jouluputilla

Že já si tolikrát naběhnu, jakmile uvidím přívlastek filmu historický! Na první, krátký pohled prostě paráda. Ty kostýmy! Skoro jako – sorry – Bůh s námi. Bohužel se mi ta paralela zahryzla do mysli a drží jak buldok. Zásadní otáky: Nakolik je historický film, kde se historično řeší letem kamery nad mapou a prolínačkou cca pěti bojujících vojáků a životopis kohokoliv představuje cca 10 let života? Už jen ten překlad! Například netuším, z kterého překladače vylezlo oslovení papeže Svátosti, když v originále je jasně Santidad, nikoliv sacramento. A kdyby si už překladatel za svou blbostí stál důsledně, ale občas mu ta čárka upadne, občas ne. Také Alejandro VI. se v římském prostředí poslouchá dost blbě (podobně jako třeba Bolonie). To ale pořád lze pochopit z hlediska španělského původu Borjů. To by ale na konci nesměla zaznít španělská výslovnost jména Julia II., který byl Talián jak poleno. Proslavený (hlavně u nás) český dabing zde opravdu dostává na zadek. Scénáristu s režisérem pak podezřívám, že téma vybírali výhradně bulvárním okem, protože z historického tématu, zredukovaného na palácové sexování, okořeněného občas vraždičkou, bez dějinného kontextu, se děj snižuje na víceméně samoúčelný sled protopášností. Autor hudby je velmi solidní řemeslník, třeba i umělec, ale zde byly komunikační trubky při zadání hodně zanesené, protože výdledkem je hodně nesourodá směs. Vidím to spíš, že tomu prd rozuměl režisér, i když jsou na světě i muzikanti, kteří ví, kam se hodí jaká hudba. Těch lapsů je prostě moc. Nejviditelnější je samozřejmě Káča Aragonská obkročmo na koni – no, raději dost. 10% za kostýmy, i když určitě neodpřisáhnu dobovost všech mundůrů a hlavně přileb, myslím, že se tam mihlo i něco o století mladší.

Páni, to je ale slátanina! Dost se divím, jak neobratně je ta ňůejdžácká agitka pro jediný pravý katolický panteismus splácána, ovšem patrně to na někoho ještě zabírá. Předně takzvané Tomášovo evangelium jednak není evangeliem, ale siláží vytržených a záměrně nebo kvůli slabosti paměti autora zpotvořených biblických úryvků, jednak patří ke gnostickým spisům, které se už od přelomu 1. a 2. století rojily jak houby po dešti, proto, stejně jako tzv. Mariino evangelium, které tak osvítilo Dana Browna, nebylo nikdy zařazeno do biblického kánonu. Tolik historická fakta k duchovní náplni, která je tak duchovní, jako, pardon, vypouštění „ducha z břucha“, tedy spíš k pořádnému vyvětrání. – Možná by můj přístup k filmu smířlivější, kdyby jeho tvůrci aspoň minimálně investovali do něčeho, čemu se v některých oborech literatury říká korektura. Bylo to sice primárně točeno pro JůEsEj, kde si toho odborností překypující diváci nejspíš ani nevšimli, ale mám ještě natolik víru v našeho diváka, že si myslím, že kdyby to točili barrandováci, tak někdo včas zahlédne, že zápisky P. Paula Alameidy nejsou zcela v portugalštině. Podobně se ptám, proč Patricia ten text, co jej hodila Gabrielovi, psala zrovna italsky - to už opravdu pitomost. Proti tomu je rozdíl mezi hebrejštinou a aramejštinou na těch zčistajasna na stěně se objevivších flipchartech docela marginální. Jedno z mála pozitiv z oblasti reálií - i když si Paťa ruku schovávala, připadlo mi, že psala doleva. Její spotřeba svíček byla ovšem pozoruhodná, to muselo lézt do peněz. A dám korunu každému, kdo mě dokáže odvézt na kteroukoliv arcidiecézi... Vhodné k uspání polohluché (občas tam je kravál) babičky. 12%

Autor doprovodného textu Maltonfilmu se nejspíš ztotožnil s vizí producenta Luknára, jinak by nevypustil na papír, že Zákulisí je „Dynamická lovestory plná tance a hudby“ s poučením, že taková „show má ale svoje tvrdé zákony“ (text pak končí dvěma větami, vyplozenými ráno po hodně divoké noci). Paní Sedláčková si totiž namíchala scénář přesně podle těch „tvrdých“ zákonů show, aby to mělo správně světový formát. Nějaké poskakování, které když bude dostatečně dlouhé, divák si na jeho úroveň zvykne a hlavně to bude vypadat mladě. Jméno Svitu si asi vylosovala a absolutně nevyužila. Ve skupině musel být aspoň nějaký exot a když jde o Popradsko, tak cikáni, párek vyhověl. Úvodní střet s mrtvolkami z Mordoru měl dát echo, že jejich temnota Posádku ještě potrápí. A pak už pražský Sen jako sladká předzvěst toho amerického. Světové prostředí měla navodit mimo jiné obávaná Stáržiry s topornou Chýlkovou, neutrálním až neuchopitelným Rattajem a chápání předstírajícím Cristovaem. Nesměl chybět (nevím kým) stále žádaný Hádek s neměnným, omluvně udiveným pohledem plachého zvířátka, zachyceným v mnoha staletích českého filmu. Centrální, nosná myšlenka celého veledíla nám má nejspíš ukázat skutečnou podobu šoubyznysové žumpy. 10%

Líbilo se mi to! Použití Elišky je mi sympatické už jen tím, že jí (na rozdíl od Žeryka) určil scénář bydliště o dva stupně severní šířky výš, než je její reálné rodiště, takže teploučko jí bylo tak jak tak přirozené a teplotní šok nemusela vůbec hrát. A film jako takový (proti těm, co k nám proudí snad kanály) mi nepřipadá tak úplně nízkoprahový (rozuměj: pochopitelný i skalním divákem telenovel) a dává možnost se nad dokonce zamyslet. 90%

Distributor: „I když byly dosud natočeny čtyři celovečerní filmy o Jánošíkovi, slavného lidového hrdinu příliš neznáme.“ Po shlédnutí tohoto celovečerního filmu mě napadá jediná replika: A teď ho známe? Jaké poznatky nám byly nabídnuty? Hodně bylo řečeno o demýtizaci dosavadní literární i historické produkci, výsledkem je ale pouze další mýtus a nemírnit jedovatou náladu, syknu mezi zuby, že by to nebylo moc lepší, i kdyby scénáristka dřepěla v archivech další roky. Připadalo mi to jako starověká (ještě pohanská) východoevropská Emmanuela, říznutá deníkem Karla Hynka Máchy, který musel vlézt na každou, kterou zahlédl, ovšem zde byly nadrženější spíš samičky. Z toho lze usuzovat, že to něco vypovídá o tvůrkyních této „pravdivé historie“. Ale věcně: Pokud Jánošíka zradila hostinská Anča (snad bychom si ji neměli plést se Zuzanou z krčmy), tak ta nejspíš za něco vyvekslovala osmu, přibitou jako poznávací znamení na dveřích, kterou Jánošík našel s Káčou o dva roky předtím ve vypáleném kostele. Dál: Proč měl Barboru křtít duchovní v evangelickém taláru? Katolický panáček by zde použitý talár (mimochodem i tak patřící do doby pozdější resp. josefinské) v životě neoblékl, nehledě k tomu, že okolí Terchové nepatřilo, myslím, k evangelickým enklávám. Viděla některá z těch scénorežijních bab aspoň jednou v životě, jak se seče louka? Proč celý film tak okatě dávaly najevo, že nemají ani potuchy o tom, v jakých společenských vrstvách se tehdy vyskytovaly krásně průhledné okenní tabulky, občas dokonce zalité do olova? Proč si některá z nich aspoň nevygooglila nejzákladnější pravidla popravy lámání kolem, potažmo útrpného práva vůbec? Ve scéně, kdy po svadbě jde Tomáš s Jurajem naposledy na zboj, ta plastová okna vedlejšího baráku nebylo možno třeba jen přelepit? Něco ke zbraním: V celém filmovém mančaftu se nenašel nikdo, komu by stálo za to zamyslet se, jak mohla vypadat bitka, kde střelci potřebovali na další výstřel minimálně minutu klidu? Argument, že zde šlo spíš o fraučaft, neobstojí. O nejzralejší malinu ovšem přímo žebroní příhoda se selháním pistole. Při neobratné chlapcově manipulaci s pistolí je totiž za okny krásně zeleno, zatímco v kritickém okamžiku byla příroda zimně černobílá. Znamená to, že Jánošík nejen že si celou tu dobu nevystřelil, ale stále nosil zbraň připravenou k výstřelu (snad ve vakuovém balení) bez občasné kontroly, jen v důvěře, že prach nikdy nezvlhl a ani kulka se nevykutálela z hlavně... Jinak aspoň nějaká možná příčina, proč ten film vznikl: Holka, která nechtěla být režisérkou, zrealizovala příběh kluka, který nechtěl být zbojníkem :-) Podle mne by filmu spíš odpovídal titul Jánošík – Pravdivá zpráva o stavu polského feminismu na Slovensku. 12%

Krásná iluze. Je to romantické, pro někoho to může být i mysteriózní a nejspíš i thrilleřík. Slušelo by se jen dodat, že téma vlastní řadu prvků historické reality, konkrétně příběhu rakouského následníka trůnu Ferdinanda d’Este a jeho morganatické manželky Žofie (Sophie) hraběnky Chotkové, svého času dvorní dámy u těšínského vévody (von Teschen), takže když je ve filmu titulována vévodkyně, je to jen rošáda velkovévodkyně Isabely a hraběnky Sofie, protože Ferdinand se měl původně ucházet právě o Isabelu. Tato rošáda však byla pro scénáristu nutná, protože odstranila skandální vztah nerovnorodého následníka trůnu a hraběnky. Pak už stačilo do příběhu namontovat přítele z dětství. Závěr vpravdě americký, ale potěšil. Ideální filmík pro nedělní podvečer. Při vzpomínce na hudbu Phila Glase přidávám poslední hvězdu (ke stovce by mě musel někdo přesvědčit o dobovosti těch jezdeckých kalhot v závěru). 95%

Tato filmová siláž (stylové by bylo použití výrazu superextrasiláž) je pro mne parodií sci-fi a je mi vlastně záhadou, kde zde najít nějaké, byť fiktivní, vědečno. Celou srandu velmi krásně vystihuje falconský text o nejultimátnější válce všech dob. Co vlastně znamená slovo nejultimátnější (případně nejmaximálnější)? Zase si kdosi hraje na cosi a huba (v tomto případě prsty na klávesnici) rychlejší hlavy plodí dokonalé bláboly. - Klid, to se jen autoři snaží vymyslet superlativ superlativu. Protože kdyby ta válka měla být jen ultimátnější, než dosavadní ultimátní, tak i trdlo pochopí, že čte ptákovinu. Osobně přímo miluji ty velkohubé hlášky typu „nebudu přehánět, když řeknu, že v sázce je osud celého vesmíru“, ovšem co říci na výrok, aktualizovaný pro české pudlikum „Sorry jako, to je naše jídlo“? To je skutečně jako ten pověstný samopal v ruce Jana Žižky... Oddechovka na siestu po dobrém obědě, kdy se krev stahuje od orgánu myslícího k orgánu trávícímu a být uštěpačnější, nevyloučím ani orgán vylučovací. 35%

Na začátku mi ani nevadil povlovnější, podle mne ne zcela americký rozběh, střed vynikající, ale ve finiši jakoby si režisér uvědomil, že na další natáčení už nejsou peníze, sklapl svoji židličku a posledních pár taktů nechal na své mladičké asistentce. Připadlo mi hloupé, že k vysvětlení více jak dvouhodinového dosavadního děje stačila jediná, pro mne až lakonicky vyřčená větička, když předtím byla spousta i vedlejšího materiálu po dokonalém vybroušení ještě leštěna jelenicí. Napadá mě zde jen jediný příměr - coitus interruptus. Po odeznění neukojenosti 60%.

Komedie? Čím? Že se Eliška Balzerová občas chová poněkud cvokovitě? Že se ve filmu setkáme s několika pečlivě připravenými gagy - tak pečlivě, že spontánní smích nemohou vyvolat? Námět mi vůbec nepřijde špatný, ale scénář klasicky děravý. Do očí samozřejmě udeří konstrast snových jízd po prázdné silnici a dokonale předvídatelná „zácpa“ několika nervózních aut, snad se členy filmového štábu. Svébytným artefaktem je hlavní rekvizita - nebožtíkova Volha. Vilém si sice mohl pořídit tento stroj (nejspíš vyřazený z taxislužby, na nový by musel být hodně kovaný straník) ještě jako mladík (děti se měly narodit počátkem 80. let) a na jeho pulérování měl snad čas, ale proč na desítky let používaném veteránovi září současná SPZ? Trošku pečlivější práce a bylo by to o hvězdu víc, protože Eliška Balzerová je zde, aspoň pro mne, skutečně eccellente. Díky jejímu výkonu 65%. P.S. Muchowovo brnkání mi občas hodně lezlo na nervy.

Co zde hodnotit? Oficiální text distributora (jakožto i scénář) je místy poněkud zmatečný. Snad lze ještě pominout nelogičnosti, že se Smrt chce přiučit od lidí, kterých denně kosí mraky, stejně jako čas, který Williamu Parrishovi osobně věnuje. Co všechno se změnilo, když se Joe coby člověk zamiluje do Parrishovy dcery? Podle mne pouze to jediné, prvoplánové, tudíž Parrishovo chování tváří v tvář nezvratnosti. To je dotaženo k dokonalosti a snaha o polidštění Smrti je jen zbytečnou relativizací, podobně jako závěr, který sice až k ukápnutí zněžní oko amerického diváka, ale relativizace tam řádí naplno. 60%