Dikaiarchos

Weir a jeho nepřekonatelná lekce o hranicích a atributech lidského poznání.

Vzdálený příbuzný Jeanne Dielmanové, ovšem s odlišným myšlenkovým rámcem. Hladinu opakující se každodennosti zčeřil Saless prostou událostí; ale zčeřil, nebo nezčeřil? Vždyť ústřední postava je spíš než dítětem zenovým/buddhistickým žákem, stoicky přijímajícím úděl – bez slzy a bez úsměvu. V jeho životě existují jen důvody být tímto zdatným žákem, nikoli důvody být dítětem. / Festival íránských filmů 2018, restaurovaná verze.

Chapadla černošského gangu (v rauši osvíceně sebezpytného), zabitý bratr, absence rodičů. A přece je Dayveon, označující na začátku filmu každou součást svého teritoria za debilní, neustále vystavován dotekům přívětivosti. Režisér zvolil optiku, v níž se zdá, že zlo je unavené (i samo sebou) a k jeho defenestraci by stačilo jediné dloubnutí prstem. Bravo, Dustin Lane! A ty vábící arkansaské soumraky!

Mistrný debut ve formě důmyslné početní úlohy. A každá z hemisfér dospívá při jejím řešení k jinému pocitu (smutek versus naděje). Pochvala patří i kameře, jejíž oko si cení postav nade vše. Po 5 dnech od zhlédnutí dodatek: výsledek je variabilní nejen v závislosti na použité hemisféře (algebra versus rytmus), ale každý divák může navíc pracovat s vlastním zlomkem. Můj vítěz 25. ročníku Febiofestu.

Když jste umořeni hektickým tempem, když postrádáte skutečnou komunikaci a harmonii a když tápete (řečeno s Bradburym), jak v obyčejných věcech vidět zázraky a v zázracích obyčejné věci, naordinujte si Weerasethakulův filmový balzám. Zabírá - i přes občasné závany zásvětí.