kinej

Přestože je tento film oděn do překrásného hudebního kostýmu, ozdoben desítkami esteticky bezchybných záběrů a geniálně zahrán, nedaří se mu zakrýt plytkost celého příběhu. Snímek je potěchou pro oči, uši ale již ne tolik pro mozek. Pod vší tou krásou a oduševnělostí se zkrývá obyčejný příběh milostného trojúhelníku, ale žádné velké drama. V závěru jsem se neubránil dojmu, že je film valstně o ničem. Nebo možná o něčem so umí vnímat pouze ženy? Nicméně kamera je tak moc krásná, hudba dojemná a Holly Hunter bezchybná, že se daří tyto nedostatky maskovat.

Je pozitivní, že se bratři Coenové po dvou nevýrazných komediích vrátili k tomu co je jim vlastní. Filmařsky jim to klape jako kdysi v jejich největších filmech. I zde jde patrný jejich nenápadný inteligentní, pro leckoho těžko postřehnutelný, filmařský smysl pro humor (například pozorování vypnuté televize). Také zde jsou, jak je zvykem, skvěle plasticky vytvořené bizarní postavy a to i včetně těch epizodních. Na tomto snímku si zkrátka Coenové zase dali záležet. Avšak není pochyb o tom, že jejich starší filmy jsou silnější. Zbytečná krutost, Muž, který nebyl, Fargo a i další snímky byly mnohem více propracovanější. A tak to, že se Coenové Oscarů za hlavní kategorie dočkali teprve teď a to za rozhodně ne za jeden z jejich velefilmů, demonstruje to, jak nulovou vypovídací hodnotu zlaté sošky mají. V No Country for Old Men mi chybí jakési uzavření kruhu. To totiž ve zmíněných filmech vždy bylo a to v podobě geniálně zcestného a vtipného rozřešení. To zde schází. Barton Fink také skončil podivně, jenomže tam mohl divák popřemýšlet nad načrtnutými záhadami. Zde však film jakoby mizí do ztracena. Je mi jasné, že takovýto závěr, možná jakési vystřelení si z diváků, je ze strany tvůrců záměrný, ale díky tomu se No Country for Old Men nemůže řadit mezi veledíla bratří Coenů.

Absolutní akční film. Něco mi říká, že taková honička a bitka v Tangeru by mohla v budoucnu znamenat to co kdysi sledovačka v Bullitově případu. Zkrátka naprosto geniálně natočená a střihlá pasáž, kterých je ve filmu více, ale tahle se mi zaryje do paměti navždy. Ději zde trochu dochází dech, ale o tom to vlastně ani není. Tohle je o sledu fenomenálních akčních scén.

Příznivci westernu se konečně po dlouhém půstu dočkali lahodného sousta. Největším kladem, kromě hollywoodsky standardně bezchybné avšak nijak objevné režie, kamery, hudby a střihu je to, že film nenudí. V oblasti westernu není třeba, zkoumat nové sféry, vše už bylo vyřčeno. Hlavně, že vše funguje jak má, to na nadprůměrnou zábavu stačí. Na začátku se film jako parní lokomotiva těžkopádně rozjede, a poté už je až do konce k nezastavení. Christian Bale se zde střihnul svého klasického tvrďáka - nemluvu, Russel Crowe nám s určitými obtížemi předvedl, ale nakonec vzhledem k malému prostoru přeci jen úspěšně, nelítostného vraha, z jehož nitra se začíná na povrch drát svědomí Nejvíc se mi zde stejně líbil Ben Foster. Výborně obsazený western funguje téměř bezchybně. Jen bych měl drobné k logice psychologických pochodů postav, ale zas tak moc by se u takoých filmů myslet nemá.

Tak tohle je Herzogův návrat v plné síle. Pan režisér využil jak svůj um, tak i to jakési něco, co ho odlišuje od ostaních rutinních režisérů a činí ho solitérem s vlastním rukopisem. Silných aspektů je zde na jeden snímek dost. Jednak je zde téma o síle a slabosti člověka, které nám úžasně zprostředkovávají všichni herci. Christin Bale mě svým herectvím naprosto zaskočil. Doposud jsem ho znal jen z rolí málomluvných zamračených týpků, ale zde nám předvádí něco zcela jiného. Zde ztvárrnil extrovertního člověka, charismatickou vůdčí osobnost, který ani přes všechny ty plivance osudu neztrácí sílu. Dalším silným tématem je vliv nepřátelské džungle na duševní zdraví člověka. A to divákovi komunikuje, s vydatnou pomocí skvělé minimalistické hudební kulisy, hlavně sám režisér Herzog. Jeho filmová řeč skvěle umožňuje chápat, to jak snadné je v takovém zeleném pekle zešílet. Styl na pomezí šílenství. Něco podobného jsem již viděl v geniální Apoclapse Now, či právě v Herzogově Aguirre. Tento film rozhdoně patří k tomu nejlepšímu, čím nás kdy Werner Herzog obdařil.

Samozřejmě, že první dva díly už nebylo možné překonat. Jednak měly silnější předlohu, jednak je vedle Al Pacina dozdobili Marlon Brando, nebo Robert de Niro a Andy Gracia už prostě nemá takový břink.

Pokud divák přistoupí na za vlasy přitažený svět Agathy Christie, kde se "shodou okolností" potkají staří známí, kde se v místě dění sejde skupina lidí z nichž všichni mají motiv, kde pachatelé plánují své vraždy geniálně až do nejmenšího detailu, pak mu nezbývá, než se u Smrti na Nilu královsky se bavit. Je proč, protože filmařsky už by to snad ani lépe zvládnout nešlo. Je zde vše: napětí, romantika exotiky, humor i dramatické rozuzlení. Plán vraždy a Poirotova analýza jsou geniální. Nechybí nic. Vysoká koncentrace hvězd je v tomto případě ozdobou filmu. Zejmén díky trošku realističtější předloze se mi film líbil víc, než Vražda v Orient Expressu.

Jednu hvězdu dávám za snahu vytvořit celoveřerní animovaný film v Evropě. Jiný klad bohužel nevidím. Příběh nudný, postavičky obyčejné a fádní, animace příšerná. Srovnám li technickou stránku s filmem Ratatouille, tak se mi nechce věřit, že filmy od sebe mají rozestup pouhý rok. Nechápu producenty, že tento projekt zašítili.

Komedie od této dvojice považuji většinou za vydařené. Vyhovuje mi na nich nekompromisní frackovský humor, který nešetří nikoho. Zde se mi ale zdá, jako by si tvůrci nasadili bílé rukavičky aby byli k objektům svého výsměchu co možná nejšetrnější. Jenomže, půvab jejich humoru spočívá v hrubosti, která je tak nějak spravedlivá tím, že zesměšňuje všechy bez vyjímky. Zde jsem ale vycítil náznak lítosti, či umírněnosti, jejíž přítomnost možná může obézní lidi urážet více než ostrý vtip. Navíc oproti předešlým filmům jsem zaznamenal úbytek nejen na kvalitě, ale i kvantitě vtipů. Tento nedostatek navíc zdůrazňuje přiblbá romantika, do které film upadá. Jack Black také nejspíš není komik takového formátu jako Jim Carrey, či Ben Stiller.

Skvělý dokument, který se může pochlubit autentickými záběry z Bukowského čtení. Pokud tohot osobitého básníka a spisovatele máte rádi, určitě shlédněte. Jeho hlasem přednášené básně získávají na působitosti a dělají z jinak vydařených českých překladů škvár. Z jeho hlasu lze cítit bolest a když se k tomu přidají smutné pasáže klavírních koncertů, je to zbásněná beznaděj.