kOCOUR

Vánoce, jak je neznáte. Umím asi padesát nových nadávek a looser Billy Bob Thornton se směle prokousává do mé soukromé TOP 5 všech dob. Mnohem coenovštější než libovolná ze dvou posledních (a rádoby stejně komediálně absurdních) coenovek Nesnesitelná krutost / Lupiči paní domácí.

Velice odvážná a explicitní studie dvou obnažených egoistů a jednoho flegmatika, která vtáhne do "děje" i když jste o Metallice v životě neslyšeli. Ubrat půl hodiny a přidat trochu více historických kořenů a bylo by to téměř tip-ťop. Takhle to vidím "jen" za velice slušné 4*.

Film, která úžasným způsobem vyplňuje prázdné místo na poli moderních filmových teenagerovských hrátek - narozdíl od svých tekutinových kolegů nepostrádá INTELIGENCI a cit pro jemný humor, který je dnes všude jinde nahrazován formálně nechutnými zbytečnostmi. Po úděsném Zvířeti Luke Greenfield neskutečně překvapil: Snímek vybalancoval naprosto přesně na jemné hranici vtipu a vulgarity a současně se mu krásně povedlo sloučit prvky romantické komedie a čistokrevných teenagerovských jatek. Neskutečně svůdná Elisha Cuthbert je už jen slaďounkou třešničkou na dortu.

Emmerich je pořád jako malé dítě, co si postaví model města z plastu a pak vezme kladívko a rozmlátí ho na prach. Jednou na něj navíc vypustil Godzillu, dneska ho zavřel do mrazáku. Co nás čeká příště? Ale nemůžu si opět pomoct - všechno to krásně bouchá a digitálně zamrzá, ale logika a jakýkoliv náznak hlubších emocí jde úplně stranou. Pár momentů mě donutilo rozesmát se na celý sál a to ani nedomýšlím, co s filmem v našich končinách provede český dabing.

Ano, je to neuvěřitelná zhovadilost, ale vymyl jsem si mozek jako snad ještě nikdy předtím. Dokonale zvládnutá audiovizuální forma nejenže přebila obsah, ale dokonce ho rozdrtila na prach, ten zavřela do urny a hodila ji na dno oceánu. Zbyla spousta porušování přírodních zákonů, numetalu a drsných zpomalovaček. Bijte mě, ale po vypjatém pracovním týdnu mi to stačilo. Samozřejmě přiznávám, že vůbec netuším, o čem to bylo ;)

Řecko ještě nikdy nebylo tak cool. Velkolepé bitvy ustupují mnohem dynamičtějším a choreograficky vypilovanějším osobním soubojům, postavy jsou plastické, parádně napsané a ještě lépe zahrané (Pitt je skutečně nehorázně "hustej" parchant, Bana rovněž pobral charismatu pár lopat navíc). Celkově vzato dvě a půl hodiny dlouhá řež s občas trochu příliš naivními dialogy a nevhodně použitou hudbou, která ubírá v mnoha situacích tak polovinu tempa.

Nalijme si čistého vína: v porovnání s ostatními adaptacemi od Marvela nemá Punisher nejmenší šanci uspět, ve stínu Pavoučího muže je dokonce absolutně pro smích. S přibývajícími minutami se snímek zvrhává v nechtěně vtipnou a nekonzistentní koláž klišé a režijních školáckých chyb a na plné čáře promarňuje potenciál být akční bombou roku – přitom comics takový je! Ve slově punishment cítím drtivou sílu a nezměrnou touhu zajít kvůli pomstě tak daleko, jak jen to bude potřeba. Postava Thomase Janea a ostatně ani Thomas Jane sám tyto požadavky ani v nejmenším nesplňuje – nestydatě přehrává, za všech okolností nesundá tvrďáckou masku a jelikož má svaly napnuté až k prasknutí, pohybuje se nemotorně jako robot, těžko uvěřit, že by někdy mohl vymlátit celý gang. Punishera beru jako zajímavý experiment. Nevydařil se a pár lidí by se z toho mohlo poučit. Příště už by chlapci kolem Marvelu zase mohli angažovat pro svého hrdinu někoho schopnějšího: Režiséra, scénáristu a především hlavního představitele. Vždyť Spider-Man dokazuje, že to u všech čertů jde!

Nejvíc cool zombie-gorefest posledního desetiletí. Jen velice zřídka se snoubí takový režisérský cit se správnou dávkou fanouškovského zanícení. A to jde ke všemu o debut! George A. Romero musí mít radost.

Mnohem rozvláčnější, dialogově květnatější, méně akční a trochu chytřejší než jednička. Pokud jsem někdy napsal, že si Tarantnino umí krásně počkat (viz. bitka s Oren-Ishi) a vycítit správný moment, kdy nasypat sůl do rány, zde bych to musel napsat tučně. Pár momentů je skutečně přesně takových, jak jsem si je vždycky přál vidět.

Základní premisa Choking Hazardu s sebou dozajista nenese příslib zábavy pro široké intelektuální publikum, což ovšem není věc, kterou bych viděl jako vadu. Odkojen dnes už kultovními splattery Petera Jacksona, očekával jsem nářez ve stylu staré školy, který bude tak špatný, až bude zábavný a pod tunou masivního humoru se ztratí nekvalitní technické provedení a podobné nešvary nízkorozpočtové produkce. Problém filmu Marka Dobeše je však v tomto bodě zásadní – neklade si za cíl být prvoplánově „špatným“ filmem, naopak chce být cool, skvělý a ohromný a to na místech, kde cool skvělý a ohromný být jednoduše nemůže. Pod strojenými křečovitými dialogy se neskrývá příliš humoru, který by měl šanci oslovit i ty zasvěcené, protože je v drtivé většině případů buď špatně podán nebo zkrátka vtipný není. V tom momentě si začnete všímat technických detailů a váš zájem o film se stáčí opačným směrem, než si Dobeš celou dobu tyčil za cíl. Jednotlivé scény občas zafungují, ale ve vztahu k celku jsou zoufale špatně načasovány, zvláštně poskládány a občas až příliš násilně vtlačeny někam, kde nemají co dělat. Pečlivější postprodukce by možná na tomto místě pomohla víc, než by se mohlo zdát. Každopádně, kde to občas skřípne, tam se přiřítí Jan Dolanský, popř. Jaroslav Dušek (který má pár svých dobrých momentů) a z lecčeho Dobeše svou improvizací nebo nějakou tou předepsanou (ale skvěle podanou) hláškou vytáhnou. Nebýt jich, utopil by se v tomto kamarádském zmatku se vší parádou.