Brejlil

Hlavním hrdinou je voda, déšť a zase voda. No dobře, občas i oheň, elektřina a čluny, skútry a občas i nějaké to auto. Voda ale vede. Filmu docela obližuje střih, nějaké scény zřejmě chybí. Freeman je solidní a fajn, Quaid je fajn, ale jen chvíli. Slater dělá, co může. Z hlavní hrdinky, takto dámy v nesnázích, se ovšem na zadek neposadíte. Protože hlavním hrdinou je voda... Voda úplně všude.

Od antické tragedie k pop-kulturní taškařici. Ne, že by to vadilo, film je zábavný, uteče a nabízí i podvratnější interpretace. Herci se snaží, vizuál je pěkný, dokonce i nějaký ten vývoj postav by se našel. I nějaká ta hlubší myšlenka. Ale pak přijde "digitální bordel" a já už jsem pomalu, ale jistě na digitální bordel alergický.

Druhý díl Indického hrobu už je trochu svižnější. Zápletky se zaplétají, maharádža začne být solidně vyšinutý, uniká se obklíčení, z vězení, z kolonie malomocných a nakonec i z paláce. Tu a tam někdo zemře, někdy velmi nečekaně. Dostaví se i velmi černý humor. Bohužel se také objeví naprosté pitomosti. Produkční hodnoty ovšem stále na vysoké úrovni. I když je Indický hrob velkofilm, je dneska spíše kuriozitou, na které přitahuje jen jméno Fritze Langa jako scénáristy. May byl sice vemi solidní řemeslník, ale filmu chybí jakýkoli přesah.

Produkce je sice velkolepá, ale film je zdlouhavý. Než se dostaneme do Indie, chvíli to trvá a některé scény by snad ani nemusely existovat. Třeba návštěva orientalisty, abychom se my i hlavní hrdinka dověděli, že tajemné slovo znamená "do přístavu". Stejně tak postava otce, který už se do konce neobjeví. Krmení tygrů. Cesta na slonovi. Kladem jsou výkony Conrada Veidta (i když to lepší si nechá do druhého dílu) a Bernharda Goetzkeho (trestuhodně nevyužitého). Mia May je asi především manželka režiséra a producenta, i když energičnost ji tak úplně upřít nemohu. Vyzdvihnu ovšem stavby a dekorace indického paláce a kameru a občasné vizuální efekty.

Promítaná kopie v majetku NFA byla kdysi určena k projekci v Československu a tak mezititulky úplně převracejí národnosti jednajících postav, tedy kladní hrdinové jsou Angličané, ti záporní Němci. Film ale vznikl po vstupu USA do války a kladní hrdinové jsou Němci, záporní Američané. Film je občas nechtěně komický. Úvodní safari, kdy byla Afrika vytvořena někde v opuštěném lomu jen pár palmami a přestárlým vyhladovělým lvem, je opravdu jen pro smích. Podobně vypadají podvodní scény. Scény na moři ale mají něco do sebe. Děj také příliš neklopýtá a film uteče rychle.

Na hodnocení a nějaký děj chyběla při projekci celá první polovina filmu. Láska bajadéry má velmi solidní výpravu a kamera svou hrou se stíny občas předpovídá budoucí expresionismus. A více se toho říci nedá.

Jsou filmy zoufale špatné, kdy cítíte pokus o hloubku. A pak jsou filmy zoufale hluboké, kterým něco málo chybí k tomu, býti alespoň dobré. A Falstaff je takový film. Je za ním cítit zájem, nasazení, je vidět Wellesův génius, snad dokonce i proč si Welles vybral Falstaffa, lze poznat. Ale nic z toho. Sám Welles má scény skvělé i scény, kdy jen tak tak hraje. Po scénách, geniálně se vyrovnávajících se všemi omezeními, následují scény chaotickým střihem maskující nějaký problém. I ta kamera se nevyhne tu a tam jen prázdnému exhibování. Abych ale jen nehaněl, sir John Falstaff je rozporně tragická postava. Opilecký tlouštík, podléhající sebeklamu? Sancho Panza bez Quijota? Nebo je v něm i něco více? Je princ Jindra svině z největších? Naprostým vrcholem filmu je ovšem bitva u Shrewsbury, kde za velmi málo peněz dostaneme hnusně středověkou řežbu. Falstaff je tak to nejlepší i to nejhorší z Wellese. PS. V mnoha různých scénách jsem viděl a dokonce i slyšel Wericha. Škoda, že se on ke svému Falstaffovi nedostal.

Je to dinosaurus. Scénář, který kdysi Roland sebezáchovně odmítl (nebo vykradl do 2012, těžko říci). Devlin ale není Roland, i když něco okoukal. Nemá ani Rolandův cit pro humor ani jeho zápal pro patos. A navíc ho zřejmě nakonec někdo odstavil a na už hotové triky a akční scény narouboval nové dialogy. Ano, vesmírná stanice je pěkná, destrukce solidní, katastrofa v Riu dokonce velmi pěkná a na Abbie i Alexandru Marii se solidně dívá. Zbytek je ale děs. Všichni hrají na půl plynu, mladší bratr ani to ne. Logika svými děrami skvěle doplňuje klišé dialogů. Hudba ani nestojí za komentář. Ale zase je tu ta pospolitost lidstva, dnes skoro zapomenutá a opovrhovaná víra v jednotu a spolupráci. Relikt devadesátek se vším všudy. Guilty pleasure.

Smrt to má těžké. Dělá práci, která ji nebaví a navíc ani možnost záchrany nedokáže její protivnice Láska využít. Tím bych odbyl poselství snímku, protože významné ani tak není "o čem", ale "jak" . Tři povídky, každá s jinou zápletkou, v jiném čase a v jiné zemi, jsou nejlepší částí snímku. Hlavně Čína je skvělou, byť do karikatury dovedenou zábavou. Lang své tři příběhy rámuje expresionisticky laděným typicky německým městečkem, depresivně ponurým. Ovšem ve svých cizokrajných kapitolách popustil uzdu fantazii a rozjel se na plné obrátky.

Všechny nectnosti i všechny klady jedničky vyšperkovány k dokonalosti.