Brejlil

Komiksy moc nečtu a tento jsem vůbec neznal. Skoro celý film, počínaje fantasticky pojatými titulky, jsem se bavil. Pravda, filozofie převládá nad akcí, ale brutalita se zjevuje nečekaně, Rorschach ve vězení (i kdekoli jinde) pobaví a konec je nečekaně temný a velmi nepříjemný. Snad jen těch filozofických úvah mohlo být méně.

Nějak jsem si matně pamatoval, že se to snad dá i vidět. Tak jsem to po letech zkusil znovu. I na poměry roku 1994 jde o prohru. Přitom scénář není špatný a v rukou schopného režiséra (David Fincher byl jednu dobu v hledáčku producentů) a schopnějších herců by to mohl být docela dobrý neo-noir. Ale není. Proč? Nejprve obsazení. Stallone je těžce vedle a jediné, co se mu dá přičíst k dobru, že příliš nehraje. Stoneová rozhodně není femme fatale a co horšího, v některých záběrech je neuvěřitelně ošklivá (ne, nemyslím sprchu). Steiger rádoby drsně mumlá s otřesným hispánským přízvukem, Robertse bych nejraději propustil ještě před začátkem konkurzu. Zbývá jen Woods, protože ten si to aspoň užívá. A dál? Najmu Llose (protože Fincher zrovna neuspěl s Vetřelci), zřejmě v domnění, že ten člověk má talent. Llosa sice natočil svůj nejlepší film, ale to spíše jen náhodou. Pokračujeme: všechny ty efektní výbuchy a podobně natočila banda amatérů při svém prvním angažmá v tom "Halyvůdu, vole, ne?" Rozmístění kamer, řešení explozí, střih, všechno nějak divně provedené. A vrcholem je práce trikových specialistů, kteří se asi probudili z hibernace a poslední, co zažili, byl nástup zadní projekce. Brrr...

Nemusíte být zrovna znalci jihoasijského filmu, abyste se pochopili, že jde o sbírku všech možných a trochu i nemožných klišé kinematografie této části světa. Úplně to neuráží, na Ngô Thanh Vân je docela pěkný pohled, ale souboje jsou špatně sestříhané, kamera někdy velmi svérázná a ta zápletka, ta je samozřejmě vrchol. K tomu si přidám pseudofilozofické žvásty Černého tygra (nebo draka?) a je po filmu. Snad jen tragické pozadí (100% happyend se nekoná) a skutečnost, že je to první film ve vietnamštině, který jsem viděl, to trochu vylepšují.

To je tak neskutečně pitomé. Až to snad bude geniální. Ne, nebude, Anderson se nepasoval po bok největších režisérů světové kinematografie, ale do mého seznamu guilty pleasure se tahle svérázná (ale kupodivu celkem doslovná) adaptace Dumase rozhodně dostane. A to mi někdy docela stačí.

Jde spíše o průměr, kterému tu jednu hvězdičku přidají české lokace a některé i dnes fantasticky vypadající záběry a scény explozí a demolic. Možná že v roce 1969 bylo zobrazení Angela jako zlodějíčka mírně podvratné a postava majora Kreugera trochu narušovala zažité stereotypy o zlých Němcích, ale dnes jde jen o provařená klišé. Herecké výkony jsou velmi matné, Segal nemá co hrát, Gazzara jede na půl plynu, van Eyck celkem rychle zmizí. Snad jen Vaughn se trochu snaží, ale tragickou ironii, která na něj dopadla, mu stejně nevěřím. A tak jsou největšími hvězdami paradoxně Jelínek s Olmerem, kteří si kradou veškerý čas před kamerou pro své české diváky. Ale ani o nich nelze napsat, že by nějak hráli.

Nebýt to McClane, ikona mého dospívání, tak by šlo o velmi průměrné béčko s jednou docela dobrou scénou, mnoha WTF momenty a velmi nehezkým, tmavým vizuálem. Tím asi na poslední chvíli maskovali všechny nutné vizuální efekty v zoufale snaze nahradit Moskvu Budapeští. Jenže to "jako" je dobrodružství Johna McClanea v Moskvě a tak to není ani průměr. Willis opět předvedl průměrnou postavičku jako v několika svých posledních filmech, Kochovi neprospěla snaha o ruštinu, jeho dcerka byla hnusná už na pohled a zápletce se vysmálo několik desítek scénáristů.

Co k tomu asi tak napsat. Lang byl asi opravdu v mnoha směrech geniální, protože přes různé technické nedostatky si udržel moji pozornost. Velký podíl na tom měl Otto Wernicke, jehož komisař Lohmann, oscilující mezi nudným starším pánem a zabejčeným nebezpečným policistou, je nejlepší postavou filmu. Ostatní jsou tak do počtu, nejhorší je asi Lilli. Její scény (až na zaplavování) jsou melodramaticky unylé a skoro nudné. Finále je ovšem velkolepé a hned jednu hvězdičku přidalo. Stejně jako inscenace některých scén: vražda dr. Kramma na křižovatce nebo fantasticky ztvárněný svět šíleného Hofmeistera. Už jen za tyto scény stojí film za vidění i po 80 letech.

Bay asi vyměkl, ale přesto jsou tři loserové rozhodně tím nejzábavnějším, co natočil od Mizerů 2. Jen té akce je pomálu a průlety kamery různými otvory už jsou poněkud "out". Nejlepším prvkem snímku je Dwayne Johnson, ze kterého ďábel Michael dokonce vymáčkl něco jako herectví. Pak některé hlášky a hlavně "Začalo to v Transylvánii..."

Knihu neznám a číst ji nehodlám. Nejsem přemoudřelý intelektuál a Sartrem pohrdám stejně jako Vian. Surrealismus mám rád. Takže by se zdálo, že film je skoro pro mně. No. Líbil se mi, i když nebudu tvrdit, že bych někde viděl nebo prožil nějaký přesah. Konvenční výklad je zbytečný, poetický leknín-zabiják je mnohem výraznější. Jedinou větší vadou všech Gondryho vychytávek je skoro nulová práce s herci, zvláště hlavní hrdina je hodně nevýrazný.

To hraní se věemi těmi klišé a celkem klidnou estetikou, odkazující ke starým dobrým 80. a 90. letům je kupodivu celkem zábavné. Kdo má všechny ty zvraty a postupy zažité, nostalgicky zavzpomíná, kdo ne, tak se s nimi alespoň může seznámit. Kdyby tohle Emmerich natáčel místo ID4, asi by hrál hrdinného zachránce Bruce Willis a vznikla by tak další Smrtonosná past, takhle se objevil celkem uvěřitelný Tatum. Jen místo masivních kanadských a indických CGI měla nastoupit co nejpoctivější klasická ruční práce. Ale kdoví, jestli to někdo ještě umí.