vnimatkrasu

Až moc okatejch zkratek a zbytečnejch odboček zabíjí dialogy, který zatím nemá Sever blbý. Mádlovi tu aroganci žeru. Jenom se bojím, že to pošilhávání po klasickým mustru ´nedotknutelnej podnikatel versus sockovej detektivní poctivka´ zase jednou zabije veškerou zábavu.

Tolik zvrhlostí, nočního města a sexy špinavostí, že první řadu o osmi dílech setnete za den. Babylon Berlin totiž perfektně kombinuje příběh policajta, co je trochu bábovka, a chudý holky se snem, co si přivydělává s bičem v ruce. A vy oceníte, jak málo se tu dlouze žvaní, a co všechno se dá vypovědět pouhým pohledem. Seriálová Evropa to prostě zase nandala světu. V tomhle případě nečekanějc než jindy.

Úplně si nerochním v tom, jak autoři nakusujou ty vedlejší linky. Anna Torv je nadbytečná, čtvrtej agent úplně a psychicky vyhrocenou Holdenovu epizodku kopnuli po dvou epizodách do autu. Jenomže když Mindhunter hrábne do strun, nechá promlouvat všechny ty nepochopitelně věrný mukly, je všechno najednou v pořádku. A v posledních epizodách v Atlantě dokonce až někde v nebi.

Bez mozku, bez keců, béčko s láskou vykutaný pro zetkovou generaci, který by navzdory všemu doporučil i Miroslav Donutil. Pořád se tu totiž něco děje.

Ta Tchékyho uctivá variace na policejního badasse mě pořád baví. Bavila by mě ale víc, kdyby byla story aspoň podobně uvěřitelná jako on. Amsterdam je fajn. Tom Hollander jakbysmet. Přesto se Baptistovi stalo scénáristicky to, co jeho mateřskýmu The Missing nikdy. Kulhá.

Migrační paralelu chápu. Přesto jsem za tou slupkou místy vydařenýho bizáru zatím nenašel právo na život.

Dvě hvězdy, ale žádnej hejt. Night Hunter je technicky solidní ohlídnutí po thrillerech z véháesek. Po těch, co se braly smrtelně vážně, občas překvapily slušně atmosférickou scénou a rozesmály vyhroceným finále. To všechno tady je. Jenomže ne naschvál. I třeba na postavě Nathana Filliona je jako facka jasný, jak krutě se Night Hunter stříhal. A že to poctivý thrillerový béčko vznikalo z něčeho, co očividně měla bejt Sedmička novýho milénia.

Překvapilo mě, že je Tenkrát v Hollywoodu krásnej biják. Jasně, Tarantino je Tarantino, ale ty jeho filmy vesměs vypadaj (jakkoli je to často záměrný), jako kdyby už je někdo jednou jed. Tady ne. Tady je styl. Přepěkný genius loci. Hodně humoru. Trochu temnoty. Dost prvků a odkazů, co stojí za to dohledávat. Hromada známejch jmen, co jsou ve filmu cirka dvě minuty. Tolik DiCapriovejch stylovejch plivanců, že mezi ty jména mohli dopsat i Josefa Kemra. Perfektní půlhodinovej závěr, kterej uspokojil diváky. Ještě lepší finální scéna, která uspokojila mě.

Ta atmosféra je jak z partesu. Ty nevkusný hadry, nevhodný dekolty, nechutný šminky, drogy a alkoholy. Největší crush mám ale zejména na ty úvodní biografický pětiminutovky, který maj v rukávu víc nápadů než většina současnejch serošů za celý roky. Snad jen škoda, že Euforie plave a vlastně nikam neplyne. I tak bych se na její lesk a bídu střední školy dokázal dívat furt.

Sešup. Atmosféra z perfektní jedničky zůstala. Ubyly však svébytný epky, kde si člověk nemohl bejt jistej, jestli autoři vybalí kriminálku nebo čiročirej western. Ubyla civilnost a přibylo mystično. Ubylo tajemno, protože už se jednoduše vše podstatný odhalilo. Zone Blanche je prostě další z řady ´one season wonder´. Chtěl jsem víc toho dokonalýho lesa. Ale autoři v něm zabloudili.