Terminus

Tvůrci "Školy otců" (včetně debutujícího L. Helgeho) roku 1958 získali státní cenu (s čestným titulem Laureát státní ceny Klementa Gottwalda), ale hned příští rok byl jejich film "pokárán" na neblaze proslulém bánskobystrickém sjezdu. Film podle kritiků, z nichž mnozí dílo ani neviděli (!), příliš negativisticky nazíral na skutečnost. Z distribuce byl po sjezdu stažen také druhý Helgeho film - Velká samota . Co je na Škole otců tak podvratného, že se dostala do nemilosti? A jaký je to vlastně film? Učitel Pelikán se pro neshody v manželství nechá přeřadit na školu v maloměstě (exteriéry vznikaly v Mikulově). Mladý ředitel mu jeho třídu představí jako vzornou - a skutečně, ve třídních výkazech mají žáci téměř samé výborné. Pelikán však brzy začne procitat do reality, která je mnohem černější. Žáci mají jedničky, neboť jejich starý učitel byl benevolentní a dobré známky jim dával na popud ředitele, který usiluje o nejlepší bodové ohodnocení školy i o uspokojení rodičů, kteří na stavbu školy přispěli svými penězi a teď nechtějí, aby z "jejich" školy nosili potomci zlé známky. Učitel Pelikán ale nechce dávat známky zadarmo, neboť moc dobře ví, že tudy nevede výchovná cesta. Hodnotit žáky podle společenského postavení jejich rodičů se mu příčí už docela. A právě v jeho boji proti "zásahům zeshora" a kritice ředitele se film možná znelíbil komunistickým úředníkům... Postavy filmu občas zavánějí schematismem (zanedbávaný, ale férový žák Kotačka), ale celkové vyznění filmu se ve všech směrech vyhýbá happy-endu, tedy schematu nejčastěji používanému. Závěrečná sebekritická scéna na rodičovském shromáždění už nemůže vyvážit ztrátu Pelikánových iluzí, ani jeho pocit "že neprohrál, ale odjíždí z bitvy raněn". Postavou, která přes svůj malý prostor v příběhu projde zajímavým vývojem je starý učitel (v podání L. Peška). Na počátku filmu se dostane do otevřeného konfliktu s Pelikánem, jemuž radí, aby se "tu raději do ničeho nepletl", později se ho zastane na plese, ale jeho čin ústí v prohloubení "uctívání" jeho osoby ze strany vesničanů ("Vy jste byl vždycky dobrý!"). Na konci se ale jasně postaví proti kariéristickému řediteli a tím i na Pelikánovu stranu. Na té je po celou dobu mladá učitelka Novotná (B. Holišová), jejíž úcta a nenápadné milostné vzplanutí k Pelikánovi tvoří další z nakonec tragických vyústění filmu. Happyend film nazančuje jen v příběhu Kotačky, jež se svou matkou stěhuje od despotického opilce Mlčocha (R. Hrušínský), avšak i zde je šťastný konec částečně devalvován chlapcovým zklamáním z učitelova odchodu. Hořkost Pelikánovy cesty domů tak mírně oslazuje jen možnost opětovného sblížení s manželkou (drobná role Vlasty Chramostové), jež bylo naznačeno při její dřívější návštěvě. Postavou, která v konečném součtu trpí plakátovostí nejvíce, je matka žáka Janoucha, která haní Pelikána anonymními dopisy, provokuje kampaň proti němu a svého syna vždy slepě hájí. Škola otců si sice nezachovala tak silný náboj jako například Krejčíkův Vyšší princip , avšak i dnes zůstává filmem, který mimo jiné probouzí emoce a pocit soudržnosti s hlavním hrdinou. Pomluvy, které směřují na jeho adresu, a nespravedlnosti, kterých se mu dostává, jsou hlavními prostředky aktivizace soudržných divákových pocitů. Proti ukřivděným a vzpupným žákům i zaslepeným dospělým je obtížné bojovat a divák to skrze Helgeho film dokáže vycítit.

Filmy Jana Hřebejka a Petra Jarchovského (všimněte si toho, jak titulky jejich společných filmů stavějí scenáristu a režiséra na tutéž "úroveň") bezesporu představují divácký (lidový) nadstandard, avšak v intelektuálních kruzích se především pro hladivé a nekonfliktní příběhy setkávají s více či méně prudkými odsudky. Horem Pádem, jak bylo již nesčetněkrát napsáno, představuje v tomto ohledu zlom. Autoři si sice neodpustili několik laciných humorných "hláškoplodných" scén (hovor o netopýrech v těstíčku či vcelku vtipná scéna probírající potravu pandy velké), avšak jinak je Horem Pádem filmem, který nenabízí dostupný pelíšek - poklidné útočiště. Hřebejkovi se tak tentokrát dostalo odsudků z druhé strany - proč všechno maluje tak černě? Proč je jediným idylickým místem Austrálie? Pod tyto odsudky bych se rozhodně nepodepsal - myslím, že vyznění filmu (byť není zcela jednoznačné), jaké nabízí Horem Pádem, v českém filmu chybělo. Závěrečná scéna s "barevným" potomkem Martina (hraje Petr Forman) je sice, jak kritikové rádi vypíchávají, plakátová a patetická, avšak zároveň tvoří logické a sdělné vyústění filmu, který dle mého názoru v druhé polovině sílí. Netřeba říkat, že většinou tomu bývá naopak. Většina postav žijících v českém prostředí trpí neschopností otevřené komunikace - a na mlčení o důležitých věcech doplácí. Na druhé straně však Martinova otevřenost a ráznost, kterým se naučil v cizině, přivádí Františka (J. Macháček) do mizérie jeho předchozího života (o němž však ve filmu jen slyšíme). Není však třeba odjíždět do Austrálie, abychom žili ve "zdravější" společnosti. Stačí "přijmout svět venku", jak napsal v Reflexu T. Baldýnský, a navíc i svět "v nás". Místy se mi zdálo, jakoby chtěli Hřebejk s Jarchovským dohonit absenci hlubších poslání svých předchozích filmů. V Horem Pádem nakupili na mnoha rovinách různé rasistické projevy - na jedné straně explicitní "huhu" sparťanských fanoušků, na straně druhé "Ale proti Vietnamcům nic nemám, jsou pracovití!" z úst vzdělané ženy žijící v činžáku "okoupeném" hlučnými Cikány. Ačkoliv na některých rasistických projevech je zřejmá snaha tvůrců prostě "mít je ve filmu", domnívám se, že kvantita zde není na škodu, neboť žádná z "rasistických epizod" nepůsobí nepřístojně. Snaha o zmiňovanou kvantitu příkladů ze společnosti pak přivedla autory i k dosti velkému počtu postav, z nichž ne všechny se podaří rozvést do hloubky. Každá z nich však věrohodně ilustruje to, co po ní tvůrci chtějí. Zároveň však vede k jisté fragmentárnosti díla, mezi jehož nejlepší scény patří i další (doposud nejlepší - po Pelíšcích: noky, a Pupendu: diskuse v ateliéru) diskusní scéna u stolu. S výjimkou méně, ale přesto příliš pitvořivého Emana (hraje Pavel Liška) dostávají zajímavý náboj všechny postavy, včetně vizáží anarchistického antiglobalistického zlodějíčka pracujícího v KFC. "Výtvarno" (kameraman Malíř, asistující výtvarník Najbrt) i hudbu Aleše Březiny (jinak ředitele Institutu Bohuslava Martinů) lze hodnotit velmi vysoce, nejsem si však jist, zda tvůrci nezašli ve snaze o jakýsi etnický charakter filmu příliš daleko. Hudba (byť sebelepší) ve stylu filmů Tonyho Gatlifa do českých reálií ne vždy zapadá. Jan Hřebejk otevřeně hovořil o mezinárodních ambicích svého filmu, zahraniční divák, který necítí nutkání usmívat se při rasistických promluvách komika Duška (čímž nechci zlehčovat jeho výkon - dle mého názoru není třeba příliš se přemáhat, abychom se od Duškovy komické aury oprostili), by mohl na protirasistický apel filmu slyšet. "Za nejtěžší na současné látce považuji to, aby nebyla banální, aby za pár let nevyčpěla.", řekl Jan Hřebejk (MFD, 29.5.2004). Myslím, že přes místy explicitní otevřenost poselství by Horem Pádem mohlo být "poselstvím příštím generacím". Škoda jen několika nemístných komických vsuvek, které zřejmě mají naplnit prázdný slogan filmu "Komedie, která vás rozpláče. Drama, které vás rozesměje.". Horem Pádem je lepší film než slogan (a trailer), který jej propaguje. Na závěr několik rýpavých poznámek: AD Tosim Víš jiště, že Horem Pádem má na zkultovnění? Jsi si jist tím, že víš, co "kultovní" znamená? AD AVP i jiní Máš pocit, že "hláškotvorba" je tak důležitou součástí filmu? Nedělá to z (kteréhokoliv) díla s ambicemi něco méněcennějšího? AD Macik Můžeš nějak odůvodnit svou adoraci Jana Budaře? Kromě toho, že "je prostě super"? AD Unka Proč by byla Austrálie před deseti lety aktuálnější než dnes, to mi teda vysvětli. Právě naopak! AD Anglie Jak můžeš napsat: "česká společnost ... jdoucí na fotbal s tím, že se vyřve". Kolikrát jsi byl na fotbale? Tohle je naprosto nemístná generalizace někoho, kdo o dané věci nic neví. AD Columbus Vidíš si na špičku nosu? Tvé výhrady budiž Tvým výsostným právem, ale označit Horem Pádem za "větší šmíru než Kameňák" je jen výlevem Tvé divácké nespokojenosti, nikoliv kloudným a uvědomělým hodnocením!

"Připoutejte se, prosím!" a série "Bláznivá střela" udělaly z L. Nielsena právem komediální hvězdu a režiséři si zřejmě začali myslet, že obsazení tohoto Kanaďana do filmu z díla udělá automaticky komedii k popukání. Ačkoliv tak netvrdím z pozice zarytého Nielsenova fanouška, domnívám se, že v "Prdě" je nejvtipnější Nilesen sám o sobě (tedy jeho herecká kreace), pak už film nemá příliš co nabídnout. Gagy jsou násilné a nucené, jakoby režiséři tušili, že diváci budou čekat takovou palbu vtipů jako ve výše zmíněných komediálních skvostech. Palba vtipů však postrádá nejen kvantitu, ale i účinnost. Snad jen v té kvantitě se tvůrci vyrovnali Nielsenovým nejlepším filmům. Jedním z nástrojů spouštějícím smršť gagů je obsazení (dvojníků) celebrit do několika rolí (Prince, Madonna, tři tenoři a především pak papež: "Bože, dej mi zprávu!" - "Pane, došel vám email!"). Nicméně jak narážky na Šestý smysl, 2001: Vesmírnou odysseu, tak třeba fekální vtipy (WC pro mimozemšťany, z nichž někteří chodí jen jednou za rok) se míjí účinkem. Snad pro vtipem neobhajitelnou vulgárnost hodnotí mnozí tento film jako "odpad!". Nemyslím si, že je na tom "prda" tak zle. Není to marnost na marnost, spíše jedna z mnoha nepovedených komedií (parodií) - rozuměj komedie, které se daří asi každý desátý vtip. Počkejte však do konce titulků - namísto koláčků a mléka se dočkáte zasvěcení užitečného pro celý život.

Komedie kladoucí důraz především na verbální humor (Oscar za scénář) ztratila v českém překladu něco ze své originální svižnosti. A tak se nejlepšími scénami stávají ty "akční" - bitka v garážích s fatální tanečně-bojovou kreací jednoho z divadelníků, a především Gregory Peck s ravioli vyklopenými v klíně. Vcelku vyvedená romantická komedie, vycházející v mnohém z toho nejlepšího se S.Tracym a K.Hepburn. Peck a Bacall (které v době natáčení umíral na rakovinu manžel - H.Bogart) nahradili původně zamýšlenou dvojici James Stewart - Grace Kelly. A podařilo se jim utvořit na plátně pár, z jehož nesourodosti (sportovní novinář - módní návrhářka) vychází většina komických situací.

Režisér filmu Ptáci II. Rick Rosenthal se podle několika zdrojů od výsledné podoby filmu distancoval (v titulcích je veden jako Alan Smithee), takže nebudu dštít síru na jeho osobu a podám své hodnocení v obecnější rovině. Ne snad, že by film vyjevoval náznaky potenciálně lepšího výsledku... Vedle totožné předlohy (Daphne du Maurier - Hitch podle ní vytvořil i slabší dílo Jamaica Inn a naopak výtečný film Mrtvá nebo živá) mají Ptáci I. a II. společných už jen pár scén, které autor "dvojky" explicitně překopíroval do svého filmu (ptáci shlukující se na houpačkách, katastrofa s benzínem). A ještě Tippi Hedren v hlavní (jednička) a vedlejší (dvojka) roli. Zde paralely končí. Ptáci II. nejsou ani tak hororovým příběhem jako selankou točící se kolem mladého manželského páru, jemuž zemřel před pěti lety syn. Muž se dodnes se ztrátou nemůže vyrovnat a nápomocny nejsou ani dvě dcerky, ani manželčin spolupracovník Frank, který by se s ní rád viděl v posteli. Soap operovým vrcholem filmu je proslov nad hrobem uklovaného psa. Z toho, co si dodnes ceníme na Hitchcockově až černohumorném hororu není v tomto filmu ani stopy. Zatímco Hitchcock bravurně vyvolává pocity strachu, Rosenthal nechtěně vyvolává emoci ještě intenzivnější - nenávist. Nenávist k tupým a tupě napsaným postavám, především pak dvěma dcerkám, které kontinuálně zkoušejí divákovu trpělivost, jež musí bezpodmínečně vyprchat ve scéně, kdy na střídačku obě ryčí "mami! tati!". K dalším schematickým postavám (jiné ve filmu nejsou) přidejme ještě správce majáku (působí jako manžel holubí ženy ze Sám doma II.), k dalším scenáristickým kiksům přidejme výmysl s motivacemi ptáků (ekologická havárie)... A abych nepůsobil dojmem, že tento film je špatný jen ve srovnání s Mistrovým kusem. Tento film je špatný sám o sobě.

Zdá se, že drzost a neumětelství režiséra Trošky ruku v ruce klesají už POD pomyslné dno. Druhý Kameňák je uveden titulkem avizujicím, že podobnost postav dílu prvního se skutečnými lidmi je podobností čistě náhodnou. Nejde však ani tak o ztotožnění se řadového diváka s některou z blbých postav, ale o alibismus vyvracející záměrnost Troškových narážek na filmové kritiky (recenzenty). Pánové Jaroš (mj. Týdeník Rozhlas) a Baldýnský (mj. Premiere - byť Baldýnského zařazení do K.II. má širší podtext jeho veselého konfliktu s režisérem) se tak nemusí urážet - to, že ve "dvojce" jejich jména nesou dva pacienti psychiatrie je náhoda. Jestli tohle není nebetyčná drzost, tak nevím... Co se týče Troškova filmařského neumětelství (a to na tom nebýval tak špatně! - "Princeznu Jasněnku" považuji za výbornou pohádku a jedinou na kterou jsem já osobně ochoten dívat se opakovaně), dosahuje toto v Kameňáku limitní meze. Zápletka s "tekutou Viagrou" a sexuálně stimulovanou důchodkyní (jako léčbu po zhlédnutí její kreace doporučuji film Harold a Maude, jehož hrdinka Maude je stejně stará jako babka z Kameňáku, tj. 79 let), stejně jako splácávání vtipů do podoby scénáře, je ještě níže než kvalitativní úroveň opileckých zápisků v zaplivané putyce. To, že na souvislost mezi kradenou "viagrou" a sexuálním apetitem důchodkyně, přijde "šerif Vydra" až v polovině filmu, svědčí jednak o debilitě postavy, ale i o debilitě tvůrců, kteří nebyli schopni vymyslet cokoliv nosnějšího a polovinu filmu zaplácali čtyřmi znásilněními mladých mužů kostnatou babkou. Film je zcela prost souvislostí a vývoje - slova jsou jen bezobsažnou výplní mezi jednotlivými vtipy. Zatímco u některých filmů jsme na sebe hrdi, když odhalíme scenáristickou kličku, u Kameňáku zažijeme pocit zcela odlišný - rozčilení z toho, jak mohou být berličky pisálků tak okatě zřejmé (záměrně používám tato dvě synonyma vedle sebe). Pohyb kamery je "v Kameňákově" neznámým pojmem a je jedním z faktorů, který přispívá k naprosté sterilitě výsledného obrazu. Hudební složka už je projevem naprostého diletantství. Něco jako souhra obrazu a zvuku je pro Trošku neznámým pojmem, i věc tak banální jako synchronizace hlasu a pohybu úst je tomuto "filmu" (co má Kameňák společného s filmem, kromě toho, že byl promítán na plátno?) cizí. Odůvodnění toho, proč Troška "vtipně" naráží na Cikány a Židy (jméno jedné z postav: Kohn), mi uniká, neboť jeden "cikánský" a nula "židovských" vtipů za odůvodnění snad nelze označit. Alespoň myslím. Troška se v jednom rozhovoru přiznal, že postavu zelinářky psal na tělo H. Růžičkové - jak lze psát postavu, která disponuje jednou charakteristikou (věští z čočky), někomu na tělo je další věcí, která mi uniká. Tento film není zábavný ani svou špatností. Lidová zábava se zpravidla nerovná přílišné kvalitě, ale tohle je opravdu moc. Troška, jehož lze s gustem označit x přízvisky z kategorie "kat vkusu" apod., přišel s filmem, s jehož kvalitami i jistou diváckou oblibou pochopitelně nic nenaděláme. Můžeme se ale těšit z toho, kolika relevantními argumenty lze naši averzi ke Kameňáku II. podložit.

O snímku Nikdo nic neví se nejčastěji hovoří jako o filmu, který prolomil nepsané pravidlo o nutnosti seriózního přístupu k tematice okupace národa. Proti takové charakteristice nelze nic namítat. Machův film by si však zasloužil být vedle této výjimečnosti zmiňován i jako výtečná komedie. Kombinujíc klasické groteskní gagy a hereckou komiku, přináší Nikdo nic neví skutečně vtipnou podívanou. Jelikož film nic nepředstírá, rádi odpustíme i okaté "náhody", které napomáhají hrdinům v cestě za další (komickou) událostí. Film vychází z tradičních komediálních schémat (záměny, jak se něčeho zbavit apod.), avšak dokáže je nápaditě komponovat (doširoka rozvedená epizoda s dvěma futrály na basu). Zvláštní uznání si zaslouží (u nás) opomíjený herec Eduard Linkers (letos - 2004 - zesnulý), jehož vypodobnění SA-mana balancuje mezi (odpusťte krkolomná srovnání) Chaplinovým Diktátorem (vizuální spřízněnost) a pitvořivou (myšleno positivně) kreací Milana Šteindlera ve filmu Mazaný Filip. Ve dvojici Marvan - Filipovský režisér Mach našel sehranou a vtipnou komediální dvojici (Filipovský: "Neumíš jezdit?" Marvan: "Neumim, ale jde mi ti príma!"). Škoda, že se ti dva už takto v žádném filmu nedoplňovali... A to hráli ve více než dvaceti filmech (byť různých žánrů) spolu. Vedle zesměšňování okupantů film rýpe i do "našinců" a jejich opatrnosti (trikolóry čekající až na vítězství). Toto zesměšnění je však kompenzováno několika postavami, které si rády "zaškodí" na úkor okupantů.

Podle krátkého studentského snímku THX1138:4EB rozvádí Lucas svou vizi budoucnosti. Pro mnohá sci-fi sedmdesátých let jsou typické lokace v nekonečných, sterilních prostorách. Podnětný a vizuálně atraktivní film, v prokreslení společnosti budoucnosti jsou však lepší (např. Westworld). Scénář spolu s Lucasem napsal vyhlášený střihač (Apokalypsa, Kmotr, Anglický pacient) a režisér (Return to Oz) WALTER MURCH. Všimněte si specifického humoru filmu (např. policejní mise ukončená pro překročení rozpočtu). Jak bylo již mnohokrát napsáno, je tento "strojový" film šokem pro (řadové) diváky, kteří znají Lucase jen skrze "lidské" Hvězdné války.

Režisér Zemeckis už dříve pracoval s digitálními technologiemi (Forrest Gump, Smrt jí sluší) či animací (Kdo napálil králíka Rogera? - kombinace hrané akce a animace). Polární expres je podle všeho prvním využitím postupu "Motion Capture" (zachycení pohybu) pro všechny postavy celovečerního filmu. Zatímco Glum (Pán prstenů) byl jen, řekněme, obohacením hraného fantasy filmu, v Polárním expresu jsou pomocí "Motion Capture" vytvořeny všechny postavy. Sensory snímající pohyb na sebe nechal nasadit především Tom Hanks - stačí si dohledat seznam "rolí", jež hraje. Co se týče Polárního expresu jako vánočního filmu, cením si ho za jeho nepříliš okatou didaktičnost. Jistě, průvodčí na konci všem dětem udílí rady do života, nicméně tak, že vyzní přirozeně a nenásilně. Nedokáži posoudit, jak film působí na dětské publikum, jemuž je primárně (nikoliv výhradně) určen (na rozdíl od Úžasňákových či dle mého názoru drobátko přeceňovaného Shreka), avšak vymyšlený svět Santova města a především pak svět kolem tratě polárního expresu mi přijde dostatečně koherentní a poutavý na to, aby si ho dětský divák zamiloval a na pár let ještě věřil na Santu (poznámky o invazi Santa Clause do našich končin patří pochopitelně jinam a nemají s filmem nic společného).

Jedenáctá bondovka nechvalně proslula komickou laserovou přestřelkou ve vesmíru, která snad měla Bonda skamarádit s Hvězdnými válkami. Film sice disponuje základním stavebním materiálem pro kvalitní bondovku (honička v benátských vodních kanálech, dostatečně megalomanský záporák, bitka na visuté lanovce), avšak každé z potenciálních lákadel absolutně degraduje jednak ledabylým zasazením do děje, a také do očí bijící mizernou realizací (seskok z řetězů, po nichž Bond a Dr. Goodhead-ová sjíždějí lano). Na scénáři není vedle zmíněných dílčích nápadů zhola NIC - od počáteční krádeže vesmírné lodě (odkud vzali ostatní?), přes nápad s domněle vyhynulou chryzantémou až po spolupráci Bonda a Zuba (Jaws), který ho až do jedné Bondovy narážky chtěl zabít už od minulého dílu (Špion, který mě miloval - též režíroval Lewis Gilbert). Ne, Christophera Wooda - scenáristu filmu - opravdu nezachrání zhola nic. Proti tomuhle scénáři je cedník spolehlivou nádobou na vodu.