Terminus

Koncentrované gentlemanství anebo i vyšetřování vraždy může být harmonické.

Film, jehož trailer vyjmenovával (tehdy ještě neúplný) seznam ocenění z festivalů i od režisérských a jiných cechů, je vskutku dílem, které se nás dotkne. Přes roztříštěnou strukturu (ve srovnání s dalším Iñárrituovým filmem 21 gramů však nepříliš komplikovanou) budí Amores Perros v divákovi zájem o znázorňované postavy a spěje k tomu, že jakkoliv neradostné jsou jejich osudy, je čirou radostí sledovat takto vytříbený film. V dnešních dnech módní metoda prolínání několika příběhů, jež je spojena především se jménem Quentina Tarantina, ale již použil už třeba Noël Coward ve filmu Moře náš osud (1942), je v Amores Perros dovedena k nenápadné dokonalosti a jako taková může být označována za vzor, nikoliv imitaci.

Příklad naprosté tvůrčí impotence a toho, že honosná výprava dobrý film neudělá. Příběh je nesnesitelně překombinovaný (mocenské spiknutí, Lupinova životní traumata), herci nudí (titulní hrdina je vším možným, ale ne švihákem, jakým by měl Lupin být), formální zpracování je fádní. Pařížské lokace zůstávají nevyužity (zlatý Belphegor - Fantom Louvru), film by mohl skončit kdykoliv v druhé polovině, neustálé nejasné pletichy nezaujmou. A především - lupič gentleman ve filmu krade výhradně šperky, pořád dokola... Pryč jsou důmyslné Lupinovy loupeže sepsané Mauricem Leblancem. Potěší snad jen hořící kardinál letící z okna... vp 10.5.2005

Firmino se vrací do své rodné vesnice a s nepochopením a odporem sleduje, jak místní rybáři na jedné straně používají sítí vykořisťujících zaměstnavatelů a na straně druhé slepě věří v candomblé a „loví ryby modlitbami“. Podle ohlasů se jedná o nejpřístupnější film Glaubera Rochy, nejvýznamnější persony „Cinema Novo“.

Anglický šarm a humor Alfreda (Michael Caine), nepatetický smysl pro právo a pořádek reprezentovaný policistou Jimem Gordonem (Gary Oldman), bondovské zázemí a "Q" Lucius Fox (Morgan Freeman). Působivá byť nepříliš komplikovaná pseudopsychologie (dětské trauma podobné Letcovu a konečný návrat k rodinným hodnotám). Mimořádně "vypečený" záporák (nová irská filmová star Cillian Murphy), který však neodvádí pozornost od titulního hrdiny (jako se to přihodilo v některých předešlých "Batmanech"). Svižné vypravěčství, které však neústí v chaos, vtipné reference k předloze i předešlým filmům (skvělé vyvrcholení odkazující k prvnímu Burtonovu Batmanu). Uměle vytvářená veřejná identita Bruce Waynea versus temná prezentace Batmana (na vtipné repliky jsou zde jiní). Odevzdaný herecký výkon Christiana Balea (kéž by hrál v dalších "Batmanech" a Bonda "přenechal" Hughu Jackmanovi). Skvostná výprava (Gotham "stojí" na pomezí nebetyčné fantazie a povědomé megalopolis). Prosté, ale nesmírně působivé entrée netopýřího muže, které přichází takřka po hodině filmu, a na které by se vyplatilo čekat i déle. Všechny tyto prvky dělají z Nolanova dravého filmu mimořádný zážitek. Především proto, že převyšují to, co mnohým připomínají (Caine je šarmantnější než Alfie, Freeman více "cool" než Q). Jako jediný problém se může jevit fakt, že takřka dokonalé odmytizování Batmanova zázemí (detailní analýza objednávek vojenských materiálů z Číny, vysvětlení Batmanovy schopnosti "zmizet") povede u některých diváků k tomu, že jim "supermanské" činy netopýřího muže budou připadat přece jen příliš nadpřirozené. Navzdory tomu, že ne vždy Batman uspěje. Přesto se nápad, aby Nolan přepracoval Burtonovy či Schumacherovy "Batmany" jeví jako jeden z nejzajímavějších (byť možná ne nejvýnosnějších) nápadů poslední doby.

Lokace i některá z témat tohoto filmu mohou připomínat důležitý brazilský film Barravento, jímž do světa kinematografie vstoupil brazilský velikán Glauber Rocha. I v Barraventu bojují rybáři s nepřízní přírody, kterému se snaží odolávat pomocí náboženských rituálů. I Cena odpuštění představuje soupeřící mužské postavy. Podobnost je však do jisté míry povrchní. V celovečerním debutu dokumentaristy M. Sory Wadeho bojují rybáři s mlhou a dva dávní kamarádi mezi sebou o přízeň krásné vesničanky. Paralelu k náboženským rituálům "candomblé" obsažených v Barraventu tvoří náboženské přesvědčení senegalských rybářů a úcta k umírajícímu šamanovi (přesnější název nemohu neznaje reálie poskytnout) a jeho synovi - možnému nástupci.

Mladá taxikářka a její „cesta z města“. Zapomenuté městečko žije promítáním starých filmů a obdivuje se jinde už zapomenutému herci Edgaru Wesleymu. Nostalgický film zaujme a pobaví dílčími detaily („vynálezce“ Antonio přichází jaksi se zpožděním na teorii relativity a jiné vědecké koncepty), ale jako celek nám v paměti příliš dlouho nesetrvá. Snad proto, že ony zajímavé motivy podává příliš nepřekvapivě.

V roce 1956, který je pro Maďary dodnes trpkým tématem, začíná příběh mladého hrdiny, jehož otec musí z politických důvodů opustit zemi. Impulsem je uvěznění jeho přítele z odboje. Film s atmosférou Lásek mezi kapkami deště citlivě přibližuje poměry doby i čas dospívání - spatříme obligátní "chlapské" kouření na toaletě či prohlížení fotografií nahých žen. Příběh, jehož atmosféru dotváří dobový rock'n'roll, se uzavírá v roce 1967. V roli učitele, který hlásá svátost sexuality, poznáme Josefa Kronera.

Film z dob, kdy „Ademir [fotbalista týmu Palmerias São Paulo] znamenal tolik co Pelé“ – nemocná Zulmira se upne k výroku kartářky a živí v sobě obavy z uhranutí. Film, jehož důležitou část tvoří přístup hrdinů k fotbalové kultuře. „To je pech, ztratit ženu před důležitým zápasem!“, říkají čerstvě ovdovělému Toninhovi kamarádi. Muž se však na zápas vydá. Co na to ale jeho svědomí? V hlavní roli poznáme Fernandu Montenegro, protagonistku ceněného Hlavního nádraží.

V málokterém filmovém žánru zastydlo takové množství neustále omílaných a nevariovaných klišé jako v žánru satanského filmu. Tvůrcům takových děl pranic nevadí posměch, který za to sklízejí (stačí se podívat třeba na ČSFD hvězdičky) - důležitější se jeví ta skupina diváků, které se zavděčí. V případě filmu Bradforda Maye to budou teenageři a fandové filmů, v nichž jsou vyvražďováni mladí, pohlední lidé. V rámci klišé "nejhezčí z dívek a svalnatý sympaťák - pokud možno v cárech oblečení - si padnou do náruče" Ďáblova oběť končí. A nejprofláknutějším klišé satanského obřadu film začíná: krev v kalichu, pohledná blondýna (nic nevadí, že určitě není panna), "záhadný" pán v kápi a s bafometem na krku, protentokrát navíc ve šklebné šaškovské masce. Když se pak na "černé mši" (uvozovky budou v tomto komentáři opakovaně nezbytné) ocitáme ještě jednou a "kněz" zpěvně intonuje zatímco zrádná Fawn vykřikuje "Hail Satan!", přáli bychom si, aby tam vtrhnul Boris Balkan z Polańského Deváté brány a učinil totéž, co ve zmiňovaném filmu. Vedle černých svící a kozlích lebek (zde na stěně pro jistotu visí i kančí hlava) je nedílnou součástí vypodobňování takzvaných satanistů i jejich neotřesitelné mravní přesvědčení: zde si oběti vyhledávají na "nemorálních" párty, kam potenciální oběti vylákávají. To, že sami "satanisté" ze všeho nejraději smilní a jsou tak potenciálními oběťmi sebe samých (sexuální otevřenost se sice satanskému smýšlení nevzpouzí, stejně tak ale satanismus nevylučuje opojné radovánky na párty), je úplně jedno. Cesta omladiny na večírek se tak při zpětném pohledu jeví jako jediný smysluplně motivovaný čin, jehož jsme v tomto filmu svědky. Nesmírně komické je i vypodobnění dvojí tváře satanistů - ti se tváří buď neskonale vážně a zadumaně anebo se naopak chovají jako utržení ze řetězu, lascivně se olizují, šklebí a popíjejí se zarputilým výrazem krev. Méně nápadné, ale stejně omšelé jsou i další motivy: závěrečné inferno způsobené výbuchem auta, které vše zničí (neberme teď v úvahu "nadpřirozené schopnosti" kněze, který to rozchodí), je pro filmy, v nichž hrají významnou roli praktikující "satanisté", běžné. Stejně jako dualita ženského elementu (jakkoliv to zní v kontextu tohoto filmu příliš "učeně") - ta se tady projeví především ve scéně, kdy je prostřiháváno ze souložící tmavovlásky Fawn na blondýnu, kterou si "satanisté" připravují na obětování. Stokrát už jsme viděli i zapadlou vesnici, v níž je každý obyvatel podivný a zde navíc pochybně kontrastuje s pohlednými "kolegy satanisty", kteří lákají oběti na párty a z vesnice očividně nepocházejí. A jak k tomu přijde chudák šerif, který jako jediný očividně nic netuší a jehož osvěžující přítomnosti je učiněna přítrž příliš brzy poté, co procedí: Už jste mi vyjmenovali šest mrtvol a já jsem ještě ani nesnídal. Zcela obecné je pak klišé "vtipný černoch musí zemřít první" a použití rtěnkou psaných (výhružných) vzkazů na zrcadlo. Režisér dá čas od času najevo, že si je konvencí, v jejichž rámci se celou dobu pohybuje, vědom: Chápu to - bílý šaty, obětování panny, velmi originální., říká jedna z postav. Přiznání práce s klišé však neomlouvá jejich nehorázné potvrzování - zvlášť když se nabízí tolik trefných variací. Je těžké se na tento přiznaně hloupoučký film zlobit - dlouho jsem neviděl nic kouzelnějšího, než blondýnu v ohrožení života, která křičí: Mám zničený šaty! A, kruci, kde mám kabelku?! a duchem zcela přítomného mladíka, který v osamělém srubu plánuje záchranu slovy: Myslíte, že je tady laptop, abychom mohli někomu poslat mail a dostat se odtud?. I přesto by si tvůrci Ďáblovy oběti zasloužili jít tam, kam zve letáček, který se objeví na konci filmu: "Straight to Hell". I když i to by byla příliš velká odměna.