Adiemus

Chápu, co tím režisér chtěl říct, ale v tomto provedení nic pro mne, lituju.

Uvažovala jsem, čím pokaždé tenhle nanicovaný příběh dokáže upoutat, ale zatím jsem nepřišla na dost pádný důvod. Hugh Grant to zaručeně není, škoda té volby. Zato v případě Andie MacDowell, Kirstin Scott Thomas i Johna Hannaha (nezapomenutelný projev na pohřbu),samozřejmě svérázného poplety Rowana Atkinsona i dalších odvedl casting vynikající práci. A opět (pokolikáté už?) jsem zaregistrovala, jak Britové dokážou zvýraznit atmosféru pomocí záběrů na stavební objekty; po Carryině svatbě (půvabný gotický kostelík) následuje pohřeb vypravovaný z řadových rodinných domků, ale už při nakládání rakve do auta se v pozadí objeví továrna s čoudícím komínem evokujícím krematorium nebo plynovou komoru; rozhovor Hugha Granta s Jamesem Fleetem po pohřbu se odehrává v popředí téže ohavné továrny, ale řadové domky navíc vystřídají liduprázdné tovární objekty. A hudba? Pět hvězdiček. Nebýt Hugha Granta...

Objevila jsem Jean Fontaine. To ostatní za mě už napsala Galadriel.

Nadčasová analýza (nejen) české povahy ve vyhrocené situaci. Několikrát jsem si vzpomněla na Spalovače mrtvol a na Kafkův Zámek.

Úžasný, leč poněkud nedomrle natočený příběh. Mimoděk mi napadlo, co by z toho asi udělala Shainee Gabel (Píseň lásky samotářky)... A vůbec - proč Začátky? Není přesnější Začátečníci?

Je mi líto, ale tohle ne. Připadalo mi (jako ostatně u většiny Hunebellových filmů), že jde o divadelní inscenaci ochotníků. Všechny rvačky byly zjevně jen "jako"; herci toporní - a ani Jean Marais se nemohl nijak předvést - s výjimkou scény, ve které se měl utopit. Nemýlím-li se, málem se mu to při natáčení skutečně podařilo. A jako ve filmu Kapitán, i tady vylezl z vody jen s namokřenými vlasy a decentně navlhčenými rameny. A ke všemu ten český neadekvátní dabing, který ani trochu neodpovídal Maraisovu hlasu...

Po letech velké zklamání, ačkoliv v porovnání s pozdějšími zpracováními (především v režii made in U.S.A.) je tahle verze pořád nejlepší. Typově přesně vybraný Richelieu, uvěřitelná hlavní čyřka (škoda, že Gérardu Barrayovi nebylo o pár let míň, v tomto v případě pořád dávám přednost Michaelu Yorkovi). Ovšem Mylène Demongeot pro mě není uhrančivá Mylady, ale slabý klon Brigitte Bardot; navíc se kvalitou hereckého projevu blíží spíš představitelce Angeliky. Chápu záměr režiséra o pobavení, nicméně jedna z nejsilnějších scén v knize, která koketuje s gotickým románem - poprava Mylady - je ve filmu trestuhodně odbytá; nechápu, proč se musela odehrávat za denního světla, když už režisér úplně vypustil roli kata. A hudba? Darmo mluvit. Prostě - jak říkával můj tatínek - průměrná rytírna. A ne že by Dumas nešel udělat jinak; pro mě zůstává vrcholem Chéreauova Královna Margot.

Ken Russel se narodil na úplně jiné planetě než já; Milovníci hudby byl jediný bod, ve kterém jsme se setkali. Sledovat Valentina? Mé odhodlání vzalo za své krátce po úvodním strhujícím tanci Rudolfa Nurjejeva a Anthonyho Dowella; pravda, možná má na tom kus podílu taky neuvěřitelně uštěkaný dabing.

Film rozhodně nestojí a nepadá s homosexuálním vztahem (kdoví, jestli v Kimově případě nejde jen o experiment teprve dospívajícího chlapce), ale zabývá se i tématem solidarity jak u teenagerů, tak u dospělých. Přiznávám, že mě nejvíc překvapilo, co se na takovém dánském učňáku (co jiného je pokračovací internátní škola, byť zakončená maturitou?) děti učí; bylo by zajímavé srovnat to s poměry v Česku o třiatřicet let později. Film navíc naštěstí postrádá drásavé hollywoodské konce, ať už jde o happyend, nebo o fenomén "zlomeného srdce".

Dramatické situace vlastně bez emocí. Postavy se chovají mátožné, i jediná trochu živoucí postava matky udělá ke konci značně nepravděpodobný obrat v jednání. Režisér zkrátka udělal z látky, která dost slibovala, instantní záležitost. Škoda.