Jajar

Další Apatowovka o krizi středního věku, která se plácá od nikud nikam. Začíná to jít silně mimo mě.

Alfred Hitchcock, Cary Grant a Grace Kelly v jednom filmu? To dopadnout špatně zkrátka nemohlo. O zásadní mistrovo dílo se ale také nejedná. Z Chyťte zloděje se tak vyklubala příjemná jednohubka plná tradičního dvojsmyslného humoru, několika brilantních akčních scén a především těžké romantiky. Detektivní zápletka je tentokrát odsunuta až na druhou kolej. Hitchcockovo umění zkombinovat napětí, romantiku a vtip v perfektní celek lze každopádně obdivovat v každém jeho snímku.

Trošku jiný Tarantino. Hromada popkulturních odkazů a černého humoru, ale v podstatě minimum explicitního násilí a nezvyklé zacílení na postavy. Jackie Brown je vlastně jeden z nejchytřejších i nejupovídanějších režisérových filmů a jestli si ho patřičně užijete, hodně závisí na vaší trpělivosti. Na vyloženě zbytečné scény nenarazíte (typická odbočka úplně do ztracena se tentokrát nekoná), ale minimálně některé dialogy se krátit určitě daly. Ve výsledku rozvláčný a pomalý snímek o stáří, otráveností obyčejným životem a poslední šanci, kterou je potřeba chytit za pačesy, než bude pozdě. Docela fajn věc.

Druhý Kill Bill naprosto ignoruje první díl, v mnoha směrech se k němu v podstatě staví zády. Obsahuje mnohem méně akce, soustředí se spíše na postavy, jejich roli v celém příběhu...a dělá zatraceně dobře. Dialogy dochází k pointě, hrdinové skutečně žijí a žádná scéna není zbytečná. Filmová struktura dává smysl od začátku do konce. Kdyby Tarantino přidal několik nejlepších pasáží (a vynikající soundtrack) z první epizody (Hanzovo předání meče, probuzení v nemocnici, bitva s O-Ren), mohl to být geniální snímek a jednička vůbec nemusela vzniknout. Velká škoda idiotského rozdělení na dvě pasáže, která v důsledku vůbec nepomáhá ani vynikajícímu druhému dějství.

Z hlediska koncepce podivně rozparcelovaný film, kde přeházeně sledujeme několik sekvencí odehrávajících se v různých časových rovinách. Rozháraná struktura nemá žádný rozumný smysl a postavy vypadají spíš jako figurky z plakátů, kterým naprosto chybí hlubší motivace. Jednotlivé kapitoly mnohdy fungují dobře a Tarantinova nejsilnější zbraň, tedy dlouho budovaná scéna s překvapivou pointou, několikrát opravdu zabere, ale v kontextu to celé působí poněkud bezmyšlenkovitě, prázdně a často i nepatřičné až rušivě. Několik výborných nápadů prostě nemůže přebít špatný film. Jako celovečerák vlastně docela spatlaná a namachrovaná záležitost.

Brilatně psychologicky promyšlené dílo, které v mnoha směrech reviduje pohled na dobro a zlo. Otázka vypořádávání se s démony uvnitř nás samých mě vždycky hodně zajímala a v Dexterovi je podaná tak netradičně, morálně rozporuplně a přitom uvěřitelně, že se tomu seriálu zkrátka nedá odolat. I po několika sériích, protože tvůrci na dobré scénáristické twisty očividně nezapomínají.

Čekal jsem egoistickou nudu, ale Nespoutaný Django mě překvapil. Tarantino natočil po několika letech znovu skvělý film, který dovršil jeho posun z pozice nezávislého nadšence na uznávaného hollywoodského tvůrce se svébytným stylem. Snímek se s lehkostí vypořádává s většinou režisérových trademarků, které byly mnoha diváky nepochopeny, zvlášť v posledních letech (dlouhé upovídané scény, nekompromisní servírovaní odkazů, nečekané prvoplánové násilí). Tarantinovi se daří neustále udržovat pozornost, konzistentně stupňovat napětí a zároveň dobře bavit. Dialogy dávají smysl v rámci celku, rozvláčnou pasáž střídá akce, brutality dokreslují děj, hra s žánrovými a historickými klišé nepůsobí jako póza. Určitá epizodnost (projevující se např. v několika koncích) ve filmu nechybí. Příběhově se ale Nespoutaný Django vlastně nikdy nerozpadne. Quentin Tarantino si našel cestu k mainstreamu, aniž by se někomu zaprodal, nebo opustil vlastní originální styl. A velmi solidní kasovní zisk tomu jen odpovídá.

Nádherný film, který mě, i přes svou nezvyklou stylistiku, přenesl zpět do mých nastupujících pubertálních let. A ani tolik nevadí, že se lehce veze na vlně nezávislých movies pro hipstery.

Těžké survival béčko s nádechem hororu, které si hraje na něco víc, což jsem nežral ani za mák. Mezi Vlky se bohužel neustále cpe do realističtější, často i artovější (!) polohy, což působí poněkud směšně vzhledem plochosti k postav, nelogičnosti situací, šablonovitosti vyprávěcí struktury a nakonec i bezobsažnosti Neesonových hlášek o životě. Joe Carnahan přitom točit umí, což dokazuje hned v několika vypjatých scénách. V tomto případě bohužel platí, čím méně se debilně tlachá, tím lépe. Problém je, že debilně se tu tlachá skoro pořád.

Především snímek o střetnutí dvou postav a zároveň jejich pohledů na vyšetřování, na práci, na život. Hlavním hrdinou (alespoň to tak na první pohled vypadá) je zatrpklý novinář středního věku a zástupce klasického způsobu pátrání Mikael (výběr Craiga coby představitele tradičního hrdiny Jamese Bonda bych nepovažoval za náhodný). Na "opačné straně" stojí mladá, asociální, geniální a zároveň docela šílená hackerka Lisbeth, která si záměrně drží odstup od okolí a plést se jí do cesty se rozhodně nevyplácí. Fincher brilantně pracuje s několika příběhovými liniemi (často kritizovaný dovětek, který se objeví po vyřešení "hlavního případu", jen navazuje na skutečnosti naznačené v úvodu), chytře si hraje s diváckými očekáváními a s perfekcionistickou snahou postupně buduje základ pro celou ságu. Samozřejmě to šlo udělat jinak, ale styl mrazivé, chladné kriminální detektivky mě osobně pohltil od začátku do konce. Chci další díly!