evapetra

Novinář Michel Dollanes vyhlásil nekompromisní boj špinavým praktikám bezohledných politiků, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacení a hlavně dalšímu upevnění své moci. Je fajn, že se mu v tom boji nějakou dobu i daří. Zároveň vede bouřlivý milostný život, a ačkoliv pan Mocky, v roli novináře, není žádný Delon, houfy krasavic mu téměř padají k nohám. Beru to jako takovou nadsázku a příjemné odlehčení tíživého dramatu, při jehož sledování si je divák dobře vědom toho, kam asi ta vzpoura jednotlivce proti mocné přesile může dojít. Celým filmem prolíná parádní soundtrack, který mi bude znít v uších ještě dlouho.

I když tady bylo dost situací, které si tak úplně nerozuměly s logikou, a taky by stačil spíše kratší let a tím pádem méně dílů, přesto jsem většinou napjatě sledovala, jak si s nelehkou situací poradí sympaťák Idris Elba a ostatní cestující v letadle a jestli nějak zasáhne jejich podpora na Zemi. Po určitém váhání se nakonec přikláním ke čtyřce.

Vypadá moc dobře to spojení současné animace s archivními černobílými záběry. Dobývání severního pólu, konstrukce a následný let vzducholodí, to je téma, které má předpoklady zaujmout malé i velké. Myslela jsem, že pejsek tam byl přidán kvůli tomu, aby byl příběh ještě atraktivnější pro dětského diváka, potěšilo mě proto, když jsem toho psího hrdinu uviděla dovádět i v úryvcích z dokumentárního filmu.

Ústřední hudební motiv mě chytl nejvíc. Ten by si zasloužil 5*. Jinak vnímám tuto kriminálku mezi dalšími zástupci té doby jen jako průměr. A co se tématu filmu týká, přemýšlím o tom, že generační problém je pořád stejný. Mladé generaci vždycky vadila usedlost a rezignace na ideály mládí u té starší a sama toužila žít jinak a lépe. Naštěstí se ne všichni nespokojenci rozhodnou k lepší budoucnosti prostřílet. Nebo alespoň ti z naší kulturní oblasti.

Těch napínavých francouzských thrillerů s politickým pozadím ze sedmdesátek je tolik, a zároveň je jich tolik dobrých, že mám stále  co objevovat, což mě tedy velmi těší. A Není kouře bez ohně patří k těm nejlepším svého žánru, i díky účasti skvělé Annie Girardot. Byla jsem velmi spokojena i přesto, že čím dál méně vyhledávám dabing. Tady to jinak nešlo a vůbec mi to nevadilo, protože byl dokonalý.

Režisér Mocky vymýšlel nebo si vybíral opravdu nápadité náměty ke svým filmům.  A tady mě po celou dobu bavilo i to provedení. Sice jsem se nemlátila smíchy od začátku až do konce, občas mi nějaký ten fórek přišel trochu laciný, nicméně chvíle, kdy to trochu drhlo, hned zase vyvážila svižná Roubaixova muzika. Přikláním se tedy ke čtyřem hvězdičkám a přemýšlím o tom, proč se snímek jmenuje Velké prádlo. Asi se zeptám Willyho Kufalta.

To se J. P. Mockymu povedlo. Řehtala jsem se jako kůň. Z toho filmu přímo tryská bezstarostná nálada ztřeštěných komedií, točených v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy nic nebylo tabu a nikdo si nemusel moc dělat problémy, aby náhodou někoho něčím neurazil. Francouzští hřebci nabízejí lechtivé téma, ale bez vulgarit a střílejí se ze všeho a ze všech, ovšem s předstíranou vážnosti, která je na tom právě k popukání. Líbila se mi i Roubaixova hudba a úvodní koňské titulky.

Nemám, co bych vytkla. Sellers i děti byli perfektní. Všechny polohy jsem jim věřila. Smutek, radost, touhu po dobrodružství, po přátelství a pozornosti druhých. A za takového dědu, který dokáže dětem něco opravdového ze života předat, mohl být jejich věčně zaměstnaný taťka jenom vděčný.

Hlavní hrdina byl neskutečný borec, který udělal maximum pro to, aby sám přežil. Klobouk dolů nad jeho houževnatostí, i když, abych pravdu řekla, nějak příliš mi tento geroj k srdci nepřirostl, možná to bylo výběrem herce, nevím.  Někteří komentátoři ten Baalsrudův  příběh srovnávají s Maresjevovým, jasně, byl velmi podobný, nicméně ve všech nezištných a obětavých lidech, kteří za záchranu jednoho lidského života nasazovali v strašlivých podmínkách životy vlastní, vidím ty „člověky“ nejopravdovější.

Asi tak do poloviny filmu nebo i trochu déle jsem si libovala, že Norové zvolili trochu jiný způsob provedení katastrofického filmu než Američané. Tedy, že se dívám na poutavý, napínavý příběh bez přehnaného tlačení na pilu v podobě na poslední chvíli záchrany nezachranitelných či dramatické oživování těch, co vypadali, že už se ocitli v náručí smrti. Nicméně norská příroda je překrásná a pohled na malebné přírodní scenérie bere dech i tomu, kdo zrovna nezápolí s problémem ubývajícího kyslíku.