vecnevysmata

Za mě zklamání. Bohužel o obecnější podstatě problému jsem se toho z dokumentu moc nedozvěděla. Autoři dávají zbytečně velký prostor libanonskému recruiterovi, který existenci problému popírá, hájí právo silnějšího a tvrdí, že lidská práva existují jen v Evropě. Dále sledujeme případ zemřelé keňské dívky, k jehož detailům se ovšem rovněž nedobereme. Další ženy buď nejsou příliš sdílné, nebo jim není dán prostor. Nic se nedozvíme o legislativě států Zálivu, o pohledu právníků nebo neziskových organizací, ani žádných dalších konkrétních případech. Po hodině sledování nevím o problematice o nic víc, než jsem věděla už předtím.

Poměrně předvídatelný příběh. Hvězdičku navíc dávám za soundtrack a taneční choreografie Jamieho Bella.

Výborný film! Konečně něco originálního, u čeho si člověk neříká, že stejné schéma viděl už dvacetkrát předtím. Napětí až do konce, i když ten happyend člověk nějak očekával.

Tak toto je fakt hodně, hodně velké zklamání. Film v podstatě jen opakuje scény a schémata všech předchozích Bondů, které jsme tisíckrát viděli. Prostředí, postavy, děj... Není tu naprosto nic nového a neotřelého, co by zastaralý koncept udrželo svěžím (a ne, jedna mladá žena tmavé pleti to opravdu nespasí). Natažená tříhodinová nuda, na kterou nikdo dobrovolně podruhé koukat nebude.

Neuvěřitelná předpověď budoucnosti a navíc hvězdné obsazení. Nemám co vytknout. Škoda, že od pandemie nás to ani tak neuchránilo.

Robert Więckiewicz je dlouhodobě můj nejoblíbenější polský herec, a ač filmů o záchraně Židů před holocaustem jsme viděli nejspíš už desítky, tento je rozhodně nejméně idealizovaný a tudíž asi nejvěrohodnější. Přesto, nebo spíše možná právě proto, mě to nebavilo, nijaký děj a zbytečně natažená délka.

V porovnání s neskutečně otravnou knižní předlohou jsou seriálové Conversations mnohem snesitelnější, ba nebojím se říct povedené. Příběh je uvěřitelný, emoce skvěle zahrané, postavy sympatičtější, Joe Alwyn (kterého jsem doteď znala jen jako boyfrienda Taylor Swift) vlastně docela hot, sexuální scény realistické, a chování aktérů dává větší logický smysl než v Normal People. Celé to je jaksi "relatable", tedy minimálně pokud jste někdy byli mladou holkou ve vztahu se zadaným mužem (been there, done that). Škoda, že v porovnání s knihou byla méně akcentována sociální linka třídních rozdílů mezi protagonisty. Tak či tak, knihu bych asi znova nečetla, ale na tohle bych klidně koukla ještě jednou. Několikrát jsem měla slzy v očích.

Film stále tak aktuální, až se nechce věřit, že už pomalu slaví 30 let. Klidně mohl být natočen včera. Je bolestné si uvědomit, že v řadě věcí se společnost téměř nikam neposunula. Aspoň, že se posunula léčba AIDS.

Dokument, jakých už jsme viděli celou řadu, byť tentokrát pro změnu z Nového Zélandu. První hodinu se prokousáváme informacemi, které už známe odjinud, nicméně celkem dynamickou a rychle ubíhající formou, byť perspektivu "obyčejného novozélandského kluka", vypravěče Chrise, tvůrcům úplně nežeru. Pro mě osobně byla zajímavá informace ohledně výroby "mléka bez krávy" pomocí fermentovacího procesu, o tom jsem slyšela poprvé. Celkově povedený a informacemi nabitý počin, na který se dobře kouká a navíc je většinově laděný v pozitivním duchu a končí optimisticky.

Dvě hodiny koukání na špinavé chlápky, co se opíjejí, mlátí, mají halušky a celkově jim dost hrabe. Díky, tohle jsem asi vidět nemusela. Snad právě díky alkoholového deliriu mi to připomnělo švýcarský film Sennentuntschi - Pastýřova panenka, který jsem jednou omylem viděla a už jej rozhodně vidět nechci...