evapetra

Velmi příjemná záležitost. Dominika jsem měla chuť si pobrukovat ještě dlouho po skončení filmu a ostatní písničky se taky dobře poslouchaly. Debbie Reynolds byla jako zpívající jeptiška sympaticky roztomilá, ctnost jí slušela a hřích by jí slušel jistě taky.

Začátek s dominantní ženou sliboval větší zábavu, střední část s líně se povalujícím Alexandrem se mi dost táhla, poté, co přišla na scénu Jobertové Agatha,to zase začalo mít nějakou šťávu, ale ne na dlouho. Začínajícího Piierra Richarda jsem vnímala jako příjemné osvěžení.

Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem těm sedmi kumpánům přišla na chuť. Úvodní piatika mě vůbec nebavila, později ale začali být kamarádi čím dál tím vynalézavější ve vymýšlení originálních ptákovin a některé z nich jsem si dost užila.

Jako by se člověk ocitl v pekle. Věčný oheň a temnota. Takový pocit jsem měla, když jsem sledovala řádění Kukluxklaňáků, jak ve svých strašidelných kápích, za nocí, terorizují černošské obyvatelstvo a zapalují jejich obydlí. Ve dne ta temnota pokračovala v podobě bezmoci postižených domoci se nějaké spravedlnosti. Jestli se podaří dvojici vyšetřovatelů šlápnout agresorům na kuří oko, vypátrat a potrestat viníky zločinů nejvážnějších, na to jsem byla hodně zvědavá a příliš šancí jsem ji nedávala.

V této spíše černé komedii mě potěšil tradičně roztomilý Bernard Blier v roli komisaře. Měla jsem obavy, že tam bude mít jenom nějaký malý štěk, naštěstí ale dostal celkem dost prostoru. Ostatní herci, zvláště ty dvě dvojice mladých Italů působili tak nějak moc amatérsky a právě díky nim se mi zdálo, že zábava občas trochu drhne a že s jinými představiteli by se z tak nápaditého scénáře dalo vytěžit více.

Přes pár zábavných momentů v druhé části se mi film hodně táhl. Celé to chystání svatebního veselí mě příliš nezaujalo a herci se mi zdáli nevýrazní a nezajímaví, až na Eye Haidara. Zpočátku mi nesedla ani ona, ale časem jsem jejímu šarmu docela podlehla.

Tohle že bylo natočeno před devíti lety?

Jednoduché kulisy, dům na tramvajové smyčce,mlékárna. Dobře napsané charaktery. Půvabná mladá idealistka, vypočítavý hajzlík, obětavá babička pečující o vnučku, nezodpovědný opilec a další zajímavé postavy. Poetika Aškenazyho scénáře doladěná Liškovou hudbou. Co chtít víc?

Výslech, poprava, propuštění? Kam mě vedou? Příběh Lenky Reinerové jsem neznala, takže jsem byla úplně vtažená do pocitů vězeňkyně. A možná že, i kdybych ho znala, cítila bych to stejně, podání bylo velmi sugestivní.

Žádná válečná vřava, žádné akční scény z bojiště,pouze niterný pohled do nesmírně těžkého plánování a zvažování všech eventualit vojenské invaze v Normandii. Přesto silná emocionální nálož, hlavně díky Tomu Selleckovi, v kůži vrchního velitele spojeneckých sil.