AlDelon

Nebe nad Berlínem, to je něco co může jen velmi ztěžka nalézt konkurenci, dotýká se totiž nějaké jemně načrtnuté linky. Chtělo by se téměř deklarovat že bezkonkurenčním způsobem (-jedni z mála rovných (možná i přemožitelů), budou zřejmě ti pánové zmínění na konci filmu). Podivný mág filmu tento je prostý ve své podstatě, krásný ve svém obrazu, symbolický ve své myšlence, poetický ve všech aspektech. V podstatě se mi jeví jako vrchol humanistického poetismu. Co JE ale pravděpodobně skutečně JEdinečné, totiž naprostá plynoulost a lehkost s jakou snímek na diváka nanáší svým způsobem těžkou látku i obsah. To je jeden z perfekt Nebe nad Berlínem: ona lehkost váživého obsahu, z podstaty člověku srozumitelná nádhera (tedy ta poetika) bytí zrcadlícího se ve filmu. Asi všeho, asi ve všem.

Minimálně efektně avšak efektivně vypracovaný snímek. Snímek který sic nikoliv inovativně přesto pře-kvapivě pojímá svou látku. Máslo na hlavě země, nedotknutelný, japoncem zvlášť, tamní císař jako cynik. Revize války, zločinů i válečných poměrů plus národa. Sociální problematika, zkrátka na poměry země čelní útok. K tomu silná ženská hrdinka, jímavou retrospektivu nevyjímaje. Film Pod vlajkou vycházejícího slunce mne mile překvapil a to především svou revoltou kontra někdy přeoddané mentalitě celého národa

Příběh ne náhodou jak z pera prokletých básníků střižený. O ztroskotancích. Film s všudypřítomným motivem skládky, o tom co na takové skládce a kolem ní roste i žije.

....alespoň pro mne bylo Gainsbourgovo Charlotte for ever a Je t aime mou nin plus víc než jsem čekal. V obou filmech je do očí bijící recept na příběh z dílny prokletých básníků. Provokace, která je bezprostřední a s vážným obsahem, není to nic co se dá zlehčovat. Ovšem není primitivní, není vyřčená, na efekt. Film obohacený navíc obalem máloznámého. Též obalem Gainsbourgovského. Jeho Stan -,,zahraný" se všemi typickými gesty skutečného Stana alias Sergeho- je naprosto nezaškatulkovatelným člověkem. Perverzně vypadajícím, hulvátsky se chovajícím, s hlubokou každým dnem chlastem lámanou a každým dnem chlastem štastnou duší. Duší poety i temperamentního buřiče, který vychází z pudové potřeby. A přeze vše s NEzaměnitelným charismatem.  Charlotte G. hraje stejně tak výtečnou a poměrně důstojně vyzerající postavu, je pravdou, že dnes by film neprošel. Což by byla ale škoda, Charlotte for ever není žádnou prvo ani druho-plánovou prasárnou (tou vlastně vůbec není).

Špičkový historický film o konci Giordana Bruna v jehož popředí se značí zvláštní charisma Maria Volontého a atmosféra historického soukolí. Nejméně v druhé řadě stojí vizuální krása daná jak kamerou tak prostředím. Pompézně se skvějící interiéry církevních i světských budov evokují pro svůj cit ve zpracování S.Kubricka. A ačkoliv je Giordano Bruno filmem poněkud chladným a odměřeným, prosvítá velmi barvitě dobová nálada a hlavně -justiční vražda. Giordano Bruno je film posmutnělé cesty osvobození vstříc zřejmému postihu.

Stalin nehraje na efektčnost, docela bez chyby hraje na historii, Stalin nehraje na výbornou ale hraje (a hudba taky hraje) pompézně.

Dokument je zajímavý, částečně estetický. Zahrnuje jak přímé příspěvky od Kitana nebo pár lidí, kteří mají co říci -tak záznamy, archivní materiály atd., přičemž neserióznost chybí zcela. Nicméně svou nízkou/komerční stopáží nepřináší nic podrobného, nic obsáhlého a také něco (nemálo přirozeně) opomíjí ve svém výčtu úplně. Zcela kupříkladu kultovní Battle Royale. Stopáž ale i přesto bere z poměrně širokého spektra informací a co možná nejvíce.

Film Kočka je citlivě pojatý a znějící film. Poetičtější zpracování stáří, hroucení starého světa a života na jeho konci nenajdete.  https://www.youtube.com/watch?v=17ANUeGDgWA

Tohleto je vymakaný mástrpíc.

Film pána toho dlouhého a nesrozumitelného jména je sice hůře stravitelný -divák musí mít malinko natrénovanou tu dlouhou sekvenci pomalých, významových záběrů, které jsou plné přírody, poetiky a zdánlivě nepojmutelného obsahu- na druhou stranu pak přináší něco hlubokého. Intenzivní otazníkové pásmo filmového zážitku a nauturalistického sepjetí s přírodou. Sepjetí nikoliv duchovní, jež zprostředkovává Tarkovskij, ale spíše čistě zvířecké, jakkoliv toto zní syrově a urážlivě. Postavy, lidé, jsou podivně nevýrazní, v obraze nejsou součástí ale trpitely kamery. Je dalším, dalším filmem s dvěma hlavními znameními. Magie přírody & dlouhozáběry symboliky. Zejména je ale Slastně tvá mimo sepjetí s přírodou synonymem klidu.