Den poté

Občas je fajn zabrousit do sbírky a sáhnout po blockbusteru, který hravě strčí do kapsy nespočet současných umělých výplachů (pochopitelně neříkám, že u Dne poté pomáhal psát scénář Einstein). Ale upřímně, když se divák soudnýma očima podívá třeba na aktuální San Andreas, musí být rád, že se Roland Emmerich tehdy tak kouzelně utrhl ze řetězu. Američané zlobili tak dlouho, až se matička příroda pořádně nakrkla. Zásadní změnu klimatu předpovědělo (i když i oni se dost sekli) pár hlavounů v čele s Dennisem Quaidem, jenže nikdo jim nevěřil. Tabulky a výpočty však začínají děsit i ty největší optimisty a s civilizací je to znovu sakra nahnuté. Emmerich příjemně ubral s patosem a vlastenectvím (ano, sic Němec, ale americké vlajky má moc rád), přidal pár úsměvných momentů (Američané žebrají o vstup do Mexika) a dokonale se pomazlil s vizuálními efekty a strhující akcí. A přihodil digitální vlky. Škoda, že i v druhé polovině nepřidal jednu dvě strhující scény, protože právě tam nám to lehce drhne. Naštěstí posbíral sympatické hrdiny (mladý Gyllenhaal, rozkošná Rossum – možná bych pro ten penicilin taky zaběhl, sarkastický Ian Holm), připravil i nějaké ty emoce a vlastně docela umně zakrývá, že točí pořád to samé. Používá stejná vypravěčská klišé, stejné hrdinské dialogy, stejné šokující závěry, ze kterých se musejí vědci/klimatologové/historikové – prostě kdokoliv, koho se látka dotýká – pořádně chytat za hlavu. Jenže Emmerich netočí hloubavé dokumenty, Emmerich chce bavit. A tahle zábava je milá, je přepálená, je hloupoučká, ale vím, že za nějakých osm let ji ze své sbírky vytáhnu znovu!! (17.07.2015)

Kdo viděl trailer, už se vlastně nemá na co těšit, protože tam nic jiného není. Akorát jsou ty katastrofy delší, to je vše. Navíc živly se chopí příležitosti jen v první třetině filmu, po zhruba tři čtvrtě hodině je konec a pak už se divák ničeho nedočká až do poslední chvíle. Navíc naprosto nefungují jakékoliv emoce (což je v katastrofickém filmu poměrně klíčové), takže mi vlastně bylo úplně jedno, že všechny ty miliony lidí umírají... Quaid je sice sympaťák, ale naprosto jsem mu nevěřil v druhé polovině filmu, podobně Gyllenhaal. Navíc snímku chybí jakýkoliv smysl pro humor (díky němuž je ID4 tak zábavný) a jediná humorná postavička je se vším všudy vykradena z Armageddonu... Jistě, na ty katastrofy se dobře kouká, ale jako celistvý film to naprosto nepracuje. Postavy se vůbec nebojí, ačkoli jim permanentně jde o život - skoro se ani nesnaží utíkat. Ignoruje se takřka všechno kromě Manhattanu a ani nevyužije příležitosti, aby se snažil trochu pobořit světové památky (Eiffelovka, Pisa, Kolloseum, Čínská zeď, vždyť je toho tolik, co se dá efektivně zničit). Manhattan a Socha svobody jsou nejdůležitější místa na zemi (spolu s klíčovou americkou vlajkou). Ve filmu fungují prazvláštní fyzikální zákony, které lze jen těžko sestavit v nějaký soubor norem: supervelká vodní vlna se pohybuje snad rychlostí 2km/hod a megamrazu lze zabouchnout dveře před nosem. To je ale to nejmenší a nevadilo by to, kdyby vše ostatní fungovalo. Nefunguje. (23.05.2004)

Emmerich podle mě ani nic jiného neumí - logicky absurdní apokalypsu, jež pohltí víceméně celý svět, s hrstkou patriotismem omráčených Američanů, kteří zbytek přeživší civilizace svým důvtipem a chytrostí zachrání. Tento formát dovedl Emmerich k dokonalosti až ve velezábavném, vtipném a popcornem provoněném 2012. Právě Den poté postrádá tak potřebný vtip a svým vážným tónem (zvlášť u tak na hlavu postavené klimatické apokalyptické hypotézy) jen odrazuje. P.S. Je zábavné sledovat, jak Emmerich u každého dalšího katastrofického filmu pracuje s postavou amerického prezidenta, který jako by odrážel reálnou skutečnost (nejen barvou pleti - Glover vs. Obama, ale i charakterem dané postavy - charismatický Pullman vs. Clinton, King vs. Bush). (27.03.2010)

Pôvodom nemecký režisér Roland Emmerich točí v Hollywoode jedny z najpopulárnejších, popcornových, proamericky orientovaných filmov. Od špičkových producentov má dostatok dolárov na to, že už mohol natočiť také úspešné kinohity ako boli "Deň nezávislosti", "Hviezdna brána", "Patriot" alebo "Godzilla". Vo filme "Deň po tom" svojim technicky, vizuálne perfekcionalistickým, megalomanským spôsobom spracoval globálnu katastroficko-ekologickú tému náhleho ochladenia Zeme. Na ľudstvo to má apokalyptický vplyv. Zmeny morských prúdov, podnebia, extrémne mrazy... príchod doby ľadovej. Popcorn od pána Emmericha mi začína chutiť. **** (28.03.2010)

Pro mě osobně velké zklamání. Je poznat, že se animátoři vyřádili na počítačových tricích, což nikomu nezazlívám, jenže on někdo zapomněl vrazit taky nějaký peníze do slušnýho scénáře. Morální poselství tu najdete na každém kroku, stejně jako typické klišé: hlavní postava předvídá katastrofu, nikdo jí nevěří, pak katastrofa přijde a tahle postavička ještě musí zachránit svojí rodinu, která někde uprostřed té katastrofy uvízla. K tomu si připočtětě ještě značně nelogické scény, třeba zrovna tu, kdy vše živé venku už po několika málo hodinách umrzá. To by nebylo nic divného, kdyby asi o dva dny později nesehrála v příběhu menší roli partička vlků, kteří se do té doby po ledu vesele proháněla. Ale abych o tomhle filmu nemluvila jen ve špatným světle, musím přiznat, že i přes mizernej scénář, se v něm objevuje pár světlých momentů a to, když se na scéně objeví Ian Holm a Dennis Quaid. Quaid se snaží do své křečovité postavy vložit i trochu toho průměrného člověka a až na pár momentů se mu to i daří, ale filmu jednoznačně vévodí Holm, který dokázal na plátno převést jako jediný plně uvěřitelnou postavu. (07.11.2006)