sportovec

Pozoruhodné dílo, které dosvědčuje, že i v zemi  hollywoodské akčnosti žijí normální slušní lidé, kteří vyrůstají a dospívají jako kdekoliv jinde. Herecký výběr, brilantní režie, fascinující kamera, nádherná ženská postava, překonávání absurdních společenských přehrad, genialita v okamžiku stříbrného větru, složitost i krása dospívání i vyspívání, v tom filmu jsou jako v kapce vody zachyceny všechny okamžiky civilizace v mikrokapce jednoho života i několika životů dalších. Dospíváme po celý život a přestaneme-li o to dbát, scházímr a umíráme. Škoda, že atlantický evropský druh takových oskarových okamžiků nepřináší víc.

Nápaditě - mj. i interdisciplinárně - vybudovaný scénář zasazuje Jeronýmovu osobnost do dobového kontextu při důsledném respektování historických pramenů a s minimem prostředků dosahuje maxima poutavě podané sdělnosti. Revoluční rozměr Jeronýmova chování, poznamenaného počínající renesancí i ocenění jeho mimořádných osobnostních kvalit propůjčují tomuto pořadu pečeť zasloužené mimořádnosti. Zážitku, poučení i kvality.

Je zajímavé sledovat, jak na tomto tématu přežívá předlistopadová poetika a spolehlivě prověřuje skutečné schopnosti a talent našich herců. Nejvíce patrné je to na Oldřichu Navrátilovi, ale svou vysokou profesionalitu potvrzuje i dejvická Klára Melíšková. Uznání zaslouží i scénář Ireny Obermannové a režie Petra Zahrádky.

Je logické, že takto koncipovaný dokument se nedotýká těch nejvýsostnějších výšin; na druhou stranu takto pojaté všednodennosti nelze upřít monumentalitu a viditelnou úctu k velikosti herce z boží milosti. Herce výsostně a bytostně českého a lidového.

Tvůrcům i Marii Rottrové se podařilo představit se tak, jak chtěli a jaká Rottrová opravdu je a být by chtěla. Dokument je to opravdu ženský jak v úhlu pohledu na život, tak v osobnostní sebecharakteristice. Zpěvačka se dočkala svého portrétu. A s ní i její přátelé a příznivci.

Ruská klasika ve výborném českém provedení režisérky Anny Procházkové a výjimečných hereckých výkonech Viktora Preisse, Ladislava Peška, Světly Amortové a lžidobrácky brilantně pojmuté darebné ženy Dany Medřické. Dojímavé a dokonalé.

Miro Žbirka - nečekaný a předčasný nebožtík - je zosobněním evropsky zakotvené ztělesnění československosti, mluví slovensky, ale současně jakoby patřil odjakživa k Praze. A fenomén anglické maminky v tom všem hrál nemenší roli. Civilistní neokázalost pojetí dokumentu i Žbirkovy osobnosti jakoby se prolínaly a umocňovaly v jeho hudebním neopakovatelném odkazu. Za nápadnou v pojetí filmu je možné označit Žbirkovu izolaci uvnitř českého prostředí v jeho pražském období.

Páralovsky podaná láska v expres tempu, jaké bylo pro tehdejší zrychlující se dobu příznačné, nese v režijním pojetí prvky divadelní režie. Závěrečné milostné prolnutí v myšlenkách a pocitech celý ten jemný úchop Dietlův i Strnadův jen vystupňovává do poezie první, fyzicky ještě neobratné lásky. Ale už jen kvůli jménům dnes klasiků české desáté Múzy zaslouží opětovné zhlédnutí, jež je v mém případě značně opožděnou premiérou.

Ve  společnosti, která postrádá morální zásady a na morálku si jen hraje, svatouškovství a sliznatost hrají pré. V tomto ohledu je desátý díl zdařilou moralitou.

Jako ponor do soudobého Finska to je mimořádně zajímavý pohled včetně pralesa různých - nejen pohlavních - "jinakostí". Někteří jsou až neuvěřitelně podobní Rusům-bohatýrům. Pochopitelně jen zevnějškem.