Unavená smrt

Vynikající scénář rámující tři epizody z různých míst a časů do příběhu dívky, která po vzoru Julie chce následovat svého milého do smrti. Faustovská smlouva jeden život za jiný vytváří paradoxní situace, když ženy naříkají, že si je smrt nechce vzít, ale když je smrt vyzve, odmítají. Mimo scénáře vyniká svižný střih, ačkoli Lang kamerou takřka vůbec nepohybuje, díky střihu měl film svižný spád, za který se nemusí stydět ani dnes. Každá epizoda je jinak tónovaná, odlišují se fonty mezititulků, které přesně zapadají do jednotlivých príběhů. Nejoblíbenější epizody mám dvě: Bagdád a Německo. (07.12.2009)

Láska versus Smrt se střetávají ve čtyřech příbězích, které jsou vlastně příběhem jediným. A jakkoliv bývá Fritz Lang v souvislosti s expresionismem nejčastěji spojován s pompézní Metropolis (1927), mezi rukama a hlavou bije srdce mnohem hlasitěji právě v jeho Unavené smrti. ___  Dává smysl, že Fritz Lang nebyl nijak zvlášť nakloněn označování (nejen) Unavené smrti za expresionistický film. ___ Zaprvé, zařazení pod jedno hnutí oslabuje výjimečnou pozici, které se mu tehdy povedlo dosáhnout. Stal se tvůrcem s nevídanou svobodou, jenž plně rozhodoval o všech fázích výroby vlastních děl, nemluvě o navyšujících se rozpočtech a prodlužujících se metrážích. Zadruhé, více než jiné filmy byly ty Langovy navzdory adaptování německých látek především mezinárodní. Dokázal vyjednávat mezi pečlivostí mizanscény a střihovou dynamikou odpozorovanou z amerických a francouzských filmů, mezi intimitou a pompézností, mezi strhujícími aspekty vyprávění i opulencí kinematografie jako moderní umělecké formy. A tak zatímco po domácí premiéře sklidila Unavená smrt zprvu spíše zdrženlivé reakce, v Británii a ve Francii se dočkala naopak vřelého přijetí. ___ Douglas Fairbanks byl filmem okouzlen natolik, že zakoupil americká práva a „vypůjčil“ si z něj mnohé i do svého Zloděje z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1924), nemluvě o poctách složených Unavené smrti Luisem Buñuelem a Alfredem Hitchcockem. Udělala z Langa filmařskou hvězdu. ___ Režisérově nelibosti navzdory však Unavená smrt zůstává podobně jako jiné jeho filmy i vášnivě expresionistická, např. v působivosti i textuře obrovské zdi kolem pozemského sídla Smrti, pokřivenosti domků ve vesničce poblíž i v hereckém pojetí místních obyvatel; v komplexnosti architektury arabského města, v práci se stínohrami v benátské epizodě či v bohaté ornamentálnosti kostýmů i prostředí čínského příběhu. Je vlastně fascinující, kolika různých filmařských, žánrových i emocionálních poloh dokázala Unavená smrt skrze příběh boje mezi láskou a osudem dosáhnout, aniž by se rozpadla do separátních epizod. Zůstává totiž působivá nejen v detailech a stylizacích, ale i po stovce let zejména jako jeden velký příběh s prapodivným happy endem (a věřte mi, není to spoiler). [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)

Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). (14.04.2018)

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)

Sprvu to vyzerá na temný príbeh, aké boli v danej dobe vo veľkej popularite, kde hlavne smrť zosobnená šľachovitým vysokým mužom s ostrými rysmi tváre hrajú prím. Čoskoro sa film v dobrom slova zmysle zromantizuje a nastoľuje večnú myšlienku, že láska je mocnejšia ako smrť. Hoci má mladá žena, ktorá chce vyslobodiť svojho milého zo spárov smrti, splniť aspoň jednu úlohu z troch, nech si nikto nemyslí, že bude svedkom klišoidného záveru. V tomto oceňujem Langov prístup k scenáru. Môj pocit z tejto podoby nemeckého expresionizmu je pozitívny. (24.06.2011)