jouluputilla

Myslím, že by se tyto dvě trojice dílů neměly sledovat brzy po sobě či dokonce souvisle. Divák by si mohl připadat, že hledí na nepovedenou variaci např. Mušketýrů po dvaceti letech, protože časový odstup je zanedbatelný, naopak mi paradoxně připadá, že Terezku Voříškovou (vím, že jí už nějakou dobu není, ale chová se tak) naopak vyhladili a naleštili, aby vypadala ještě mlaději, což u elitní vysoké důstojnice kriminálky může vést k jistým rozpakům. Ano, mluvím o uvěřitelnosti. Ta je velmi malá a ještě dostává na svou dětskou prdelku. Samozřejmě vše vychází z nelogismů scénáře, pokud se nejednalo zrovna o ty zásahy režie, kterými se Jiří Strach někde pochlubil. Plně souhlasím s Ivanem Trojanem, jehož postava bez větších výkyvů prošla celým dějem, třebaže mi od začátku neodbytně připomínala slavného českého skladatele (teď se jen bojím, že se na jeho téma vrhne pan režisér a v kostelíku jeho rodné vísky najde aspoň hrobku templářů nebo jiné pochmutné tajemství). Když odhlédnu první trojici, velmi se mi zamlouval i Ondřej Vetchý, kterému byl konečně dán prostor k určité projevové plasticitě postavy, místo nízkoprahové, až novácky schematiské furtnasratosti, kterou si minule kompenzoval svůj komplex vůči člověku, který jej svojí noblesou (spojenou občas s menší motorností) pochopitelně vytáčel. Nemohu si pomoci, celé mi to připadá jako stavěné na efekt, pro jistotu poněkud přehnané, aby pochopili opravdu všichni. Za prakticky zásadní prohřešek považuji okamžik, kdy detailem, který óbrpedantský kantor nonšalantně pominul jako nesouvisející, vyřeší rozvrkočená podplukovnice dávný případ. Naopak není divu, že si Dvojčátka neporadila s čokoládovými kalhotami slečny kolegyně. Holt detektivní esa. Což neplatí o jiném detailu, který vyřeší případ aktuální. Že by pouze slepé kuře našlo zrno? Jelikož to ale nebyl naprostý propadák, počítám, že se již rozjela akce Docent 3, kdy se šéf kriminálky (Jan Hus) zahledí do geniální, jen nesmělé nadplukovnice, která na poslední chvíli zabrání arestování svého otčíma...

Takže jednoduše: už desítky let je nutno americké filmové počiny překládat (aspoň pro nás, o půlhodinu dříve narozené) do již zmírajícího jazyka, protože to je podobné, jako internetové zpravodajství: kliknete na zajímavý titulek a zjistíte, že jde o něco úplně jiného, případně vůbec o nic. I film Noe vychází z premisy, že je důležité zaujmout a jakmile divák zaplatí, už tu směsku hairy fotra, prstýnkářů s několika dalšími pohádkami a s nátěrem biblična nějak stráví. A má pravdu. Na druhou stranu je sice dost nízkoprahový, ale ani v této úrovni snad není nutno oblbovat lidi, že se Emička stala naší mladší pramátí, když v originální předloze je psáno, že do archy vstoupil Noe, jeho manželka a jeho tři synové se svými manželkami. Nakonec si každý rozhodne, jestli si scénáristé z předlohy udělali trhací kalendář, případně rovnou WC papír. Co na tom obdivovat? Že to je slátané trošku svojsky? Další z řady těch, které by se vstupenkou měly mít přibaleno něco na otupení vnímání.

Když byl tento film uváděn v československých kinech, byl samozřejmě prezentován jako ukázka vítězného boje proti prohnilému kolonializmu a kapitalizmu vůbec. Jenže tehdy patrně soudruzi nepočítali s tím, že Gándhí, tak diametrálně se lišící od filmů socialistické tvorby, dá v socialismem odkojeném davu vzniknout i myšlence, že Gándhího počínání byl dokonalý, chladný kalkul s mechanizmy britské demokracie a pokud by hlavní hrdina chtěl takové protesty provozovat jinde, skončil by film dříve, než by vůbec začal. Jinak je film stále velmi aktuální a člověka málem chytá depka, co všechno je jak zneužitelné.

V 80. letech se do našich kin nějakým zázrakem dostaly dva filmy, u kterých jsme zcela tiše setrvali do konce posledního titulku, načež se ozval potlesk (je možné, že se přitom někteří ohlíželi, jestli si je nezapisuje stále bdělý orgán). Byl to Gándhí a Misie, jejíž název se tehdy musel upravit na Misi, aby to opium lidstva tak nekřičelo. V žádném případě to není nízkoprahový film. Určitě není na škodu nějaká aspoň historická informace. A pokud má člověk možnost v reále poznat španělský či portugalský temperament, může se obdivovat těm tak často studeným Anglánům, co z toho tématu vyždímali. Samozřejmě, bez Morriconeho geniální hudby by to bylo znatelně obtížnější.

To občasné muzikálování mi malinko vadilo, nicméně se dalo snést, to procento osobní nelibosti na celkovém výsledku moc nemění. Obrys scénáře neslibuje žádnou bombu a také se žádná bomba nekoná, aspoň ve smyslu dnešních uječených, hysterických, furtnasratých pitvorů, nesoucích se navíc v klipových vírech, aby sekvence delší tří minut nepřipadala nováckými a primáckými seriály zblbnuté hlavičce nudná. Dostalo mě ale propracování příběhu hlavních postav. Hlavně výkon profesora Lupínka je pro mne vybroušen do tak dokonalé uvěřitelnosti, že mi po mnoha filmech dal zapomenout na fakt, že jde o pouhou roli.

Pokud recenzent Tomáš Kordík vidí v tomhle veledíle moderní projekt, nemohu se ubránit vzpomínce na scénu, ve které vilný stařec Knížák plácá barvy na ženská ňadra a říká tomu umění. Patrně je pravda, že reklama filmu vzbudila v divácích veliká očekávání, ovšem po shlédnutí filmu se kloním k tomu, že největší očekávání měl pan spisovatel, ilustrátor, scénárista, skladatel, režisér, představitel hlavní role a ještě k tomu zpěvák velehitů, které měly převálcovat nějakého Mozarta, Vivaldiho, Pucciniho nebo Smetanu. Podle recenzenta už „úvodní motto naznačuje, že tohle patrně nebude obvyklá podívaná“. Souhlasím, úvodní pseudobonmot nám naznačuje, že bychom při tomto zážitku neměli příliš používat rozum čili ratio. Hledání racionálních souvislostí zde není příliš vděčná činnost. I to motto je pouhá hříčka, zdánlivě hlubokomyslný kec, připomínající dětskou hádanku co stojí a zárověň běží (hodiny). Jenže prezentovat reálnost slovního řetězce „denně sloužit a zároveň si všechnu vládu ponechat“ může tak majitel mnoha virtuálních životů ve více či méně primitivních střílečkách, případně elegantní lev salónů (dnes nahrazen hustým pařmenem), nechávající obdiv svého ostrovtipu i filozofické hloubky hejnu nanynek, někdy trošku šišlajících a horlivě se pitvořících. Jejich guru jim ale těžko sdělí, komu/čemu slouží smrt… Celá tato předlouhá a zmatená agitka eutanázie oplývá nesourodými, rádoby originálními nápady, takže není divu, pokud se takový slepenec s ohledem na tým tvůrců dostane občas do situace Sám napsal, ilustroval, rozepsal do scénáře, ozdobil vlastními písněmi, hereckým výkonem osobně režírovaným, takže si ještě sám zatleská a půjde domů. A nebude mi, doufám, zazlívat, když tu hvězdu věnuji Martinu Hubovi, Vladimíru Javorskému a Ondřeji Vetchému.

Film hodně o frustraci z nenaplněných představ, plánů. Žádná z hlavních postav si tu nepřiznává, že ke své nenaplněnosti silně přispěla svým sobectvím a svým způsobem rozumem mezi nohama. Některé Schmitzerovy hysterické výbuchy mě poněkud rušily, asi je měl naporučeny. Věřím, že by je sám herec volil umírněnější a předvedl by je s ohromujícím efektem, protože u něj vidím směřování do kategorie, kdy se herec nepitvoří, nekvílí, ale hraje jakoby pouhou přítomností. Jeho výkon docela ční nad ostatními, na opačném konci kvality se mi ztrácí Marek Němec. K 80% mě dotlačilo pár momentů, jejichž realizaci musel mít na svědomí někdo s osobní zkušeností; momentů, které nelze nastudovat. V ty chvíle i kamera stojí v pozoru a divák si musí klást s Werichem otázku: Je člověk nakonec jen takové veliké hovno?

Roboti vcelku fajn, od nich se nedaly očekávat vypilované herecké etudy. Jenže podobný "nárok" snese také práce scénáristy, kameramana, režiséra a produkčního. Každý může prohlásit, že rozhodování o filmu bylo jednomyslné. Prostě si to sám napsal, zrežíroval, natočil a vyprodukoval. Může si taky sám zatleskat. Další počin, kde je víc chtění, než umění.

Fr má pravdu, že si to hraje na drsnou filmařinu. Kvalitní film, stejně jako všechno jiné, však musí být odpracován a nelze spoléhat například jen na samospasitelný dojem fitrovaného obrazu. Scénář trpí značnou kvalitativní volatilitou, domýšlet některé myšlenkové pochody autorky není občas jednoduché. Za mne tomu dost ubližuje zvuk, některé věty jsme stěží pochopili napodruhé, a to se nejedná jen o začínající hvězdičky, které výrazy výslovnost a srozumitelnost nemají ve výbavě. Z herců mne zaujal Javorský.

Na tenhle film je snad vhodné vypnout ratio a nechat se unášet příběhem, jehož vymyšlenost občas docela trčí, pokud ovšem není vydávána za umělecký záměr.