jouluputilla

Škoda, že nemohu dát plnou sazbu. Krásný, silný příběh, špičková výprava, casting (hlavní hrdina nejspíš podle plastiky na náhrobku), velmi slušné napětí, jen ty reálie kulhaly na obě nohy. Už jen druhá věta úvodního komentáře, že Nizozemsko bylo tehdy jedinou republikou na světě, popírá skutečnost, že po popravě Karla I. Stuarta byla Anglie republikou až do obnovy monarchie, tedy 1649-1660 a děj snad začíná 1653, nebo ne? O době Cromwellů samozřejmě ani pšouk. Ve filmu se kolem dat bohužel jen mlží, scénář se ani neobtěžuje zmínit časové skoky a dokonale okecané (Vilémem III. Oranžským) je i důležité zatopení polderů. Kupodivu nepadla ani zmínka o zpustošení Londýna požárem, které posloužilo k podpoře oranžové nálady, takže události kolem de Wittů působí skoro jako náhodný exces skupiny zpitých měšťanů. V poslední půlhodině se děj sype docela po hollyvůdsky, vzdávání cti Francouzi bylo ukázkové. Není mi také úplně jasné, jak mohla manželka de Ruytera sledovat 1653 bitvu u Scheveningenu, když žili ve Vlissingenu, stejně tak 1673 u Texelu. Při té příležitosti jsme asi měli být jen mimochodem obeznámeni s faktem, že kapitánský dalekohled patřil do běžného vybavení holandského vesničana. A divák si možná povšimne, že admirálovy děti za 23 roky nějak neporostly... Další překážkou nejlepšímu hodnocení je pro historický film nepřijatelná aktualizace společenská; dobové jsou jen kulisy a kostýmy, poměry a dialogy zobrazují holandský liberalismus 21. století. Jen pro příklad: věta Michielovy manželky „dávej si pozor, s kým mluvíš“, když ji chtěl s dětmi odeslat do Vlissingenu, je pro tu dobu absurdní. Ovšem mimo to, že těch stále stejných třísek nemuselo být tolik, musím přiznat, že kromě zmíněné poslední půlhodiny mi to docela uteklo. 75%

Ach jo, nechat hrát vysloužilého barda v takovém slepenci opravdu nebyl nejlepší nápad, lépe řečeno to byl jeden z mnoha špatných nápadů. Možná podepsal smlouvu ještě před přečtením scénáře a pak jednoduše resignoval. Celý scénář a hlavně závěr ukazuje bezradnost Míši a Karlíka sešít více či méně související motivy do funkčního děje, takže by pomalu nebylo divu, kdyby se v poslední scéně kolemjdoucí tučňák zeptal do kamery: Prosím, jdu tudy správně k Národnímu divadlu? 20%

Velký Šón mi zde připomínal pozdního Gabina. Jakoby už nepotřeboval gesta, mimiku, text. Ostatní byli nuceni se přidat a docela jim to šlo.

Myslím, že i kdyby byl scénář rozstříhán a náhodně slepen, nemůže vzniknout větší ptákovina. Mám za to, že animaci hlavního hrdiny prováděli naši umělci podle člověka a v několika okamžicích se mi neodbytně vtíralo podezření, že v té strašlivé bestii, omotán polystyrenem či peřinami, ten člověk byl :-) Postradatelné dílo.

Tento film je jen hromádkou kozích bobků, které sice mají jednoho autora, ale mohou být rozesety téměř v libovolném prostoru, aniž by utrpěla hodnota jejich životního svědectví. Scénář prakticky bezduchý, s občasným (jalovým) pokusem o hlášku. Určeno pro hodně nízkoprahového diváka, kterému například Bářina provařenost musí být okamžitě potvrzena šňůrou nabídek místních takyplejbojů. Redundantní muzika klavíristy Maxiána mě bavila jen do třetí repetice. Jediná hvězda za nápad rukou v kufru, od kterého bylo možné odvinout celý film. Zde si režisér a spoluscénárista opravdu neporadil s vyhořením scénáristy.

Zmatek nad zmatek, naprosté zklamání. Už v prvních minutách se sešly reálie z několika staletí a podobná nesourodost neustala do konce. Nicméně začátek sice hodně kodrcal, ale i trakař občas dojede do cíle. Vystřízlivěním pro mne však byla první zpívaná vložka ve stájích, což byla ještě pohoda proti hudebně lahůdkovým zvratkům, při kterých měla Vilhelmová svádět hlavního prdinu, pardon, hrdinu. U Vilhelmové to vidím jako jednoznačně největší šmíru její kariéry, za kterou by se styděl i ochotnický začátečník a tím vizuálním hybridem Stropnického a Neckáře střelil casting kozla. Můžem tam (bohužel) zahlédnout i jinak dobré herce, ale pokud ve zdraví dožijeme do titulků, musíme se ptát, jestli tak třou bídu s nouzí, že své jméno musí špinit takovou ptákovinou... Poprvé v životě mi v součtu vyšlo záporné číslo, takže nic.

Dojala mě ta moudra na prvním videu, hlavně to, že jde vlastně o moderní feministické pojetí klasické pohádky. To verbální bzdění nějaké Andrey LeVasseur, na jejíž jméno strejda google našel jen několik škaredých fotek, bylo asi hodně pracně vypocené a jen mi potvrzuje, že přihřívačů vlastních polivčiček mezi námi pobíhá pořád dost. A to jistě baba netušila, že v grimmovském originále ty mačistické svině holoubci v závěru vyklovou chudinkám sestrám očička... No nic, tento film je pěkně vypulérovaný a když jsme kdysi jeli kolem Moritzburgu v tehdejší NDR (vypustit dnes v Sasku slovo Ostdeutscher, vysloužím si u mnohých vlnu nevole a Východní Německo, uvedené jako jedna ze zemí původu, není název skutečného státu) jen pár let po natočení filmu, jako bychom viděli po schodech běžet Libušku Šafránkovou, tak mocně na nás ten snímek působil. A nejdůležitější zjištění - ani po 45 letech na svém obdivu nemusím nic měnit.

Zde nenacházím jediné slůvko, jediné filmové políčko, kterému by se dalo cokoliv vytknout. I po nejméně 10 shlédnutích obdivuji sénáristický, režijní i herecký minikoncert. 100%

Bráním se slzotvorným filmům, většinou mám podezření, že to je záměrná manipulace s cílem dostat se lépe do naší peněženky. Tohle je úplně něco jiného. Život v blízkosti tak těžce postižené osoby klade na kohokoliv neskutečné nároky a skláním se před tak uvěřitelnými výkony protagonistek. Nemá zde cenu plodit nějaká pseudomoudra, nejlépe to říká režisér a scénárista Jean-Pierre Améris: "Chtěl jsem natočit Mariiny ruce, jak se dotýkají zvířat, stromů a tváří, dojemné chvíle, ze kterých se rodí řeč a příběh osvobození, znovuzrození".

To mohl být film! Škoda, že to je jen ve stylu Prima Zoom. Nicméně jsem toho názoru, že Němci odvedli minimálně slušnou práci a příčinou těch zbytečných zkratek jsou jen ne-prachy, takže to choulostivé předivo mezi Trauttmannsdorfem a například Oxenstiernou, Salviem, vévodou de Longuevillem a dalšími bylo opravdu jen naznačeno. Není mi ale jasné, jestli tím klíčem mírových jednání měla být podle barrandovských historických expertů Longuevillova manželka Anna Genevièva, nebo dcera Gustava Adolfa, královna Kristina. Dnes bychom nemohli vyloučit ani tu přidrzlou služku, ovšem prý tam někde měli sedět u jednoho stolu i Češi (není bohužel uvedeno, za který klub), takže opravdu nic k divení. Jo, dialog těch dvou antropoložnic je dost dětinský. – Seriózní by bylo použití titulků, překlad nebyl vždy přesný. Potěšila mě zmínka o třetí pražské defenestraci (pozor, na tu druhou je třeba se ptát jinde, než u tety Wiki), to se na našich školách moc neslyší. Když se budu snažit nevnímat škraloupy české verze, tak 75%.