Amonasr

V této epizodě se sice víc střílelo, to ale neznamená, že jí to bylo ku prospěchu. Místy jsem se špatně orientoval v ději a navíc Maigretovi víc sluší komornější a sofistikované pojetí případů, než příliš akční, ještě k tomu s rozuzlením, které působí poněkud vykonstruovaně a překombinovaně.

Po šesté epizodě už je vcelku zřejmé, že z této novodobě kýčovité selanky se tahle nepovedená parodie, nalakovaná falešnými barvami první republiky, už nemá šanci vyhrabat.

Historická detektivka, která se od tehdejší běžné televizní produkce lišila jen zasazením do středověku a příslušnými kostýmy a kulisami. Dialogy však byly spíš současné a stejně tak divadelní herectví sice vesměs známých herců, kteří však odvedli jen průměrné výkony. Tato inscenace ničím výjimečným neuchvátí, ale ani neurazí.

Dobře napsaná i dobře provedená televizní inscenace, která poměrně překvapivým způsobem přibližuje poslední Přemyslovnu na českém trůnu. Ukazuje ji jako sice hrdou a odhodlanou osobnost, ale zároveň nešťastnou a ne příliš prozíravou královnu podléhající špatným rádcům, která si svůj osud zavinila v podstatě sama. Herecké výkony plejády známých herců tuto inscenaci povětšinou zdobí.

Seriál se rozbíhal poměrně pozvolna, ale postupně získával na spádu a dynamice, až poslední díly byly skutečně akční a napínavé. Možná až moc akční, ale to už si současný většinový divácký vkus žádá...

Věra Chytilová dokázala prorazit bariéru socialistické cenzury i s takovýmto filmem, čímž si ve své době získala sympatie diváků za svou neohroženost točit snímky, které nijak nepřikrašlují skutečnost. Kalamita skutečně působí jako zemitá výpověď o běžných starostech i drobných radostech tehdejších "obyčejných" lidí a navíc nepřibarveným zobrazením šedivé a zanedbané socialistické reality působila jako podprahová kritika režimu, kterou však asi nebylo jednoduché jen tak zakázat. Řekl bych, že období, kdy Chytilová točila tyto filmy svým způsobem nepohodlné režimu, bylo i jejím umělecky nejlepším a neformálně si tím vydobyla i renomé nerežimní režisérky, na jejíž snímky se právě proto i chodilo do kina. Po sametovém převratu už jako by ztratila živnou půdu a úroveň její tvorby postupně upadala.

Podivnost, která mě nejen dost nudila, ale vyvolávala ve mně i permanentní pocit ošklivosti. Jakýsi spád to dostalo teprve až k závěru, kdy "tragický" konec byl spíš úlevným vysvobozením z tohoto esteticky nevábného a bez ladu a skladu splácaného bizáru. Skvělá hudba Zdeňka Lišky to bohužel zachránit nemohla.

Standardně odvedený snímek, ozdobený účastí dvou hvězd francouzské i světové kinematografie, zasazený do povedených dobových reálií. Chybí mu ale něco navíc - je to natočené s jakýmsi chladným odstupem, bez větších emocí, které by diváka přiměly víc se vžít do jednotlivých postav. Nakonec to vyznívá spíš jako kvalitní hraný dokument než skutečný umělecký zážitek.

Buñuel si zde pohrává s různými dogmaty a jejich výklady v katolické církvi napříč historickými epochami jakýmsi kaleidospicky útržkovitým způsobem, kdy putování dvou poutníků do Santiaga de Compostela je jen jakousi nití, na niž se ne příliš souvisle navlékají různorodé korálky nejrůznějších příběhů, epizod a podobenství. Často to na mě působilo tak, že se snímek sarkasticky vysmívá všelijakému žonglování se vznešenými slovy, která jsou ale ve skutečnosti bez skutečného obsahu, a tito velkohubí uctívači Krista či Panny Marie přitom žijí úplně odlišné pokrytecké životy, které pravost jejich víry popírají. Naopak neokázalé a přirozené křesťanské ctnosti zdobí úplně obyčejné lidi, kteří se s poutníky rádi dělí i o to své málo, aniž by přitom měli plnou hubu Boha nebo víry. I přes zdánlivě neuspořádaný způsob vyprávění film nepůsobí nijak chaoticky, pokud ovšem divák přistoupí na Buñuelův surrealistický filmový jazyk a snaží se najít pravý smysl předkládaného sdělení či obrazu. Přitom není podstatné či dokonce nutné tento smysl najít, důležitější je vlastní pokus o kritické zamyšlení. Buñuel tak žádná vlastní dogmata nevytváří, jen zpochybňuje ta již existující a frekventovaná, místy opakovaná dokonce malými dětmi, které ani nemohou tušit význam toho, co mechanicky memorují.

Tímto filmem složil Tim Burton hold "nejhoršímu filmaři všech dob", ovšem s laskavým porozuměním i humorem, i když místy poněkud hořkým. Stejně jako ve všech oborech, v šoubyznysu ale ještě víc, se na špici mohou dostat jen nemnozí, a těm ostatním zbývá jen příštipkaření a zapomenutí. Ediemu Woodovi se však Tim Burton postaral o to, že zapomenut nebude.