TenYearsGone

Bay se definitvně pomátl. Zjevně si chtěl natočit svoji variaci na Nebezpečnou rychlost nebo Splašený vlak. Problém je, že na to režijně nemá. Odhlédněme od toho, jak debilní je scénář a natvrdlé jsou postavy. Bay byl vždycky spíš vizuální režisér. Problém je, že se zasekl v devadesátkách, vůbec se nevyvíjí, točí pořád stejně a nebo dokonce hůř. A ne, neustálé a absolutně necinematické používání záběrů z dronů se těžko dá považovat za inovaci. Jeho hlavní devízou bývaly akce a nadhled. Akce je tady k smíchu, spousta destrukce, ale hlavních postav se jakoby netýká, protože auta bourají a vybuchují nesmyslně kolem nich. Nadhled se u Baye proměnil v mdlou křeč a zakrnělou onanii. Vždyť ten člověk klesl tak hluboko, že cituje svoje vlastní filmy...

Dost možná nejlepší, nejvyzrálejší a nejvypointovanější Tarantino. Herecký koncert Christopha Waltze.

Mělo to potenciál být dokonalým zakončením trilogie, ale coby scénárista se Nolan definitivně utrhl ze řetězu. Spousta jednotlivostí nedává smysl, časová osa děje je otravně smrštěná kvůli kvantu přebytečných postav a většina charakterů působí jako figurky sloužící především příběhu nabitému patosem a sentimentálními promluvami. Nolan chce uzavřít všechny rozehrané linky, ale zároveň otevírá až moc nových. Oceňuju záporáka, Bane sice není tak odzbrojující jako Joker, ale zato působí jako větší fyzická hrozba a má i důkladnější prokreslení. Škoda, že mu nakonec opět podkopne nohy scénář.

Nolan přitvrdil, co se patosu a škrobených dialogů týče. Opět navíc skřípou dějové zvraty a motivace postav. Na druhou stranu se výrazně zlepšuje v akci a člověk musí ocenit i jeho přístup k vizuálním efektům. Ledger a jeho ztvárnění Jokera je neskutečné a tahá celý film o úroveň výš.

Nolan se ohání tím, že jeho pojetí Batmana je realistické a stojící na prokreslení postav, což je do značné míry pravda, ale přitom se nezbaví teatrálnosti, těžko uvěřitelných dějových kliček a patosu. V Batman začíná navíc zatím dost pokulhává v akci, což kompenzuje rychlým střihem a rozklepanou kamerou. Jinak po formální stránce není moc co vytknout.

Je zajímavé s odstupem třinácti let zjišťovat, co všechno Quentinovi tehdy prošlo. Kill Bill není film, je to antologie krátkých scén a klipů, která na úrovni filmu absolutně nefunguje. Tarantino je nejúspěšnější DJ a vizuální vykradač na světě.

První dvě série jsou svěží hispánskou odpovědí na aktuální celosvětový boom quality TV. Nejvíc těží z "chytrého" scénáře, neokoukaných tváří a španělského temperamentu. Návykovost a sledovatelnost je z počátku extrémně vysoká, s přibývajícími díly jde ale kvalita prudce dolů a stává se z toho nechtěná parodie na sebe sama. Jakoby se všichni zainteresování zfetovali tou iluzí Papírového domu jako fenoménu a pocitem větší společenské relevantnosti. Z těch prvoplánových zpomalených záběrů, emocionálních výlevů a "drsňáckých" pohledů bych už ke konci blil.