Brejlil

Tu a tam ošklivě až nesnesitelně pomalé. Dokonalý antipod všech současných špionských vyprávěnek, tak milých mému oku. Ovšem velmi podmanivé, neuvěřitelně propracované a velmi přitažlivé. Bohužel jsem indentitu krtka věděl asi od poloviny...

Jedna z lepších bondovek Pierce Brosnana. Úvodní honička na Temži je excelentní, zápletka je relativně nečekaná, hlavní záporák je docela překvapivý a třešničkou na dortíčku je řádně proprsená nukleární fyzička. A skoro pořád se něco děje.

Mistr ještě není Mistr s velkým M, to je jasné. Také přechod z němého do zvukového filmu je poněkud, no urychlený. Začátek je prostě němý, trochu doplněný nějakými zvuky. Ale s objevením Anny O., jejího diblíkování a zvuku se to trochu zlepší. Trochu dost. Potěší první pokusy s funkčním využitím zvuku, to zvláště ve scéně u snídaně ("knife"), a rozkošně samoúčelná práce s kamerou, jejímž jediným smyslem je zvyšování napětí. Na druhou stranu konec je poněkud zbrklý a některé dekorace jsou rozhodně převzaté z nějaké adaptace Dickense. Přesto čistých pět.

Komedie, u které jsem se nudil. Přitom základní myšlenka mohla znamenat slušnou zábavu, Rychman ale všechno utloukl do jednolité šedi, kde hlavním humorem měla asi být Sobotova komika.

Série etud na téma "těžký život v hektické civilizaci". Film hodně připomíná Tatiho Playtime, je ovšem divácky vděčnější. Většina filmu si vystačí s obrazem a dialogy vůbec nepotřebuje. Když už na nějaké dojde, jde o parodické využití jazyka reklamy. Vyzdvihnout musím etudy "V restauraci", "V kině" a především "Na návštěvě". Taková "univerzální bombička" stojí za to, o novém oblečku domácí služky ani nemluvě. Škoda jen nepříliš přesvědčivého závěru.

Bondovka, která si asi nejvíce dokázala dělat ze sebe legraci. Nápaditá akce, Lotus chráněný před zničením, a docela svižné tempo.

Tento film mně dost překvapil. Nejprve svojí relativní otevřeností na rok 1957. Ne všechno je správné, vojáci (i hlavní hrdina) umírají kvůli chybám velení, různí příživníci se schovávají daleko za frontou, kde si vymýšlejí důvody, proč oni nemusí bojovat, a hlavní hrdinka podstupuje dost nehrdinsky boj o důstojnost a duševní zdraví. To druhé překvapení je čistě filmové: většina různých přehledů tvrdí, že na konci Stalinovy éry se filmy skoro nenatáčely a těch několik, co vzniklo, nestálo po technické stránce za mnoho. A teď toto překvapení. Vynikající ruční kamera, a to hlavně v davových scénách na konci filmu a některé pěkné nápady (Boris běžící po schodech, Veronika se vrací do zničeného bytu) jako by ani nepatřily do výbavy socialisticky realistické filmové řeči. Doporučuji každému. Ad Shadwell: V roce 1957 steadicamy neexistovaly, film se natáčel ruční kamerou, nanejvýš stabilizovanou protizávažím. :-)

Olmerova a Sobotova představa o průměrném divákovi se zcela míjí s jakoukoliv vtipností. Bohužel právě takové filmy odradily producenty (i diváky) od českého filmu.

Vynikající debut. Jediným nedostatkem je samotná hra, která vyvrcholí bitvou u Agincourtu a námluvy Jindřicha a Kateřiny už pak působí jako nevalný přílepek.

Adaptace jedné ze slabších her Williama Shakespeara se popasovala s problémy předlohy velice nápaditě. Začátek na prknech divadla The Globe je roztomilou evokací alžbětinského divadla. Když Jindřichovy voje vyplují do Francie, hra přejde do dekorací, vypadlých z Přebohatých hodinek vévody z Berry. Vypadají úchvatně a kamera se občas vyžívá v legračních úhlech záběru, což dává scénám s Kateřinou z Valois a její chůvou až pohádkové ladění. Následuje další fáze "zrealističtění" bitvou u Agincourtu. Ta se odehraje veskrze celá v reálu a po ní opět do světa středověkých iluminací a nakonec divák skončí zase v Zeměkouli. Toto poněkud neobvyklé řešení se podle mně celkem úspěšně hodí k dramaticky nepříliš zvládnuté výstavbě předlohy. Jestliže bychom totiž považovali za přirozený vrchol bitvu, hra pokračuje po ní několika dalšími scénami. Oproti předloze učinil Olivier několik změn. Z Jindřicha V., schopného i nehezkých až pomstychtivých skutků, učinil skoro ideál panovníka a velkého vlastence. Vynechal většinu scén s kumpány zesnulého Falstaffa a omezil tak komický potenciál hry. Zdůraznil také slabost Francouzů, jejich směšné naparování a slabomyslnost Karla VI., ale myslím, že to nepřehnal. Ke kladům filmového provedení vedle dekorací a kostýmů patří především herecké výkony. Zvláště počátek, kdy filmoví herci hrají alžbětinské herce, kteří hrají divadelní postavy se vším patosem a přehnanými gesty, je lahůdkou.