadnout na jeho vlastní hlavu… Vás jsem si zas rád oživil, spolu s paměťovým vrypem – krátké zahradní setkání při štěkotu hliněného baskervilla modřanského, ne dlouho před Vaším finálním alotriem. // Buďte v klidu, Vaše skepse je pořád opodstatněnější.

Pod vlivem tematického fluida filmu nezadržitelně směřuju od rozumbradovského ťukání do klávesnice k rytmickému bubnování do desky stolu: oko v kosmu – kosmos v oku, kosmos v oku – oko v kosmu, kosmos okem – oko kosmem, oko kosmem – kosmos okem, nic ničemu není sokem – nic ničemu není sokem, oko kosmem – kosmos okem …

Film dýchá čistě, kreativně, přirozeně a zrovna tak protagonista vydechuje molekuly své jedinečné rozšiřující bystrosti a nerozklondatelné integrity do ovzduší, doufaje, že to okolí opětuje existencí stejně povzbudivé duchaplné atmosféry vhodné k zpětnovazebně občerstvujícímu nádechu.  Jenomže paradoxně (ačkoli ne paradoxně ve společnosti, pro kterou je paradox územ) jsou Siddhárthovy vzácné mentální živiny, jak během své zaměstnanecké odysseje zví, pro neovzdušnitelné klima systému a jeho nelidsky pokroucené soukolence neabsorbovatelnými, jedovatými, kontraproduktivními prvky.  Odpovědí na Siddhárthovu poptávku po okysličeném vdechu je systematické sunutí jeho osobnosti do dusivého vzduchoprázdna, stvrzení nesourodosti dýchajícího člověka a hermetického bezduchého systému, a tím zrod vzájemného protivenství a pochopitelného revoltního zalapání po dechu. // Nezapomenutelné závěrečné katarzní minuty. Nádech.

Kdybych měl zkušenost s nutkáním, které vede k takovým extrémním hazardům! A kdybych zažil typ uvědomění, který se – snad - po zdárném výstupu dostavuje! Potom bych – snad -  pojal vysokohorské ultrariskantní počínání jinak než jako výsledek kvasu adrenalinu, endorfinů a touhy dokázat Něco, Něco, jež se mi zpovzdálí jeví jako něco, z čeho, je-li dokázáno, neplyne než holý fakt, že to bylo dokázáno („tautologie činu“, drama pro drama, rekord pro rekord, pokoření pro pokoření). Ve výtečně vystavěném dokumentu zřetelně vidíme, že z dobytí vrcholku nevyplývá pro druhé nic, zatímco ze smrtelného sestupu plyne pro pozůstalé doživotní darda. // Dívám se, zmagnetizovaný dramatem, ovšem nic nosného se z něj do mě, a potažmo téhle glosy, nepřeklápí. Ale připouštím možnost, že to přínosné se děje uvnitř vabankářů; třeba jen k uvědomění, ke kterému mně stačí Zebín, Ralsko, Radobýl…, potřebují oni aspoň osm kilometrů.

Se zájmem jsem pozoroval Lyudmilino nitro zatemněné oponou ideologie a ismů, jak této oponě neoponuje, ale oddaně se jí nechává opanovat, tká spolu s podobně zhypnotizovanými stíny lidí její nestvůrnou strukturu coby člunek v mechanismu temnění, tká pořád neprodyšnější nejasnost sebe sama (tj. světa), čímž se netušeně blíží nezvratné temnotě a nevidoucnosti. – Až do bodu otřesu, kýženého a ze souhry (dějinných, resp. filmových) okolností vyhřeznuvšího, kdy se Lyudmilino podvědomí vzpříčí, prudce rozhrne oponu a protagonistka v ten moment zahlédne skutečnost, utká se s tím, co utkává. A v tom uvědomění se před ní zatetelí možnost být – ve vlastní režii – zase přirozenou bytostí. // A Končalovskému jde samozřejmě o to, abychom tu možnost nenechali ladem spíš my než Lyudmila. Protože vlezlých temnidel, co touží vypl(e)nit naše mentální zorné pole, je bohatý sortiment.