Brejlil

Proč jen, proč jen, proč jen je konec čiré fyzikální WTF? Veškerý zážitek z filmu šel do háje. Tedy opravdu ne veškerý, protože prvních asi 20 minut je fantastických a dokonalých a Cuarón se ještě na několika místech "vytasil" s krásnými a nebývalými vizuálními nápady. Ale fyzika dostávala často zabrat, některá místa měla být slzopudná, ale spíše mi vadila a ten konec. OMG! PS. Žádná komunikace s Číňanem, ten člověk byl Inuit (Eskymák pro ty, co tápou). PPS. Po druhém shlédnutí přeci jen pět hvězdiček, ty moje námitky jsou malicherné.

Nehezký a velmi depresivní film. Jak snadno lze zmanipulovat dav zdánlivě ctihodných občánků pařížské předměstské čtvrti, aby zahájila hon na trochu odlišného člověka, zatímco skutečný viník se směje. Film sice končí náznakem happyendu, ale jde o velmi krutou ironii. Michel Simon vlastně nepředvedl žádný zvláštní výkon, na rozdíl od Viviane Romance, jejíž proradná žena je dokonalá. Kamera občas předvede pěkné kousky se zrcadly nebo svícením a tím jen podtrhuje atmosféru nedobré čtvrti.

Film je ze začátku tak pěkně staromódní, až to snad není pěkné. Kamera je skvělá, hudba je dobrá, prostředí tajemné vily krásné a všemu vévodí Geoffrey Rush. I ta jeho posedlost tajemnou agorafobičkou je uvěřitelná. Pak to začne možná trochu moc romantické a mírně červenoknižní, ale pořád ještě dobré. A pak přijde nehezký zlom, který zřejmě má diváka šokovat, ale mně spíš otrávil. A konec, kdy ve změti sestřihaných scén a časů můžu pěkně hledat libovolné interpretace (blázinec - Praha - šťastné shledání; Praha - blázinec - vzpomínky; vzpomínky - blázinec - rezignace v Praze), ten mi pěkně lezl na nervy. Jen doufám, že pivnice U Milosrdných bude mít větší tržby.

Roztomilá jednohubka na jedno použití. Od počáteční tklivé životopisné balady blonďaté Marie po tragický výstup černovlasé Marie. Striptýz, kaktusy na náměstí, kostra v poušti, velmi nebezpečný církevní řád se zajímavě zařízenou mučírnou. Tak trochu jako dort pejska a kočičky. Naštěstí je BB roztomilá, Jeanne Moreau správně zaťatá a Louis Malle to dokázal ukočírovat.

Dost jsem se toho bál, ale nakonec jde asi o nejlepší X-Many vůbec. Chytrý scénář, naprosto úžasná výprava, solidní psychologie postav a několik pěkných Vaughnových vizuálních vychytávek, přímo odkazujících na zobrazovanou dobu (dělený obraz, montáž). Skvostný je také Fassbender (zvláště argentinský bar je úžasný), kterému na paty šlape Bacon. Škoda jen některých nepovedených vizuálních efektů.

Paradoxně jde asi o nejzábavnější díl. Uteče a ani jsem se moc nenudil, nemusel jsem samozřejmě moc přemýšlet a tak. Některé scény jsou skoro dech beroucí, jiné spíše k pousmání.

Válka je svinstvo, dokonce i když v ní nikoho nezabijete, vlastně ani na nikoho nevystřelíte. Mendes mně zaujal především nadhledem, s jakým film natočil. Celek působí velmi lehce, občas i úsměvně, skoro pohodově. O to více se dá s Swoffordem cítit frustrace, vztek i pocity prázdnoty a zbytečnosti.

O trochu lepší než jednička. Singer se snažil, ale nepříliš povedený scénář mu mnoho možností nedal. Magneto je stále nejlepší postavou celého filmu, ostatní jsou jen do počtu. A to včetně hlavního záporáka.

Dá se to, ale dneska by to byly mnohem větší trikové orgie. Wolverine je sice zajímavá postava, ale až po Magnetovi, protože ten jediný je psychologicky věrohodný.

Proč to jsou dva různé filmy dohromady, přičemž jen ten první má jakýs, velmi nevužitý potenciál? Začátek docela funguje, i když hned první režisérová schválnost, kdy nechá hollywoodskou hvězdu bydlet na letišti, je na zabití. Sářina replika "Mohla bys hrát nacistku i oběť" je skoro geniální. Pak příjde dohadování o smlouvě, skenování a podobně. Tyto scény drži nad vodou snad jen Keitel. A pak, pak se jde do animace. Co na tom, že nápadů je spousta, když to nedává smysl. Co na tom, že nedostatek smyslu je omlouván halucinacemi. Já chci ten smysl. Lem svojí povídku napsal jako velmi, velmi černou satiru. Folman z ní udělal barevnou karikaturu, která se snaží pobavit drobnostmi (servírování raka Michaelem Jacksonem např.), ale tyto drobnosti nemají žádný smysl. Hledání Aarona je pak jen romantizující blábol. Film, který se tváří zpočátku jako obžaloba hamižnosti filmových studií pak paradoxně tytéž techniky, které se snaží kritizovat, využívá, protože v principu mezi třírozměrným naskenováním a klasickou ruční rotoskopií není rozdíl. Film tedy podle mně selhal přesně v tom, co chtěl kritizovat. Na všechny ty barevné absurdity se krásně dívá, ale smysl a nějakou obžalobu v nich může vidět jen někdo, kdo nikdy nepřemýšlel nad tím, jak se filmy vyrábějí.